Bílá Opava
Byly tomu asi tři dny, co jsem se vrátil z mého prvního treku, kde jsem zdolal přes 60km beskydskými krpály za tři dny. Během jednoho strmého sestupu druhého večera jsem si však šeredně namohl koleno, a tak jsem poslední dny ležel doma a měl co dělat, abych s ním vůbec pohnul. Jak jsem však viděl, že mám před sebou poslední pěkný týden a dále už se má počasí jen horšit a nastat ten pravý deštivý a sychravý podzim, rozhodl jsem se nedbat bolesti a vyrazit na další trek. Koupil jsem tedy ortézu, natáhl ji na nohu, do batohu hodil koňskou mast a vydal se na další cestu a přechod dalšího pohoří - tenokrát Jeseníků.
Původně jsem plánoval jít mi neznámou stezkou kolem Velké kotliny. Ozvali se však kamarádi, že by první den šli se mnou, neboť by si rádi vyšli snad nejkrásnější a lehce dobrodružnou stezkou povodím Bílé Opavy. Jen asi málo kdo z nadšenců turistiky tímto pohořím ji alespoň jednou nešel a ještě se k ní rád nevrátil. Slovy mého kamaráda "Bílá Opava je prostě strop." A má asi pravdu, neboť mnohý na ni skutečně nedá dopustit.
Ačkoli se u trasy vždy uvádí, že je jen pro zkušené borce a na samotném začátku trasy je i psáno, že vstup je pouze na vlastní nebezpečí, nemělo by to být nic, čeho se zaleknout. Už jsem tam potkal spousty lidí starších i mladších a já osobně to prvně šlapal v rámci školního výletu - krom toho, že nám jedna holčina spadla z mostu do potoka, se nikomu nic nestalo. I přesto radím chodit spíše v teplé a suché měsíce - jednou jsem tudy šel na jaře, kdy tak nějak opakovaně tálo a namrzalo a povím vám, že místy to bylo vážně o hubu. Taky by bylo fajn, kdyby to skutečně všichni šlapali ze zdola nahoru a ne obráceně. Lenivci, kteří si raději vyvezou svůj líný zadek až na Ovčárnu a pak hrdině šlapou dolů, nechť raději zůstnaou sedět doma. Akorát pak na této tenké stezce zbytečně zavazí.
Samotná stezka začíná při lázeňské obci Karlova Studánka, kde byly pro léčivou sílu zdejších pramenů lázně založeny už roku 1785 a je zajímavostí, že tehdy nesly jméno Hin und wieder, a tedy tam a zase zpět. Proč? V lázních se tenkrát ještě nedalo ubytovat a ten, kdo je hodlal navštívit, musel počítat s tím, že se po koupeli bude záhy opět vracet. Pokud vám však zbude trošku času, určitě si toto malebné dřevěné městečko projdětě. Obvzláště na podzim působí kouzelně. I kamarádi to toho dne tedy mají Hin und wieder. Ne však proto, že by se zde jeli koupat, ale poněvadž i oni se po výšlapu hodlají vrátit do Opavy. To však není můj případ. Poněvadž však stále hodlám projít kolem velkého kotle, mám v plánu se s nimi opět vrátit pod kořeny hor, přespat v Karlově studánce a skutečný přechod hor začít až dalšího dne o kus dále. Proto také nechávám krosnu dole v autě a pokračuji s nimi pěkně nalehko.
Z počátku stezka vede rovnou lesní cestou nenápadně se přibližující nedaleko šumímu potoku, podél nějž nakonec pokračujeme a který po několikaset metrech přejdeme na druhou stranu a mírným stoupáním dojdeme na nevelkou louku, kde se cesta rozděluje. Je zde také přístřešek a rozcestník Na Paloučku. Po pravé ruce můžeme stoupat po modré turistické stezce, ale ta nás nyní nezajímá. My si chceme užít krás divoké přírody a neudržovaných pralesů v údolí Bílé Opavy. Proto pokračujeme dále po žluté.
Zanedlouho se tak noříme do lesů tyčících se na březích Bílé Opavy řinoucí se touto roklí pod velikým Pradědem, voda hlasitě šumí a stříbřitě se leskne. Zatímco mrazivá voda nám příjemně ochladí vzduch i za letních dní, my pokračujeme krásnými lesy i výmoly způsobenými poryvy počasí. Okolní příroda bývá z pravidla člověkem nedotčená a ctí se tak proces přirozené obnovy lesa, jako je tomu například i na Šumavě.
Na nějaké výhledy zde narážíme jen velice zřídka nebo spíš vůbec. Pro ně však tuto trasu lidé nechodí. Člověk zde chodí za relaxem a za zážitkem. Zdejší lesy jsou totiž krásné, zdravé, voňavé a prastaré. Samotný tok horské bystřiny v nich pak neuvěřitelně čaruje a nabízí kouzelná pohledy lahodící oku snad každého poutníka.
Narážíme zde na splavy tenké a malé, jak však stoupáme, objevují se vodopády stále větší. Navíc celá trasa je tvořena a lemována úzkými stezkami, dřevěnými chodníčky, žebříky a schodami či mostky postupně nás převádějícími nad říčkou z jedné strany rokle na druhou. Já neváhám, zastavuji a každou chvíli se učím fotit tekoucí vodu skrz nové filtry, které jsem si před touto cestou pořídil. Kamarádi jsou tím věčným čekáním vskutku nadšeni a když ztratím jeden filtr, který se pak vydávám hledat zpět, tak teprve.
Dalším super zážitkem je, kdy se kluci ztratí někde hodně vepředu a mi se jedna část foťáku, už nevím jaká, zkutálí níže nad vodopád. Ještě dne živě vidím, jak visím nad vodopádem, držím se mechu odlamujícího se od skály a lovím už vlastně nevím co. Snad opět právě filtr, které příliš nechtěly držet na mém aparátu.
Jdeme dále, mírně stoupáme překrásnou krajinou a náhle se ani si nevšimneme jak ocitáme nad roklí v nějakých jedenácti stech metrech nad mořem. Před sebou máme krásnou pěšinu tichým horským lesem, kde našim uším lahodí jen lehký horský vítr a zpěv ptáků. Nádhera.
Během pár chvil tak přicházíme k rozcestí Nad vodopády bílého potoka, kde se opět setkáváme s modrou stezkou, která se Na Paloučku od žluté odpojila. Souběžně pak pokračují až k rozcestníku Pod Ovčárnou, kde se opět rozchází. Zatímco po žluté tak dojdeme záhy na Ovčárnu, kde se můžeme nasytit a odkud můžeme pokračovat na Petrovy kameny, po asfaltce zpět do Karlovy Studánky nebo se klidně i svést dolů autobusem, modrá naopak vede k chatě Barborka, kde se můžeme občestvit a pak pokračovat dále až na Praděd. A právě to je náš další cíl.
Netrvá dlouho a přicházíme tak k chatě Barborka, kde se chceme najíst. Už ani nevím proč, ale nabídnou nám pouze polévku. Dáme si ji tedy a spokojíme se s tím, že se pořádne najíme až na vrcholu. Aspoň že tu čepují pivo.
Po této krátké pauze pokračujeme dále. Opět se nejedná o žádný strmý výstup ale naopak velice pohodovou cestu, kterou zvládnou i malé děti. První část vede tak nějak po vrstevnici - takže po rovině a samotný výstup na Praděd pak vrchol obtáčí víc, než by bylo vhodné. Navíc je cesta od dalšího rozcestí až po vrchol vyasflatovaná a nabízí úchvatné výhledy na celé pohoří Jeseníků.
Po peledni jsme na vrcholu Pradědu a valíme se na objedvat. Všichni tři si obědnáváme halušky a během jejich konzumace rozvíjíme vysoce filosovickou debatu. Jak dělat halušky nejlépe? Zamarazit brynzu a pak ji na ně pouze nastrouhat, nebo ji rozvažit v troše smetany a pak do ni zamíchat hotové halušky? No, neshodneme se a málem to skončí hadkou. Slečny zde však pracují pěkné a milé.
Poobědváme a vracíme se na rozcestí pod Ovčárnou. Poněvadž po modré stezce ještě nikdy ani jeden z nás nešel, vracíme se až na rozcestí Na Paloučku, odkud jsme vycházeli do údolí Bílé Opavy. Vede tudy krásná úzká stezka na jednom z ramen rokle, jíž jsme dopoledne kráčeli a i ta vede krásným a zajímavým lesem. Navíc se cesta se line mnohem výše než údolím se vynoucí potok a tak nám nabízí i krásné výhledy, kterých jsme si cestou nahoru moc neužili. Jen já tedy začínám pořádně trpět na své zraněné koleno a neustále musím zastavovat. Jo, sestupy jsou pro kolena vždy horší než výstupy.
Čas opět uplyne jako voda a jsme dole. Za mě je tento výlet určitě nejlépe stráveným dnem, kdy člověk ani moc nerozumí, kam se mu vlastně všechen ten čas poděl. Kluci odjíží a já si beru batoh a vydávám se hledat zamluvené ubytování. Tu noc spím v Penzionu u Babičku v Karlově Studánce a vřele doporučuji každému, kdo by chtěl strávit příjemný čas na krásném místě. Krásný domek, čistý teplý útulný pokojík a opravdu veliká koupelna. Majitelé naprosto v pořádku milí a sympatičtí lidé. Navíc jsem zde nebyl během sezóny, a tak jsem dostal vskutku luxusní bydlení za velice nízkou cen. Prostě bomba!
Ubytuji se, osprchuji a poněvadž je ještě spousta času, jdu se projít lázeňským městem oděným do podzimního kabátku. Opravdu nádhera. Chvilkami si připadám jako v rudých hájích vznešených elfů.
