Po hranici Česko - Slovenské

Bílé Karpaty - Den 1.

Jak už jsem psal v závěru předchozí stránky, tuto noc jsem toho zrovna moc nenaspal. Sotva jsem zalehl, přepadla mne totiž nevídaná rýma, a tak ucpaný nos jako té noci jsem snad neměl nikdy dříve v životě. Neustále jsem se budil, hledal toaletní papír a smrkal jako totální lazar. Ráno jsem se tedy vzbudil značně nevyspalý a podrážděný. Vysoukal jsem se z vyhřátého spacáku do sychravého počasí. Bylo pod mrakem a vše nasvědčovalo tomu, že se hustá šedá peřina zakrývající modravou oblohu posledních dní jen tak neroztrhá. 

Balím se tedy a celkem loudavým a ne příliš ochotným tempem šlapu dále a opět se vzdaluji hranici, po které v těcho místech žádná stezka nevede. Při pohledu do map pak zjišťuji proč. Tvoří ji potok. Při detailnějším průzkumu cesty dále si pak uvědomuji, že nyní musím být mnohem opatrnější, kdy a kudy půjdu, neboť nyní mne nečeká víceméně jednolitá trasa značená jednou barvou, ale budu se dávat z jedné stezky na druhou a postupně měnit barvy. Také jít výhradně po hranici se nedá, jak zjišťuji později toho dne, neboť ji často tvoří nejen řeky, ale srázy skryté v hustém lesním porostu. Nezbývá tedy než šlapat po nejrůznějších stezkách střídajících se kolem státní hranice jak na slovenské, tak i české straně. 

Scházím po široké polní cestě linoucí se mezi loukami vlnících se ve zdejší kopcovité krajině a nekonečnou skleslost budící šero halící kraj neustává, když tu mou pouť protne klasická asfaltová cesta. Nacházím se na rozcestí nad Nedašovou Lhotou a tuším, že dneska zmoknu. Nyní mám však ještě příležitost svého putování zanechat a svou pouť vzdát. Stačilo by sejít dolů do vsi, počkat si na nějaký autobus a pro marnost nálady z nastalého počasí prostě zbaběle zdrhnout. Tohle já však nedělám a tak se dám dále. 

Sotva ujdu pár kroků, přižene se neskutečná průtrž mračen. Okamžitě přes sebe přehazuji své pončo. Pořád se ještě můžu vrátit, ale to já odmítám. Dokud nehřmí a nešlehají blesky, nic mne nemůže zastavit a to ani ten kopec, který mám před sebou. Kráčím pevně a odhodlaně, je mi zima a prudké větry mi vrhají do obličeje doslova vědra vody. Voda mi zatéká všemi nekrytými místy, kalhoty od kolen dolů mám již řádně promočené a mne čeká stoupání cestou, která připomíná spíše rozbahněný potok. Opírám se o svou hůl a klouzaje dolů deru se nahoru na kopec. J

Konečně jsem nahoře, vítr vane o to víc a pak vše náhle ustává - přestává pršet, vítr se mírní a stoupající páry a mračna koketující s lesy a vrcholky hor mi opět jednou nabízí překrásnou podívanou. Ano, právě pro tuhle magie hory tolik miluji a to obzvláště za takto zádumčivého počasí. 

Jdu dále, až vystoupám na další kopec a v ten moment jako mávnutím kouzelného proutku se mraky trhají a vychází nebe. Slunce svítí a příjemně hřeje, vzdych je čistý a ještě před chvílí prudký vítr stává se příjemným vánkem. Celému okolí vládne neuvěřitelná klid a harmonie jako po každé bouřce. Zvládl jsem to, hory mne vyzkoušely, pokřtily a uvítaly. Teď už bude jen dobře. 

Využívám příležitosti, sundávám pončo aby se usušilo, usedám na nedaleký pařez a vytahuji si svou večer namočenou pohanku ke snídani. Pojím tuto skromnou krmi, zahryznu do jablka, zavěsím si pončo na krosnu a dám se na cestu vysokou mokrou trávou pod modrou klenbou a zářícím sluncem. Jak zjišťuji, odsud dále ještě hodný kus cesty šlapu po více méně neznačené státní hranici. Nakonec však dojdu do lesa, kde se má cesta odklání od hranice směr a stoupá vzhůru. Já však ještě nějaký čas zkouším následovat hraniční sloupky, až mi nakonec dojde marnost tohoto počínání. Koukám do mapy a ještě dlouho bych šlapal hustým lesem hustou sítí vrstevnic dolů, až bych nakonec došel do potoka, který dále tvoří hranici obou zemí. Kdo ví, co vše by mne potkalo tam dále. Nezbývá než se vrátit na cestu a jít oklikou po polní silnici linoucí se přes rozsáhlé vysokohorské louky na slovenské straně. 

Takto šlapu po červeně značené trase a neustále se vzdaluji české republice a teprve nyní si uvědomuji, že jsem si měl stáhnout i mapu slovenska, neboť bez signálu z map.cz teď a tady toho moc nevyčtu. Není však důvod zoufat, vždyť nemám ani kam vlastně zahnout. Takto dojdu ke Kaplnce Panny Márie Královnej, kde se nachází posezení a ku mému překvapení i první a snad i poslední pramen, na které jsem na své cestě přes hřebeny Bílých Karpat narazil. Okamžitě využiju příležitosti, pořádně se napiju z mé lahve a opět ji doplním. Pak se zde usadím a v poklidu posvačím kus jablka s müsli tyčinkou a troškou podmáslí, které jsem zakoupil předchozího dne ve Francově Lhotě. 

Zvedám se a jdu dále přes již suché louky. Zatímco po modré bych pokračoval někam dále na Slovensko, červeně značená trasa se tu stáčí zpět ke státní hranici, až se nakonec před sidonií napojím na silnici, která je zároveň hranicí. Právě tak nějak kolem oběda narazím na malý krámek, kde si můžu dokoupit vodu a kus čerstvějšího pečiva, který pak přikusuji k trvanlivému salámu. 

Tím bych si odbyl oběd a šlapu dolů do Vlárského průsmyku, kde mne začíná zmáhat vedro, touha po kávě a únava. Nakonec usedám u cesty a dávám si na můj vkus až moc dlouhou pauzu, nežli opět naberu sil. Nakonec se však přesi jen zvednu a jdu dále. Cesta mne opět vede hlouběji na slovenské území, kde mne čeká záhada překročení potoka - nakonec se ukáže, že se musím vydat po železničním mostě. 

Tak, tok vody mám za sebou a přede mnou dlouhý výstup na Javorník. Naštěstí jde však stoupání velice mírné, a tak mi ani neubere mnoho sil. Cestou si poklábosím se starým houbařem a jak se blížím k vrcholu, začne mne strašit bouřka. Obloha je zatím modrá, ale kdesi jasně hřmí, postupně se ochlazuje, ženou větry a mračna se stahují. Šlapat po vrcholu v bouřce je to poslední, co bych si přál, ale přesto jdu dále. Jen se převleču z kraťas do kalhot a přichystám si bundu a pončo, ať jsem připraven.

Jdu, šlapu, slyším hromy a stále nic. Když tu najednou mne zasáhne mírný déšť. Není to však nic vážného a tak stačí skočit do křoví při silnici. Během pár chvil je opět krásně a já šlapu dále. Scházím z cesty a stoupám hustým listnatým lesem, když tu jasně vidím přede mnou se táhnoucí úzkou pěšinu vzhůru a v jejím samém středu v pravidelných rozestupech bílo-červené hraniční kameny. Opět jsem na hranici!

Vystoupám až na Javorník, kde je k mému překvapení nejen rozsáhlé posezení, ale také kadibudka. Oboje se hodí. V klidu zde posvačím, vykonám potřebu a pokračuji dále k přístřešku Na Koncích, nedaleko kterého je značena studna a také jsem zde zvažoval nocovat. Slunce je však ještě celkem vysoko a je parný skoro letní podvečer. Rozhodnu se tedy alespoň doplnit vodu ve studni, kterou musím prvně najít a povečeřet. Přijít zde později a mít sebou kus buřta, bylo by to snad i dokonalé místo k táboření, neboť je zde i ohniště. Co však tady a teď tak sám, když zbývá tolik času.

Pokračuji tedy po žlutě značené trase směrem na obec Žítková, přičemž v lese narazím na horský potok. Po dnešním dni jsem řádně zničen, zpocen a zaprášen, tak mi to přijde vhod. Sejdu jen pár kroků z cesty, svlékám se a jdu se umýt. Čvachtám se v ledové vodě, polévám ešusem a nadmíru si to užívám. Když opět vylezu, cítím se jako znovuzrozený a plný sil. 

Usuším se, obleču do suchého a čistého a pokračuji ještě kus dále, když tu mi dojde, že vesnice je na dohled a dále už nebude moc příhodných míst, kde bych se asi mohl natáhnout. Obloha se navíc opět sešeřila a já cítím déšť. Začínám tedy hledat místo pro nocleh. Na to jsem však měl myslet mnohem dříve, neboť všude kolem je jen suchý smrkový les a hromady chrastí, když pak sejdu níže, tak se mezi stromy válí jen staré tlející listí pamatující mnoho zim. Tma však již začíná halit okolní krajinu a dále už začíná ves. Nakonec mi nezbývá, než postavit svůj primitivní přístřešek na takto nehostinném místě prolezlém všemožnou hmyzí havětí. 

Kupodivu se mi zde spí velice dobře.