Po hranici Česko - Slovenské 

Bílé Karpaty - Den 2.

A opět to temné a sychravé ráno pod mrakem, které zdá se přinese vydatné deště. V noci se však nedostavily a tak jsem svůj přístřešek budoval v celku zbytečně. Je však lepší být připraven, nežli překvapen. Soukám se tedy ze spacáku a beru na sebe svou ranní termovrstvu. Balím se a ztrácím čas rozebíráním přístřešku. Až po té se mohu vydat na cestu dále. 

Během pár chvil tak opouštím les a kráčím po žlutě značené trase mezi první stavení roztroušené obce Žítková. Je sychravé ráno, zataženo a nepotkávám vůbec nikdoho. Jen tu a tam se kolem mne mihne auto. Takto projdu obcí v údolí a začínám opět stoupat mezi lukami a poli až dojdu na rozcestí Boky. Odtud bych měl opět sestupovat dolů, ještě než však zahnu, vychází tento kopec pár ve velice dobré náladě způsobené vínem a slivovicí, jak prozrazuje jejich dech. Zadýchaná žena usedá na nedalekou lavičku a zapaluje si cigaretu, kdežto veselý pán mne objímá kolem ramen a dává se se mnou do veselého a přátelského hovoru. Když se dozví, kudy a kam šlapu, žasne a kdykoli pak v následujícím popisu cesty, který mi několikrát opakuje, narazí na místo Velká Javorina, začne mávat rukama nad hlavou a zpívat "Jávorinka šedivá, pod ňou dedinka malá, jsou tam pěkná děvčata, jak růžová poupata," pak se ve svém zpěvu zastaví a začíná opět klábosit silným jihomoravským nářečím.

Dost mne pobaví jeho o kousek dále sedící děvčica, když se znenadání zeptá kolik je hodin. Těžko říct takhle zpětně, už jsou to dva roky od mé cesty, ale hádám, že bylo kolem osmé. Když ji to sdělím, vyvalí oči a ptá se: "Osm večer?" Ne, ráno. Ti dobří lidičkové se asi propili do druhého dne a asi to ani nezaznamenali.

Nakonec se rozloučíme a já sestupuji vesnickou krajinou k benzinové pumpě při malém hrozenkově. Cesta klesá a kolem mne se pasou koně, krávy a ovce a mi teprve nyní dochází, že už nejsem na Valašsku, ale kdesi na Jižní Moravě. Broukaje si "Ta jižní Morava je jistě krásná zem, osázená vinohradem," tak scházím dolů k hlavní silnici a šlapu na benzinku, kde si dokoupím vodu, zásoby trvanlivých potravin a pečivo. Posnídám zde, po několika dnech si dopřeji kafe nevalné kvality a dám se opět na cestu.

Zatímco v předchozích dnech se vždy před polednem vyjasnilo, dneska se tak neděje a nic nenasvědčuje, že by se to mělo změnit. Až k poledni tak šlapu ztichlou kopcovitou krajinou v chladném temném stínu a nepotkávám ani živáčka. Jedinou výjimkou je skupina fotografů, která si vyjede na jeden kopec autem, pořídí pár snímků a opět odjede. Turisti, pche!

Takto dojdu až na Mikulčín vrch, kde je hospoda, která mi přijde náromně vhod. Usedám ke stolu, telefon píchnu do zásuvky pod stolem a objednávám si oběd. Jako první si dávám vývar pro rychlé zahřátí. S výběrem druhého chodu mám však trošku problém. Mají zde Halušky, na které si myslím už od začítku svého toulání po hranici se Slovenskem, ale večer mám dojít na Holubyho chatu na Velké Javořině, která je tímto slovenským pokrmem celkem vyhlášena. Nakonec se ke své smůle rozhodnu pro zelí s knedlíky plněnými uzeným, na které jsem už předchozího dne dostal chuť. Jsou výtečné.

Do syta najeden a dostatečně napojen se opět dávám na cestu počasím, které víc než jaro připomíná podzim. Sejdu níže, projdu lesem, vylezu na lučnatém hřebeni a co se nestane. Opět jako nějakým kouzlem se mraky během okamžiku trhají, obloha je krásně modrá a svítí teplé slunce. I mne rázem přemáhá dobrá nálada a do žil se mi hrne energie, která mne žene na mé cestě dále. Okamžitě chytám druhý dech a tempem, jaké jsem od rána nenasadil, předbíhám skupinky turistů, který je najednou všude kolem také jako hub po dešti. Jako by náhle započal úplně nový den. A mám-li být upřímný, i já během půl hodiny zapomínám, jaké počasí panovalo do oběda. Najednou jako by bylo krásně od samotného rána. 

Je čas svačiny a já vybíhám z lesa při rozhledně na Velkém Lopeníku. Neváhám ani chvilku, okamžitě si zaplatím vstup a vyběhnu si schody na vrchol rozhledny. Výhledy odsud jsou skvostné a já vidím také na svůj další cíl, na Velkou Javorinu, kam bych rád nejpozději na večeři došel. Podle informací na internetu mají však na Holubyho chatě otevřeno až do osmi, tak mám naději, že se zde alepsoň navečeřím.

Zeslezu z rozhledny, koupím si od dědy prodávajícího vstupné lahváč a jdu se osvěžit a posvačit. Nedávám si však pauzu nikterak velkou a brzy už zase šlapu dále. Cestou lesem pak narazím na partu mladých Slováků, kteří z posledních sil šlapou nahoru a ptají se, jak je to daleko. Je to jen první část skupiny, která je pak roztroušena dále cestou, a tak se zastavujeme a dáváme do řeči, přičemž mě nepřestávají hostit domácí borovičkou. Jehličí cítím ještě další dvě hodiny a to jsem v listnatém lese. 

Jsem dole, stále však v lese a narazím na potok. Poněvadž už mám však vody minimum, skláním se k němu a doplňuji si svou filtrační lahev a okamžitě ji obracím hrdlem vzhůru, abych aktivoval filtr. Doplním si ještě rezervní láhav a pokračuji ve své cestě. Když tu vylezu na zlatavém poli dole pod kopcem a široko daleko není les, který by mi poskytl stín. V tu ránu mne sejme teprve hněv Boží. Bolí mne hlava, mám sucho v ústech i krku a řádnou kocovinu. To jsem toho přitom tak moc neměl. Ah, proč to slunce musí tak urputně pražit?!

Snášející tato těžká muka pokračuji vpřed a připadám si jako na pochodu pouští. Plahočím se po asfaltce táhnoucí se od nikdu nikam a slunce mě spaluje zaživo. Nebylo by mi lépe, kdyby se dnes přeci jen nevyjasnilo? Možná ano, ale jak už jsem psal výše, na to jaké počasí panovalo půl dne jsem už dávno zapomněl a připomněly mi ho až fotografie z mé cesty.

Konečně scházím ze silnice a opět se dočkám stínu lesa. To všem znamená jediné. Opět stoupat. Dám se tedy lesem vzhůru úzkou pěšinou mezi křovisky a než vystoupám vzhů, je mi opět dobře a muka provázející mne na mou suchou poutí údolím jsou opět zapomenuta . Před sebou mám převážně mírně se  svažující louky s prošlapanou úzkou pěšinou, která mne dovede do obce Květná. Ves je to však dlouhá a mne čeká celkem nezáživné klopýtání podél hlavní silnice, než opět zahnu a zástavbu domů vystřádají dřevěné sloupy horského lesa. 

Je šest hodin večer a mne konečně čeká poslední výstup na Velkou Javorinu. Cože to? Konečně? Jako jsem si po celou svou cestu přes Bílé Karpaty liboval, jaké jsou zde mírné kopce, zde se mi to vše vrací i s úroky. Jsem unavený, vyčerpaný a hladový a před sebou mám snad největší krpál své cesty z velké části navíc proježděný traktory. Šlapu nahoru ze všech sil a stejně mi přijde, že se cesta přede mnou vůbec neubývá. Nakonec to však zvládnu a přejdu na mírnější lesní pěšinu. Přidávám tedy do kroku a klušu k Holubyho chatě, abych si dal pivo a tolik toužené Halušky.

Ano, stihnu to! Tu mne však čeká nemilé překvapení. Chatu má nový majitel a otevírací doba je jiná, jen stránky starého majitele nikdo nezrušil a zájemcům o tento podnik vyskakují jako první. Vařit se zde už pár hodin nevaří a kasu už mají také zavřenou. Jediný kdo ještě dostane jídlo jsou ubytovaní hosté, jinak však nikdo. Nejsem však sám, kdo se takto nechytal, poněvadž se zde schází více takto zklamaných poutníků z nejrůznějších směrů.

Číšník je ale sympaťák a tak nám nabídne, že nám každému může ještě načepovat pivo a do kasy si to nabouchá až ráno. Musíme však mít přesně dvě eura na pivo, poněvadž nám nemá jak vrátit. Dvě eura samozřejmě nemá nikdo, ale každý máme u sebe pár pětieurovek. Nakonec si každý poručí rovnou dvě sklenice a to jedno euro dostane onen sympatický hospodský jako dýžko. Nakonec všichni navážeme hovor a je z toho i příjemný večer a společně zde strávíme příjemné chvíle, přičemž největším bavičem je náš milý hostinský. Za další pětky roznese po dalších dvou korbelech a ještě než odejdeme, dokonce nám dovolí se zde osprchovat. Taková služba teprve bodne. Až tudy budu kráčet příště, opět se zde zastavím a třeba si zde i schrupnu. Teď, když už vím, na jakých stránkách hledat, kontaktovat personál chaty jistě nebude problém. 

V dobré náladě tak opouštím chatu a chlapcům, kteří si jdou doplnit hromadu lahví doporučím, aby se zamysleli nad možností si filtrovat vodu, poněvadž ta hromada plastových kanistrů, kterou sebou musí tahat, mne celkem děsí. Pak už však občerstven a v dobré náladě mířím vzhůru na hřeben, kde budu té noci spát. Najít rovný plac není problém, co však problém je, je všudypřítomná luční tráva plná alergenů. Ano, hádáte správě, opět je zde probdělá noc plná smrkání hektolitrů tekutin. Na druhou stranu se mi tak však naskytne úžasná podívaná. Zatímco nademnou je obloha čistá a září na ni tisice hvězd, všude kolem v dáli se míhají blesky jako ve slovenské hymně. Nádhera!