Po hranici Česko - Slovenské
Bílé Karpaty - Den 3.
Ráno opouštím spacák ještě před slunce východem, rychle se balím a běžím si nafotit něco málo z vycházejícího slunce. Podmínky jsou dokonalé, jen má poloha nic moc. Nakonec ty snad nejkrásnější fotky pořídím asi ještě před vysílačem. Jak zjišťuji, lidí zde nahoře dnes spalo po různu celkem dost. Inu proč ne, hřeben je rozložitý a rovný a místo k noclehu přímo vybízí. Dost však zdržování se a hurá na vlak!
No jo, jenomže kam? Koukám do map a mám prakticky hned dvě možnosti. Buďto se dám po modré do Velké nad Veličkou na české straně, nebo naopak po červené do Myjavy na straně slovenské. Koukám tedy na spoje a k mému překvapení budu mít mnohe lepší cestu vlakem přes slovensko. Z Myjavy to jezdí častěji a s přestupem v Novém Mestě nad Váhom a v Žilině budu v Ostravě mnohem dříve, než kdybych se drkotal motoráčky z vesnicí do vesnicí na naši straně. O cestě dále je tedy rozhodnuto.
Následuje červenou značku dávám se na pochod na slovenskou stranu, až dojdu k vojenskému památníku na Vrchu Slobovných. Cesta totiž kopíruje tolik známou Cestu hrdinov SNP. Prohlédnu si památník a v tichosti si u něj chvilku postojím. Pak už mne však nečeká nic než ničím nerušaný zdlouhavý sestup lesem. Opouštím divokou přírodu chráněné krajinné oblasti a pokračuji hospodářským lesem, kde opět potkávám myslivce, jenž si mě zkoumavě prohlédne a bez dalších slov šlape dále. Nakonec stanu na asfaltce na okraji mi neznámé obce a zhruba tady někde udělám zase jednou chybu a špatně zahnu. V čas si to však uvědomím a tak si příliš nezajdu.
Pokračuji dále, opustím obec a šlapu po okraji hlavní silnice táhnoucí se příjemnou zemědělskou krajinou bohatou na pole a louky. Když míjím ohradu s krávami, všechny se jako vždy shromáždí a zvědavě mne pozorují. Prohodím s nimi tedy pár slov a jdu dále podél rušné silnice.
Blížím se k Myjavě a zastavuje auto, jehož řidič mi nabízí, že mne sveze dolů do města. To já však odmítám, neboť svůj trek chci ukončit zdárně po svých až do samotného konce. Poděkuji mu však a rozloučím se. Scházím městem, míjím bordelem zavalenou bytovku místních indiánů a zavítám do ulic zdejšího městečka. Do odjezdu vlaku mám ještě čas, a tak se vydám hledat, kde by se dalo sehnat něco k snědku. Po rozbitých chodnících projdu snad celým socialicky šedým městem, když konečně stanu u bran místního Lidlu. Koupím si sladkou snídani a opět touto ospalou nevzhlendou dírou zamířím na nádraží. Když už ne město, aspoň ten Bahnhof je tady krásný a udržovaný.
Přijíždí vlak a já odjíždím do Nového Mesta nad Váhom, kde mám půl hodinky čas, a tak se osvěžím v hospůdce nedaleko nádraží. Jsem překvapen nízkou cenou piva, poněvadž obvykle mne pivo placené eury vyšlo na čtyři eura, tady je to však jedno. Hostinský je pak naopak překvapen mým dýžkem a se smíchem za mnou volá, ať chodím častěji.
Opouštím Nové Mesto a mířím do Žiliny, kde mám přes hodinu času. Doufám, že se tady konečně někde najím a tajně si opět myslím na Halušky. K mému překvapení je zde však v neděli snad úplně vše zavřeno. Nakonec se odbydu klobásou ze stánku při staniční budově a smířím se s tím, že halušky si udělám až následujícího dne doma.
Nasedám na vlak do Ostravy a loučím se s překrásným slovenskem pln vzpomínek na nejkrásnější trek, jaký jsem doposud zažil. Až tudy půjdu příště, bude to snad závěrečná etapa mé cesty kolem celé republiky.
Toulání se zdar!