Chce to plán B

25,5km 875 m ↑ 907m↓

Ačkoli se psi z nedalekých kopců nakonec nepřihnali, nebyla tato noc zrovna z nejklidnějších. Úplněk opět ozařoval krajinu jako zářivka, občas vanuly chladné větry a já s sebou neustále házel ze strany na stranu a snažil se marně usnout. Tuto noc jsem toho naspal snad ještě méně, než první noci u potoka, i přesto jsem se ale přinutil vstát o poznání dříve a také mnohem dříve vyrazit. Krom uvědomnění si, že musím přidat, vycházet brzy ráno a denně ujít o poznání větší vzdálenost tomu napomohla i menší souhra dalších náhod. Brzy ráno mne totiž ze spacáku vyhnala neskutečná potřeba močit a když jsem se pak vracel ke stanu, všiml jsem si, že jedna z tyčí mé nové Big Agnes praskla právě v místě, kde se všechny tři tyče pojí v jeden kříž. Okamžitě jsem se ji tedy rozhodl opravit, dokud stan ještě stojí. Nasunul jsem tedy trubičku na opravu na prut a ten posléze ukotvil zpět do otvoru na okraji stanu. V ten moment se stalo přesně to poslední, co bych potřeboval. Tentýž prut rupl v tom samém místě na opačné straně spojného kříže a já další trubičku neměl. Nasupeně jsem tedy začal balit věci, posléze stan a po celou dobu přemýšlel jak dále. Od teď mi bylo jasné, že to chce vymyslet způsob, jak stan opravit nebo vymyslet plán B.

Sbalen místo opouštím, minu skaliska za kterými jsem této noci spal a vydávám se hledat cestu dále. Co bylo těžko viditelné za temné noci je snadno viditelné za brzkého rána. Odtud dále vede úzká pěšina vedoucí mne skrz louku pomalu přecházející v les. Stezka však jako obvykle vede po svahu těsně nad hranicí lesa a tak nabízí stejně nezáživná panoramata, jako tomu bylo předchozích dní. Ačkoli místy šlapu po kalužích přeměněných v led, slunce na obloze začíná co nevidět opět pražit naplno. ¨

Po nějaké době úzkou stezku opouštím a opět šlapu po široké silnici, kolem které se pasou krávy. Když mne zmerčí, dávají se do zběsilého běhu, dlouho běží přede mnou, až se ocitnou v místech, kudy už nechtějí pokračovat dále v před. Stáčí se tedy doleva, běhají kolem mne, vyskakují, vyhazují nohama a škubou hlavou jako zběsilé. Už pár let žiju v Tyrolsku a krávy na horách potkávám běžně, takto rozdivočelé stádo jsem však doposud neviděl. Chvílemi mám až srach, aby se neobrátily proti mne a něco mi neudělaly. Nakonec se mi však z toho zmatku podaří protlačit dále.

Ještě nějakou dobu pokračuji po široké silnici a spíše klesám, než stoupám. Nevyspalost a únava mne však dohání, cítím se zesláblý, cítím chlad od zad a stále více pociťuji potřebu zasytit žaludek. Moc vody mi však nezbývá, a tak jsem nucen šlapat, dokud nenarazím na první strouhu. Navzdory potokům zaznačeným v některých mapách jich v této části hor moc není, a tak ani nezkouším pokračovat v cestě a hledat dále. Prostě se usadím u této bahnem páchnoucí bystřiny, nabírám vodu do ešusu a převařuji vodu na kafe a vločky. Pro foukající studený vítr to trvá dýl než obvykle a pro mou vyčerpanost mi ten čas přijde jako nekonečný. Než se voda uvaří, nabírám vodu do zásoby, ale i s tím jsem záhy hotov.

Najezen a občerstven kávou se zvedám a vydávám na cestu dále. Ještě nějaký čas šlapu po široké silnici, a tak se mi šlape celkem pohodlně, ale únava a vyčerpání jsou cítit stále. Jak se však blíží v dáli se tyčící masiv, který napříč nekonečnou planinou vidím poslední dny, lepší se mi nálada, neboť konečně mohu obdivovat alespoň nějaká panoramata. Stále to však není ono a nadšení prvního dne se stále nedostavuje. Nu, snad se to zlepší.

Zatímco si šlapu kupředu, stále přemýšlím, jak dál bez stanu. Zatím jsem vždy putoval bez něj a se spaním pod širákem nemám problém, ale chce to mít i nějakou ochranu před případným deštěm. Tarp nemám, ale tropiko stanu snad zvládnu postavit na hůlky nebo napnout mezi stromy a vytvořit si tak aspoň nějaký provizorní přístřešek. Další z možností je užívat zdejších horských chat Refugi, ale jak někdo psal v článku, kterým byla tato trasa inspirovaná, ty nejsou udržované a jsou v hrozném stavu, takže by je doporučovali spíše za opravdu nepříznivého počasí. Jednu takovou mám však na trase přede mnou, takže uvidím, v jakém je stavu a co přinese. Přinejhorším můžu spát v jejich blízkosti pod širákem a v případě nouze pouze zelézt pod střechu. Nápadů mám mnoho, opravdu to nechci vzdát a svůj doposud nejdelší trek úspěšně dokončit. 

Někdy před polednem přicházím k jedné z chat přímo na trase. Refugio vivac de las Chorreras je malý dřevěný domek přímo u stezky vedoucí horami, je prostorný, čistý a je zde několik místností. V jedné z nich je prostor na spaní, kde z širokých hladkých desek je vytvořeno několik na sebe napojených lůžek. Vyspalo by se zde pohodlně deset lidí, možná i více. Je zde také místnost se stolem, lavicemi a u nich krb a dokonce i nějaké dřevo. Opravdu netuším, kdo psal článek, dle kterého jsem se inspiroval a co zde čekal, ale za mne je tohle naprostý luxus. O nocování během dalších dnů je rozhodnuto. Budu spát po samoobslužných horských chatách. Teď už jen zbývá naplánovat etapy pro jednotlivé dny tak, abych vždy došel od chatý k chatě. Na to však bude čas později, teď je potřeba jít dále. 

Ano, i když se blíží poledne a klidně bych se mohl usadit a uvařit si něco k snědku, chci to hnát dále vpřed. Pět a půl kilometru přede mnou se nachází průsmyk Puerto de la Ragua, kterým prochází hlavní silnice a u té se nachází restaurace. Třeba budu mít štěstí a bude otevřeno a já si po pár dnech instantní stravy dopřeji opět jednou normální jídlo a sklenici dobře vychlazeného piva. Než tam však dojdu, čeká mne celkem náročný výstup po úzké stezce přes kořeny a spoustu kamení a to v těch největších denních vedrech. Možná nebudu lhát, když napíšu, že je dnes největší horko, jaké jsem na tomto treku zažil během celých jedenácti dní mého putování. Než vystoupám těsně pod vrchol Morrón de la Cabaňuela, začíná mi být hodně špatně. Dále už mne však naštěstí čeká jen sestup a to z velké části lesem. I přesto se mi lépe nedělá. Nakonec však přeci jen dorazím na rovinaté louky v sedle kolem silnice. Už z dálky je vidět, že restaurace je zavřená. Je zde však cosi jako lesní parčík se stoly a lavičkami, a tak se usadím u jednoho z nich ve stínu korun stromů a připravuji si něco k snědku. Ani po jídle mi však lépe není, a tak zde odpočívám víc jak další dvě hodiny, které využiji k plánování dalších dní. 

Pokouším se opravit tyčky stanu, ale vnitřní lanka už jsou tak ohoblovaná, že během pár minut prasknou úplně. Také zkouším, zda se mi podaří postavit tropiko na tyčky podobně jako tarp, ale to příliš nefunguje, neboť plachta je hladká a nedrží na umělohmotných držadlech holí. Ty naopak do tropika zapichovat nechci k vůli možné reklamaci po dokončení treku. Jedinou možností tak zůstává napnout plachtu v případě nouze mezi stromy. Nakonec se vracím k plánování trasy s nocováním na horských chatách. V mapách.cz si tak prohlížím další chaty a měřím vzdálenosti mezi jimi, abych věděl, co jsem schopen během dne ujít. Šlapat v protisměru, asi by to bylo snadnější, poněvadž doposud byly chaty celkem blízko sebe a já jich minul i více během dne. Odsud dále se však hustota jejich postavení menší a vzdálenosti, které budu muset překonávat se rozcházejí. Navíc jsou často mimo trasu, a tak se budu muset vychýlit ze stezky a dalšího dne se na ni vracet. I přesto nyní cítím větší motivaci vstávat dříve a zvládat den co den mnohem větší vzdálenosti. Celkově mne toto plánování baví a už se těším na další dny. Konečně mám plán! Teď už to půjde mnohem lépe.

Teprve někdy po čtvrté hodině se zvedám, balím věci a vyrážím dále. Prvně však ještě vynesu přebytečné smetí do kontejnerů při nedaleké restauraci a vydám se doplnit vodu k pítku vzdáleného půl kilometru po asfaltce. Až nyní zjišťuji, že jsem byl po celou dobu jen pár kroků od býka. Ten se však zdá být z našeho setkání vyděšenější než já. I přesto se raději vracím a celý lesopark si obcházím. Po doplnění lahví a vaku na vodu se vracím a vyrážím vzhůru do kopců. Jen 4,5 kilometrů odsud se nachází Refugio del Castaňar a jen o párset metrů výše Refugio vivac El Toril. Obě by se daly využít pro nocleh, já však vidím, že vysoko na hřebeni by se mělo nacházet jezero a od něj vést stezka k další z chat. Je to sice dálka a vede mimo oficiální trek - přes kopce celkem vysoko nad trasou, ale já se chci dneska okoupat, a tak si nakonec usmyslím, že to přeci jenom hecnu. Nelituji toho, opustit stezku se vyplatí a já si obdivuji dokonalá panoramata a zažívám naprosto kouzelný večer. Zase jednou si to užívám.

Opouštím tedy sedlo Puerto de la Ragua a stoupám opět vzhůru. Úzká stezka zpočátku strmě stoupá lesy, vede však naštěstí stínem stromů a já jsem navíc stále dobyt energií ze zkonzumovaného jídla, takže tento úsek zvládám o poznání snadněji, než když jsem trpěl v poledních vedrech. Sotva však opustím les, opět se do mne opře slunce a já trpím sužován neskutečnými španělskými vedry a dusnem. Nic však nemá věčného trvání a jak přecházím na mírnější a pohodovější prašnou silnici, tak i slunce přechází níže a parný den se mění v příjemný vlahý večer. Najednou se mi šlape tak lehce, že téměř klušu, i když stále stoupám. Abych pravdu řekl, taková tempa jako nyní jsem za celý trek nebyl schopen nasadit. Ani ne za hodinu zdolám 4,5km a ocitám se u Refugio del Castaňar, kde by se dalo nocovat. Je však teprve něco po páté hodině večer a do slunce západu zbývá spousta času. Opouštím tedy trasu treku GR240, jak jsem si předsevzal, a tedy i pohodlnou silnici obcházející zdejší kopce a zahajuji strmější výstup po úzké stezce přes horské louky, keře a kamení. Necelý kilometr vzdálená Refugio vivac El Toril je tak nenápadná, že si ji ani nevšimnu a marně ji zpětně hledám až po té, co ji minu. Nakonec ji však pohledem v rozvalinách postřehnu. Tou dobou už se slunce sklání za obzor a obloha se jako každý večer magicky barví do odstínů sálajího ohně. Konečně si užívám divokou horskou krajinu a překrásná panoramata. Najednou mám pocit, že mé putování opravdu stojí za to a když pod sebou vidím silnici opět lemující hranici lesa, říkám si, zda nebude lepší oficiální trek opustit a toulat se zde vlastní cestou. Zítra se klidně vydám z chaty opět k jezeru a po té po hřebenech dále plánuji si v hlavě. 

Přidávám tedy do kroku a zapichuje hole do země stoupám stále strměji k Laguna Seca na hřebenech hor. I když fučí chladné větry a začíná být řádná kosa, stále se utvrzuji, že do vody prostě vlezu a po dvou dnech se opět jednou vykoupu. Hlavou mi přitom frčí myšlenky jak to udělat, abych se pak co nejrychleji nasoukal do hřejivé termovrstvy. Sotva se však ocitnu na vrcholu, vidím, že veškerá má snaha byla marná a těšení se na koupel předčasné. Po vodě zde totiž není ani památky, pouze v seschlé trávě vidím obrys, kde kdysi bylo asi něco jako velice mělké jezero. Přejdu jej tedy suchou nohou a zamířím do míst, kde by měla pokračovat stezka scházející k Refugio vivac del Doctor. To, že je stezka zaznačená v mapách.cz však ještě neznamená, že tudy opravdu vede. Mne tak nakonec čeká celkem dobrodružný sestup sotva viditelnou kozí stezkou, která se celkem rychle úplně rozplyne a zmizí spolu s nastupujícím šerem přecházejícím v černočernou tmu. Nakonec sestupuji hodně naslepo přes keře a kamení, každých pár minut nakouknu do map, kterým směrem se vlastně nachází hledaná chata, stočím se a po pár minutách vše opět opakuji. Směr, kterým bych měl jít není zrovna schůdný, a tak svůj cíl za tmy vlastně obcházím. Ačkoli se mé snažení zdá poněkud beznadějné, nakonec spatřím co hledám. Vidím plošinu připomínající zeď, za kterou jakoby někdo svítil baterkou. Zjevně zde nebudu nocovat sám pomyslím si a už se těším na setkání s novými tvářemi. Jak se však nakonec ukáže, veškeré světlo bylo pouze odrazem měsíce v úplňku na kamenné střeše útulny.

Vcházím tedy do osamělé chaty a okamžitě si vybaluji věci. Na stůl stavím vařič a připravuji si alespoň polévku ze žluté čočky k večeři. Mezitím obsazuji jedno místo pro nocleh a pokládám zde svou nafukovačku i spacák, chystám si věci na ráno, zapojuji telefon do powerbanky a vytahuji knížku, že dnes si ji snad konečně přečtu. Sotva se najím, ulehám a usínám s knížkou vedle hlavy. Nocování na útulně má neskutčnou výhodu v tom, že skrze kamené stěny nesvítí měsíc ani nepociťujete sílu a chlad horského větru. Dneska se spí opravdu dobře.