Den 2

Vstávám, obloha je modrá, slunce krásně svítí a ačkoli je louka kolem mne řádně orosená, můj spacák i mé věci jsou suché. Tímto si tedy můžu odškrtnout, že můj nový tarp je na rozdíl od toho předchozího plně funkční a dá se mu důvěřovat. Ze spacáku ještě však nějakou chvíli nelezu a pozoruji okolí. Až když se začnou budit i ostatní nocležníci využívající místní bivak, sedám si a převlékám se, opouštím můj tarp a dávám si vařit vodu na kafe a vločky. Musím říci, že plyňák je oproti dřívkáči neskutečný komfort. Člověk ho vybalí kdykoli a kdekoli, rychle si uvaří aniž by musel sbírat klacíky a opět ho zabalí a schová, aniž by mu zašpinil ruce a plno dalších věcí. Ten pokrok, kdy se to zastaví. 

Vařič stojí opodál, plamen syčí a voda se pomalu ohřívá a já zatím balím svůj tarp, který však ještě nějakou dobu nechávám rozložený na slunci, aby pořádně oschnul. Mezitím si tedy sbalím aspoň batoh a dokončím svou kaši na snídani. Jako samotné vločky vařené takto ve vodě nejsou kdo ví jaký gastronomický zážitek, ale celkem zasytí a hlavně dodají člověku potřebnout energii. Tak jako tak už začínám zvažovat, jak si je na další cesty vylepšit. Bude to snadné, přidám sušené mléko, ořechy, skořici nějaký cukr a to bude teprve šmakuláda. 

Posnídám, prohodím pár slov s ostatními chodci, kteří zde strávili noc a jdu si dobalit svůj tarp. Ještě rychle vhodit trekový lístek do schránky a hurá na cesty. No jo, ale aniž bych se podíval do map či třeba prozkoumal, kam mne navádí rozcestník, automaticky vyrážím po lesní asfaltce na cestu, kterou jsem předchozího dne přišel a po té pak pokračuji dále. Záhy si však všímám zeleného značení při cestě a je mi jasné, že jsem někde udělal chybu. Nechci se však příliš vracet, a tak nahlížím do map, zda se na Forststeig Elbsandstein nedá někde napojit. Ano, jen kousek přede mnou vede lesní cesta, která mne zavede na trasu Gelber Balken, jež to se vine souběžně s pohraniční stezkou Labské pískovce a dá se na ni i napojit. Vzhledem k tomu, jaký dojem ve mne však tato hraniční trasa včera zanechala, klidně to oželím a budu nějaký čas pokračovat trasou Gelber Balken. Odbočuji tedy z asfaltky a pokračuji lesní stezkou doslova zasypanou žlutým prachem z pylu stromů. Je až z podivem, že já velký alergik nepšíkám, nesmrkám ani jinak netrpím. Jo, náš vesnický šaman v Rakousku umí holt předepsat pořádné prášky. Jedna tableta raz za dva dny a můžu žít úplně normální život. Neuvěřitelné.

Uběhne sotva pár minut a já přicházím na hledanou trasu, kterou zrovna přichází skupina němců, se kterými jsem již ráno hovořil. Jsou zde čtyři mladíci a dvě sympatické blondýnky. Přidávám se tak k nim, bavíme se o svých cestách a svižným tempem pokračujeme vpřed, načež se jeden otočí a všimne si, že svou skupinu zanechal daleko vzadu. Rozloučí se se mnou tedy a vrací se ke svým. No, rozhodně jsme se cestou neviděli naposled. 

Dále pokračuji lesní cestou, po pravé straně stromy, po levé taktéž ale skalní útvary téměř žádné. Už to začíná být celkem opruz, a tak si sedám na křižovtce a čekám, zda nedorazí mí noví známí. Pár minut je nevidím, a tak opět vyrážím. Jak však záhy zjišťuji, něco jsem zase přehlédl a zle odbočil. Když však koukám do map a vidím, že oficiální trasa vede na českou stranu a opět jen lesy, kde pravděpodobně nic zajímavého neuvidím a spatřím, že jen kousek ode mne vedou stezky skalami, rozhodnu se oficiální trek opustit a brát ho spíš jako orientační trasu, podél které se budu procházet pro mne zajímavými místy. Musím říci, že vůbec nelituji.

Během krátké chvíle tak vystoupím na parádní vyhlídku, ze které mám skalní sloupy jako na dlani. To je přeci přesně ten důvod, proč lidé na taková místa jako Saské a České Švýcarsko nebo Český ráj jezdí. Skalní města, věže a labyrinty či pohádkové vyhlídky. Nic víc ani míň v tom není. 

Nevracím se tedy na cestu a po úzkých pěšinách kličkuji na silnici táhnoucí se údolím pode mnou. Místy je to fakt trošku dobrodrůžo, ale za tu nádheru to stojí. Sestupuji na silnici a na dohled dalších skal pokračuji dále, abych se pokud možno opět napojil na Forststeig Elbsandstein.

Pokračuji po žlutě značené trase, na kterou se opět napojuji a stoupám vzhůru do březových lesů. Absolutně tak sice vynechám část trasy, přecházející na českou stranu hranice a vedoucí přes Děčínský sněžník, ale na to přicházím až příliš pozdě a vlastně toho ani příliš nelituji. Jak říkám, už mi začíná být tak nějak jasné, že sem si vybral pro mě celkem nezáživný trail a nejlepší bude, když se tady budu tak nějak toulat svou vlastní cestou. 

Netrvá příliš dlouho a úzká lesní pěšina mne opět přivede na skalní vyhlídky, tentokrát však na opačné straně údolí. Neskutečná nádhera. 

Pokračuji těmito místy ještě zhruba hodinu a nepřestávám pořizovat kvanta snímků a kochat se touto nádherou. Jsem pln energie a cestu si konečně užívám. Pak však opět sbíhám do údolí, kterým vede cyklostezka. Je zde malé rozcestí a u něj stůl s lavičkami a vzhledem k tomu, že se blíží poledne, jde o ideální místo, kde se naobědvat. Vytahuji tedy vařič a připravuji si oběd a kafe, zatímco se kolem míhají turisté a cyklisti. 

Najím se, dám si kafe a jdu si dát svých obvyklých odpoledních dvacet na travnatém plácku. Moc toho však nenaspím a když se zvednu, naleznu na sobě asi šest nebo osm nezakousnutých klíšťat. Mazec. Rychle je ze sebe shazuji, když tu stejnou stezkou, kterou jsem došel, přichází mi známá skupinka Němců. Okamžitě se se smíchem zdravíme a ztratíme spolu pár slov. Zatímco oni však pokračují oficiální trasou vzhůru, já se vydávám hledat vodu do nedaleko vyznačené studánky. Naštěstí tady je, nejde však o tekutý pramen, ale o stojatou ze země na povrch prosakující tůňku, a tak vodu pro jistotu filtruji. Pak ovšem pokračuji vstříc dalším skalám Wolfskopf počínaje a dalekým Grossvaterstuhl konče. A právě na samém počátku opět potkávám mé drahé Němce. Nemůžeme se nesmát. 

Forststeig se však z těchto míst odklání a pokračuje někam do údolí, zatímco skalami vede výstup někam výše a po té opět nespočet stezek přes místní vyhlídky. Opět tak oficiální trasu opouštím a šplhám vzhůru. Je to sice náročnější, ale ty klenoty přírody, jimiž poutník kráčí, člověka prostě neskutečně nabíjí uhánět v před a neustávat. 

Po nějaké době se však opět napojuji na původní trail, jehož část vede nyní skalami. Své Němce tady sice nepotkávám, ale musím uznat, že tento kráský úsek stezky Labské pískovce konečně stojí za to. K mému zklamání tudy však nevede příliš dlouho a záhy skalní města opět opouští. Proto já opouštím žlutě značenou trasu a opět se toulám úzkými stezkami horem dolem. 

Nakonec vyšplhám i na Grossvaterstuhl nad obcí Ottomühle a pod sebou spatřím mi už dobře známou skupinu. Hvízdám na ně tedy a máváme si na pozdrav. 

Pak ovšem místo opouštím a vracím se do lesů, kterými opatrně scházím do vsi. Míjím místní Biergarten, která má k mému sklamání zavřeno, a sedám si na nedalekou lavičku, kde něco malého posvačím a zvažuji, kudy se dát dále. Nemalou část zdejšími lesy roztodivně se klikatícího treku jsem nyní šlapal asi v protisměru, a tak koukám po zajímavých místech v mapě a těmi se hodlám dát. Po nějaké době tedy vstávám a vydávám se do skal nad vesnicí. Stoupám tak po schodech a posléze celkem úzké lesní stezce, dokud nestanu při skalním komínu, na který vedou schody. Bude to celkem výška a kdo ví, co mne čeká tam výše, kam už ani nedohlédnu. Shazuji tedy ze zad batoh a schovávám ho ve křoví. Dobře jsem udělal, neboť jak šplhám vzhůru, dostávám se do míst tak stěsněných, že mám celkem problém se protáhnout i bez batohu. Nakonec to však hravě zvládám a záhy se ocitám na vyhlídce. Pozoruji tak skální sloupy, kterými jsem uháněl poslední půli dne a také skaliska na protější straně nad obcí, které teprve hodlám navštívit. Slézám tedy dolů a jdu si pro batoh, když tu potkávám dva německé turisty důchodového věku, kteří se hodlají nahoru šplhat s batohy. Hned jim oznamuji, že s batohem to neprolezou a ať si jej raději schovají někde dole. Děkují mi tedy a loučíme se. 

Zatímco oni pak šplhaji díle i s batoho, protože mi asi nevěří, já sám místo opouštím a opět pokračuji lesy, dokud nestanu u dalšího bivaku. Do slunce západu ještě nějaký čas zbývá a je zde celkem dost lidí, tak si řeknu, že budu pokračovat. Chtělo by to však doplnit vodu, žádný zdroj zde však nevidím. Dávám se tedy na okružní cestu zpět do obce, v níž jsem jen před malou chvílí seděl na lavičce a rozmýšlel, kudy se dát dále. Scházím tedy opět dolů, míjím zdejší kostelík a záhy opět šplhám k dalším skalám. Cestou se mi naskytne parádní výhledy na vesnici pode mnou a především pak na slunečními paprsky až mysticky nasvícený kostelík. Působí to opravdu kouzelně. 

Pokračuji lesy a náhle přicházím na asfaltovou silnici vedoucí na obec Rosenthal. Tou pak pokračuji mezi obilím osetými poly, které se vlní jako všude u nás. Příliš dlouho jsem však naši malou zemičku nenavštívil, a tak si i zdejší krajinu velice užívám. Nakonec však přicházím na okraj Rosenthalu a na dohled od zdejšího kostelu se nachází při silnici lavička. Vzhledem k tomu, že je tak akorát čas něco povečeřet, sedám si zde a užívám si studenou večeři - odřezávám si kousky ze štangly salámu, zajídám je suchým chlebem a k tomu přikusuji jablko. Jo, co víc si přát. 

Takto občerstven pak místo opouštím a procházím snad skrz celý Rosenthal, nakonec jej však opouštím a mířím vzhůru do lesů, kde by se mělo nacházet další oficiální nocleziště. Vystoupám vzhůru a už to nemůže být daleko, když mne napadne podívat se, zda jsem opět někde nevytratil můj nožík. Po návratu z Corfu jsem si totiž koupil nový a po poslední zkušenosti jsem velice opatrný. Otevírám tedy malou kapsičku, kde jej obvykle mívám a k mému údivu zde není. Nechce se mi však vracet celou trasu do míst, kde jsem jej určitě měl, a tedy na lavičku, na níž jsem večeřel. Otevírám tedy batoh a prohledávám jej skrz na skrz, nikde však není. V tu chvíli se opravdu vzteknu a zíraje na zemi před sebou uháním zpět, co to jen jde. Nakonec ho však opravdu naleznu až u oné lavičky a není se co divit, že jsem si jej nevšiml. Leží otočený tak, že dokonale splívá s chodníkem pod lavičkou. Schovávám jej tedy a celou trasu absolvuji opět. 

Slunce se sklání nad lesy a světla ubývá, když konečně přicházím do míst, kde by se mělo nacházet další nocleziště. Opouštím tedy cestu a přicházím k dřevěné chatce, ba snad staré hájovně. Venku je kůlna na dříví a také nějaké stoly s lavičkami. Uvnitř pak dvouposchoďové postele z dřevotřísky. Nechávám zde tedy své věci a ještě než slunce zapadne, jdu si naplnit vodu k nedaleké strouze. Pak se vracím a chystám si místo pro nocleh. Jsem zde úplně sám, a tak si vlastně v tom převelikém prostoru mohu vybrat. Beru jednu ze spodních postelí a nafukuji svou nafukovčku, pokládám zde svůj spacák a místo pro nocleh je připraveno. Je však ještě poměrně brzy, a tak si sedám ke stolu a zapaluji svíce, které zde jsou připraveny. Ve světle jejich plamenů si pak prohlížím zdejší knihu návštěv, kam se nakonec rozhodnu také přidat svůj příspěvek. No a vzhledem k tomu, že jsem zde dorazil v pátek večer a tedy za posledního světla pátého dne v týdnu, rozhodnu se parafrázovat Gandalfa Bílého.

"Přišel jsem za posledního světla pátého dne. Za slunce západu přišel jsem od západu."

Mithrandir

V pátek 13. května

22. rok rok třetího věku

To se mi zdá asi jakože dobré, ještě zde zabiju nějaký čas a jdu na kutě. Dnes se mi spí opravdu skvěle.