Den 2. - Zpátky do údolí

36 km          1250m ↑        1496m↓

Budím se a je šeravé chladné ráno. Venku je celkem sychravo, ve spacáku naopak teplo a vůbec se mi z něj nechce. Nakonec se však přeci jen donutím opustit pohodlí jeho i hamaky. Jsem opravdu rád, že ji mám na svých cestách opět s sebou. Nikde jinde se člověk nevyspí tak skvěle a pohodlně, jako právě v kokonu zavěšen mezi dva stromy.

Sesednu na zem a obouvám si boty. Levá jde snadno, pravá o poznání hůře a bolest mne přes ni opět udeří naplno. Zvládnu to však. Popojdu o kousek dále a šroubuji vařič do karťuše z lidlu. Stavím na něj kotlík s vodou a vařím si vodu na kafe. Mezitím začínám balit své nocleziště, zatímco z nadalekého pahorku na mne nepřestává štěkat velký bílý pes. Okamžitě mi naskočí vzpomínky na loňské jaro v Albánii, kdy jeden velký bílý pes na nedalekém pahorku předznamenal děsivou honičku v temnu večera s celou smečkou hlídající zdejší stáda. Dříve by mne to snad děsilo, po loňském týdnu v Albánii, kde střety se smečkami psů byly takřka na denním pořádku, zůstávám však klidný. Dále se v klidu balím, zatímco nedaleko mne začíná čadit pára nad kotlíkem, ve kterém se začíná vařit voda. Sem tam hodím pohled po mém čtyřnohém dozorci. Štěká, stojí na místě. Sem tam se kousek příblíží, ale záhy se opět vrací na své stanoviště. Žádné další psy v okolí nevidím ani neslyším, takže není důvod k panice. Jsme tu jen já a on, stromy, hmyz a ptactvo. 

Dobalím si své věci, na mokré trávě složím svou nafukovací matraci a počítám, že ji během dne opět rozložím někde na sluníčku. Nakonec si hážu na záda svůj ruksak a vyrážím vpřed. Stezka je opět jasně vidět a já řídnoucím stromovým porostem přicházím k horské chatě Mitsikeli Mountain Hut. Víc než horskáa chata, na jaké jsem zvyklý od nás či z Rakouska, vypadá spíš jako úplně obyčejný dům postavený při asfaltce v horách. Ano, při asfaltce. Právě těmito místy opět prochází asfaltová silnice, po které jsem kráčel včerejšího dne. Vede až na hřeben a tam končí, já bych však měl pokračovat dále po turistické stezce značené jako národní stezka číslo 3. 

Přejdu přes silnici a zamířím si doplnit lahve ke studni zaznačené naproti chatě. Chvíli ji marně hledám, až přijde procházející děd ženoucí svá stáda a ukáže mi, kde a jak si mám vodu načepovat. Pak se se mnou rozloučí a jde si svou cestou. Já ho o několik chvil později s plnými lahvemi na zádech následuji. Stezka, ktrou bych však měl kráčet dále, opět neexistuje. Po pravé ruce vidím jen strmý sráz a místy skalní stěnu a na ní nic, co by nasvědčovalo existenci stezky dále. Nakonec se tedy rozhodnu pokračovat po asfaltové silnici dále. Je to sice delší cesta, ale zase na druhou stranu ne tak strmá a mnohem pohodlnější. Zatímco červeně vyznačená trasa by mě stoupat stále rovně vrstevnicím navzdory vzhůru, silnici se neustále klikatí tam a zpět. Ještě než však začnu svůj serpentinový výstup vzhůru, scházím na štěrkovou cestu do neznáma a dávám si pauzu. Je horko, už kráčím hodnou chvíli, ručičky na hodinkách brzy budou ukazovat desátou hodinu a já stále nic nejedl. Je čas uvařit si vločky ke snídani a mezičas využít k vysušení nafukovačky. Vybaluji ji tedy a zatíženou čtyřmi kameny v rozích ji vystavuji slunci. Než posnídám, je suchá, a tak ji opět balím a vyrážím dále. 

Obloha je až magicky modrá a prohání se na ní velké bílé mraky, zatímco já okouzlen výhledem nepřestávám kráčet vzhůru. Už v těchto ranních hodinách však panuje neskutečné jižanské slunce a mne mučí vedro, proto nejednou zastavuji, abych se napil. Dřív než udeří poledne, ocitám se jen kousek pod hřebenem, kde by měla silnici přecházet trasa zaznačená v mapě a po té pokračovat dále až na Dikorfo. Ač se však rozhlížím sebevíc, ani po jedné straně silnice nic nevidím. Nakonec se tedy rozhodnu cestu opustit a pokračuji celkem naslepo po travnatých horských loukách, dokud nenarazím na dva pastevce. Jeden může mít tak padesát a trošku umí anglicky, druhý už je bělovlasý kmet a hovoří pouze Řecky. Ukazuji jim tedy mapu a ptám se na Dikorfo. Prej ať jdu pořád rovně a dojdu tam, ale že je to cesta tak na dvě až tři hodiny. Posléze ukazují na dva vrcholy na hřebenu a že když se za ně dostanu, dojdu na silnici, po které dojdu do svého cíle, ale je to opravdu na dlouho. Děkuji jim, opouštím je a vydávám se na dobrožnou stezku po trávě a kamení. Tu však na mne opět volá starý kmet a ukazuje na stezku vyšlapanou dobytkem a podupáváním nohou na místě mi naznačuje, ať jdu po ní. Vede sice úplně jinudy než stezka zaznačená v mapě, ale poslechnu ho a kráčím krávami rozbrázděným terénem. Světe div se, za asi půl hodiny kravská stezka vede právě těmi místy, kudy by měl vést národní trail 03. Začínám věřit, že nejdu úplně na slepo a svého cíle dojdu.

Můžu mít tak čtvrtinu podél horského hřebene za sebou, když spatřím, že se proti mne ženou černá těžká mračna. Neslyším však hřmění a blesky taky nevidím, a tak ještě kousek pokračuji dále. Jak si tak jdu s mračny naproti,rázem spatřím, jak se proti mně po kravské stezce někdo splašeně žene. Tentokrát mne potkává o poznání mladší pastevec, který narozdíl od těch předchozích mluví i anglicky. Rychle mě varuje, že se blíží bouře a že to mám raději otočit, protože tady to bude za chvíli nebezpečně a může do mě uhodit. Pak se otočí a peláší dále. Já však stále neslyším hřmění, a tak ještě chvíli pokračuji dále. Čím blíže jsem mordoru za kopci, tím více fouká a já rázem se zděšením pozoruji blesky řádící kdesi v dáli a slyším i děs nahánějící hromy. Jo, chlapík je ve zdejších horách celé dny, asi jsem měl dát na jeho slova. Okamžitě to otáčím a překotným tempem se vracím na silnici. Nechci však přijít o celý dnešní výstup, a tak se nepřestávám rozhlížet, zda by se někde v okolí nenašel nějaký úkryt. Krom jednoho zrezivělého sudu však nic nevidím, a tak se nakonec snažím po silnici dostat níže. 

V místech, kterými jsem před chvílí procházel už řádí bouře, na de mnou naštěstí ne. Tady jen lehce prší a šíleně fouká. V jeden moment mne zasáhne i štiplavé krupobití. Hluk hromů je však ohlušující a nepřetržitý. Jsem opravdu rád, že nejsem někde nahoře. Nakonec mne dohání i řádná průtrž mračen, zatímco ta největší bouře se přehání nad hřebeny hor na druhé straně Ioániny, kde se zastaví a mocnými blesky bičuje vrcholky tamních hor. Na mé straně už jen poprchává. Teoreticky bych se mohl otočit a opět kráčet nahoru, jenže už cestou vzhůru jsem si vařil snídani, za chvíli bude čas uvařit si oběd a taky jsem dost vody vypil za horkého výstupu vzhůru. Jediný zdroj vody široko daleko je přitom studna naproti Mitsikeliho chatě. Cestou vzhůru nikde nic a kdo ví, kde až bych narazil na vodu po zdolání hřebene. Nemám na výběr. Musím se vrátit až k chatě a opět si doplnit vodu. Schvácen zde doklušu, zatímco nečas tyto kopce nadobrou opouští. Plním si lahve s vodou a vařím si oběd. Je po jedné odpoledne a já jsem opět jen necelý kilometr od místa, kde jsem dnes nocoval. Ani si neumíte představit, jak je to skličující, deprimující a demotivující. Nemám absolutně žádnou chuť kráčet opět tou stejnou cestou vzhůru a marně se dívám po jiných stezkách. Nejsou! Jediná možnost zdá se být návrat do údolí, celodenní pochod podél silnice na Perivleptos a odsud zahájít nový výstup vzhůru do hor. To mne láká ještě méně, blesky mocně bijící do hřebenů naproti mne však od návratu vzhůru odrazují. Sedím tu tak hodinu a nemůžu se rozhodnout, co dělat. Opět jeden z momentů, kdy by se parťák na cesty hodil. Dvě hlavy, víc rozumu.

Nakonec rozhodne předpověď počasí. Snad všechny aplikace mne varují před dalšími bouřkami mezi třetí a pátou hodinou odpolední. Jak tak počítám, právě v tu chvíli bych se opět pohyboval tam na hřebeni. Nechci zažít druhý úprk, druhý návrat a další zklamání. Toho dne už bych snad ani nikam nepokračoval. Nakonec se rozhodnu pro návrat zpět dolů. Nechce se mi však kráčet stejnou pěšinou jako předchozího dne. To už jsem zažil a rád bych viděl i něco jiného. Beru to tedy po silnici a obcházím celý kopec přes Lingiades.

Silné větry vanou, po obloze se prohání temná mračna a bouře na protějších kopcích doznívá. Na hřebeni za mnou se vyjasňuje, oblohu nad hřebeny v dáli jen sem tam pročísne jasně viditelný blesk. Obcházím horu a opět se mi naskytne pohled na zasněžené kopce v dáli. Opět svůj úkol vidím bledě a nevěřím, že naplánovaný trek se zdá zvládnout. Nahlížím do map a opět propočítávám, kolik mám před sebou kilometrů a kolik jsem už ztratil času. Procházím Lingiades a pokračuji dále, míjím odbočku, kterou jsem se včera večer vydal vzhůru do hor, míjím i sotva viditelnou stezku, kterou jsem se předchozího dne napojil na silnici. Nač to tak moc obcházet? Opět se k ní po pár krocích vracím a mokrou travnatou loukou mířím na okraj obce Amfithea, kde si zlostně sedám na hromadu hlíny. Po dešti a bouři ani stopy. Opět je vedro a obloze vévodí slunce a až do večera se to nezmění. Vůbec jsem se nemusel vracet až tady dolů. Klidně jsem mohl přejít večer. Veškeré mé počínání se mi zdá jako zbytečné, znovu šlapat nahoru asi nebudu. 

Koukám do map a opět plánuji cestu. Budu muset kráčet podél silnice a kde doplnit vodu nebude. Proto se rozhodnu přelít obsah svých lahví do nedávno zakoupených vaků s tím, že si pak dokoupím ještě nějakou petlahev s vodou na nedaleké benzice. Když tak učiním, zjišťuji, že oba pytle jsem děravé hned na několika místech. Kdy a jak se to stalo? Nemám nejmenší zdání! Balím je k mému smetí a mířím si dokoupit dostatečné množství vody na nedalekou benzinku. Tak je ovšem zavřená. Doprdele práce, když se sere, tak se sere, sere se co se dá a sere se to pořádně. 

Opět pauza, opět mapa. V Paramě by měly být nějaké obchůdky a krámky. Ano, jsou tam. Opět mám vodu a rovnou si beru i něco na svačinu. Jen škoda, že Parama je v polovině cesty mezi Amfitheou a Ioáninou. Jen škoda, že Perama je asi jen 1,5 km od města, ze kterého jsem včera vyšel. Tohle je k zbláznění! Krátce po poledni jsem byl opět téměř tam, odkud jsem dnešního rána vyšel. Nyní je horké jasné odpoledne, a já jsem opět téměř na začátku mé cesty. Opouští mne dobrá nálada a jímá se mne zlost. Sedím na lavičce, piju pivo a nemám absolutně chuť pokračovat. Nakonec se však přeci jen donutím vstát a jít dále. Kráčím údolím podél rušné silnice sevřen přírodou a horami. Sem tam ves, ale v té chcípl pes. Pak celkem dlouhý pochod podél vojenského prostoru, kde je zakázáno fotit a náčet. 

Blíží se večer, mám hlad. Opouštím silnici a sedám si na svah na jejím okraji. Z batohu vytahuji nějaká pečená křidýlka od Summit to Eat. Nejsou dobrá. Bral jsem tyhle věci, k jejichž přípravě není potřeba voda, jen na zkoušku, ale vůbec mi nechutnají. Je to jako laciná konzerva. Ještě dlouho po jídle je mi šoufl a cítím, jak se mi do krku neustále vrací spořádané kuře. 

Slunce se loučí a krajiny se jímá šero, když před obcí Perivlepos opět začínám stoupat vzhůru. Když už jsem dostatečně daleko místu obývaném lidmi, marně se rozhlížím po stromech dostatečně silných na to, abych zde zavěsil svou hamaku. Marně však. Jen samá suška, samý keř. Jdu stále vzhůru, stále dále a navzdoru houstnoucí tmě stále vpřed. Hledám místo pro zavěšení kokonu, ale místo toho se opět ocitám na asfaltce. V levo svah dolů, v pravo svah nahoru. Statné stromy spíše ojedinělé. V jeden moment po mne vystartuje pes, ale záhy mne opět nechává. Nacházím louku nad silnicí a zvažuji, že se vykašlu na hledání vhodného stromu. Ta se však až příli svažuje a hned dole pod ní číhá onen čokl. Nakonec se vracím na cestu a opět šlapu vzhůru. Může být tak deset v noci, když narazím na štěrkovou silnici odbočující z hlavní cesty. Dám se po ní a nadále se rozhlížím po místě vhodném pro nocleh. Nakonec se vyšplhám na velký rovný balvan nad silnicí a zde se rozhodnu složit hlavu pro dnešní noc. 

Nafukuji matraci, lezu do spacáku. Ležím a usínám, když mi asi po půl hodině dojde, že se můj zadek dotýká studené země. Pohmatám svou nafukovačku a kleju. Je o dost prázdnější, ale tak snad neuniká a byla jen zle zavřená. Dofukuji ji a ležím. Za chvíli opět zadkem na zemi. Opět na studené zemi. Zkuším to opět a zjišťuji, že uniká někde pod mojí hlavou. Zkouším to opravit po tmě, napůl zalezlý ve spacáku a světe div se, ono se to povede. Je však blbost lepit nafouknutou karimatku, na které hodláte spát. V noci se opět budím na studené zemi a záplata je volná. Kašlu na to. Stejně jako poslední noci ve Španělsku pod sebe muchlám své oblečení a hamaku, což mi poskytne dostatčnou tepelnou izolaci a jdu spát. Do konce treku už nebudu spát jinak a s nafukovačkama nadobrou končím. První trable jsem zažíval po celé své Dobrodružství v Dolomitech, podruhé mne vypekla posledního dne při treku pohoříM Sierra Nevada, potřetí a naposledy mne dojebala v Řecku. Není nad starou dobrou klasiku.