Den 3. - Konečně v Zagorii

23 km       743m ↑       795m↓

Ačkoli jsem měl předchozího večera chuť se na celé Řecko vykašlat pro všechny trable a patálie, které mne na této cestě provází a vrátit se za svou milou, která mi tou dobou až neuvěřitelně chyběla, když se vzbudím, jsem to opět já jako za starých časů. Tulák Dave připravený na další nesnáze a strastiplná překvapení, ten tvrdohlavý kozel, který před ničím neutíká a nerad se vzdává. Už mi nechybí to přehnané pohodlí předchozích měsíců, kdy jsem se jen válel a nic moc nedělal. Naopak, opět jsem dobroduh připraven snášet nějaké to nepohodlí a hledat nové cesty a řešení. 

Rychle vstávám, balím se a motivován a plný sil se opět dávám na cestu. Během pár minut se ocitám na pevné asfatlce velice mírně se táhnoucí vzhůru do hor a po té střídavě po klikatící se silnici začínám svůj dnešní už druhý výstup na hřeben, za kterým se nachází Zagorie, oblast, která je mým cílem na této cestě. Oblast, kterou jsem se chtěl už druhým dnem toulat, ale stále do ni nedorazil. 

O čtyři zákruty cesty později serpentiny na nějaký čas končí a já převelice mírně stoupám spíše po vrstevnici stále rovně až k pravoslavnému kostelíku Moni Stoupainas. Slunce se mezitím přehupuje přes hory a jeho paprsky prokreslují nádherné výhledy, které se z této silnice nad lesy naskýtají. 

U kostelíka sundávám ze zad batoh, dávám si zde krátkou pauzu a doplňuji lahve s vodou. Přemýšlím, jestli nevytáhnu i vařič a neudělám si zde kafe a snídani, ale to mi přijde poněkud nevhodné. Proto se nakonec opět zvedám a pokračuji vzhůru. Ráno pomalu přechází v brzké dopoledne a krajině opět panují spalující vedra stěžující veškeré mé počínání. Je mi neskutečné horko a potím se jak vepř.

Cesta se opět klikatí vzhůru jako had, když přicházím do zákruty, odkud by měla vést stezka vzhůru. Vzhledem k tomu, jak moc a zbytečně se silnice dále vzdaluje a obchází přímou cestu vzhůru, hodlám to vzít právě touto stezkou. Ač se však rozhlížím sebevíc, žádnou nevidím. Pokračuji tedy po silnici, poněvadž v mapě jasně viditelná stezka by měla silnici ještě dvakrát překračovat, než z ní asfaltka uhne do zbytečných dálek. Ani v jednom bodě však žádnou stezku vzhůru nevidím, naopak jen strmý sráz vzhůru na straně jedné a dolů na straně druhé. Zůstávám tedy na silnici a smiřuji se s tím, že se mi cesta do Zagorky protáhne o další dva kilometry. Mám už však pořádný hlad a kafe jsem od rána taky na svém jazyku nepocítil. Usedám tedy na zídku při silnici a dávám si vařit vodu na kafe a vločky. 

Zrovna když snídám, prochází kolem nějaká žena s batohem na zádech a trekovými holemi pravidelně bubnuje o pevnou silnici. Když mne spatří, s úsměvem mne zdraví  a ptá se mne, zda jsem viděl nějakou cestu vzhůru. Patrně hledá stejnou stezku jako já, a tak ji jen odvětím, že bohužel ne. Rozloučíme se a ona šlape dále vzhůru po silnici. Sotva se najím, vydávám se stejným směrem i já. Čas značně postoupí vpřed a já konečně překračuji hřeben a překrásnou horskou přírodou a hustými jehličnatými lesy opět scházím z hor. Najednou jako bych byl v úplně jiném světě. Když se mi však naskytne otevřený pohled do dalekých končin, opět mne zamrazí z bíle zasypaných vrcholů v dáli. To snad nemůže být pravda. V Tyrolsku, ze ktrého jsem sem zavítal, byly koncem zimy vrcholy téměř beze sněhu a tady na jihu Evropy tohle? To nemůže být pravda. Štípni mě!

Netrvá příliš dlouho a já konečně přicházím na dohled malebné vesničky Dikorfo, která pro šedé kamenné stavby působí velice historicky. Je takové vedro, že ani na ulicích se povalujícím psům nestojím za pozornost, a tak i já využívám příležitosti a zalézám si do chladného výklenku, ve kterém je kohoutek s pitnou vodou a plním si své lahve do zásoby. A jak zde tak sedím a poslouchám zurčící pramínek vody bubnující o dno lahve, nemůžu si nevšimnout hlaholu opodál. Jak záhy zjišťuji, zdejší Taverna má otevřeno, a tak si dopřeju pivo a jehněčí kotlety s brambůrkem, než opět vyrazím dále. Majitel má navíc narozeniny, a tak je zde velice veselo a dostanu i nějakou tu dobrotu a pálenku na ochutnání zdarma.

Napojen a nasycen pak zvedáma kotvy a vyrážím vstříc nejhlubšímu kaňonu světa - kaňonu Vikos, kterým bych měl v dalších dnech projít a z jeho dna začít stoupat vysoko do hor, které dle všeho stále pokrývá na kilometry daleko jasně viditelná vrstva sněhu.

Z počátku ještě šlapu po pohodlné asfaltové silnici hlubokými lesy, ale tu nakonec opouštím a po úzké stezce zahajuji sestup dolů do údolí. Těsně před tím, než ze silnice zahnu, naskytne se mi výhled na kilometry vzdálený kaňon Vikos. I na tu vzdálenost je průrva mezi horami jasně vidět a působí na mne impozantním a ohromujícím dojmem. Wow, neskutečné to dílo matky přírody. 

Opouštím tedy pevnou silnici a přecházím na hliněnou pěšinu vedoucí mne lesy stále níže. Půda je zde nečekaně podmáčená, je zde spousta kaluží a místy se pěšina samotná mění v blátivý potok. Pokud je to následkem všerejší bouře, která mne těsně lízla a přehnala se kolem mne, pak jsem rád, že jsem nebyl na hřebeni ani na této straně hor. Musela zde být hotová vodní apokalypsa. 

Po nějaké době asi někde špatně zahnu a já se neznámo jak ocitám při kostelíku Panagia, kolem kterého jsem jít neměl. Bryzy se však zorientuji a opět mizím v lese, kde sleduji sotva viditelnou pěšinu, kterou ještě párkrát opustím. V mé blízkosti protékající bystřina mi však lahodí, poněvadž po dvou dnech venku pociťuji neskutečnou potřebu se konečně umít. Když se k němu přiblížím ještě více a všimnu si malého vodopádu padající z asi metrové výšky, opouštím stezku a jdu si dopřát koupel, která mne nabudí k dalšímu putování. 

Po hodné chvíli stezku kříží rozšiřující se horský potok, avšak most, který by tady měl být, se zde nenachází, a tak jsem nucen jej pomocí kamenů trčících nad hladinu vody překonat. Takto se dostávám na druhou stranu jeho koryta a konečně se definitivně nacházím v oblasti, kterou jsem hledal. Kamené klenuté mosty ve zdejší horské krajině byly přesně tím, co mou pozornost zaujalo jako první a co lahodilo mému oku, když jsem si četl o této oblasti jen o pár týdnů zpátky. Co nevidět narážím na první z nich ponořené v hlubokých lesích, ty však nakonec opouštím a cestou na Kipoi, vesničku na okraji Vikosu, jich ještě spoustu minu. Ve zdejší malebné krajině působí vzkutku pohádkově.  

Opouštím lesy a za doprovodu volně se pasoucích krav si to mašíruji do Kipoie krajinou kamených mostů, kterých je zde nepočítaně. Nechci se však držet silnice za každou cenu, a tak scházím níže a po Petsioniho mostě na nějakou dobu opouštím jak asfalt, tak i mé čtyřnohé kamarádky a mlýnskou dolinou si to opět zelenou přírodou kráčím ke starému mlýnu a mlýnskému mostu. Po jeho překročení se ocitám na okraji Kipoi, kde mému oku lahodí jak otevřený krám, tak i taverna o něco dále. Prvně mířím do krámu a kupuji si vlhčené ubrousky pro případnou koupel, nějaké ovoce a sušenky a hlavně krém, který ocení má rozpálená třísla z neustálého pochodu tímto parným krajem. Pak až zamířím do Taverny, kde si hodlám dát něco malého k snědku. Jídlo je výtečné, ale jak už to v Řecku bývá, načekáte se na něj hodnou chvíli.  Řekové mají totiž na vše spoustu času, nějaká půl hodinka sem či onam je v zemi s pětitisíciletou historií naprosto zanedbatelná a pokud jste se vydali na jídlo, máte si užívat čas a nikam nehnat. 

Sedím zde o suchu a hladu, poněvadž pivo jsem už dávno vypil a čekám na své jídlo, zatímco slunce se neúprosně žene po obloze.. Nakonec své jídlo dostanu a musím říci, že si na něm opravdu pošmáknu. Ještě než jej dojím, k dalšímu stolu na terase přichází pár s velkými batohy, na nichž mají upevněné karimatky. Ani jeden na sobě nemá drahé značkové hadry, jak u mnohých rádoby trekerů bývá zvykem, ale značně ošuntělé košile a lehké kalhoty po mojem vzoru, takže je poznat, že už budou mít něco nachozeno. Týpek má navíc dost dlouhé vlasy a oba mi na první pohled sednou. O oni si mne všimnou, ale nijak se spolu nebavíme. Jen se pozdravíme a já záhy odcházím. To ani netušíme, kolikrát se ještě potkáme. 

Je večer, slunce zapadá a okolní kopce se barví do odstínů sálajícího ohně. Je mi jasné, že musím co nejdříve najít místo pro nocleh, na okraji města se mi však spát nechce a tak se přibližuji stále více kaňonu. Za Kipoi přicházím před Kalogerikoho most, přes který můžu přejít a pokračovat po jasně viditelné silnici, já chci však projít dnem kaňonu, kterým by měla vést stezka Kapesovo Kipi Circular Trail. Zahýbám tedy doprava a sotva znatelnou stezkou táhnoucí se stále hustším porostem se prodírám, dokud mi cestu neskříží řeka. Ať se rozhlížím sebe lépe, stezku dále nevidím. Dle map by snad měla na nějakou dobu přecházet na opačnou stranu řeky, a tak ji po kamenech zdolávám. Zde je však pouze skalní stěna, cestička tudy nevede ale žádná. Nakonec se za hustého šera vracím zpět a když mi sklouzne noha a obě boty zelije voda, začíná mi být vše jedno a prostě to přebrodím zpět. Na hranici tmy a šera se vracím ke Kalogeriko Bridge, když asi v polovině cesty mezi mostem a řekou narazím na dva pevné rovném kmeny. Jediný problém je, že každý je na druhé straně stezky. Kdo by tudy kam chodil a ještě k tomu v noci, když to nikam nevede. Vybaluji hamaku a připravuji se na nocleh, když tu se ze tmy od Kipoi vynoří onen pár, který se zastavoval ve stejné Taverně, jako jsem já večeřel. Ačkoli jsou z Izraele, i oni používají mapy.cz a jdou vstříc stejné pasti jako já. Kousek se tedy s nimi vracím a hledáme stezku. Není zde. Zatímco oni táboří u vody, kde si postaví strom, já se vracím ke svým věcem. Mám věšet hamaku přes stezku, když se tudy budou dost možná brzy ráno vracet? Nesmysl. Balím se a vydávám se opět temnotou hledat místo pro nocleh.

Po překročení Kalogeriko Bridge ještě asi deset minut šlapu po pevné kamenité pěšině, ale pro dnešek už toho mám dost. Nakonec se vyškrábu na malý skalní převis u cesty porostlý mechem vysoko naproti nábřeží, na kterém stanují mí izraelští přátelé a aniž bych se zdržoval věšením hamaky či roztahováním plachty nad hlavou, dělám si pelech na mechu. Je jasná obloha, na které jsou krásně vidět hvězdy a určitě nezaprší. Když se pak nad ránem ve vlhké krajině probudím v krajině brutálně skropenou rosou, dojde mi, jakou jsem udělal hovadinu.