Den 3. - Vzhůru do vulkanické pouště

17,5km      1017↑      166↓

Toho dne se budíme do sychravého rána na rovném plácku tábořiště La Caldera. Oblohu není přes šedá mračna vidět a okolní lesy tak působí dosti ponuře. I přesto se rychle balíme, abychom vypadli dříve, než se dostaví případná kontrola. Rezervaci jsme měli přeci jen vyřízenou na předchozí den a na dnešní noc se nám ji vyřídit nepodařilo. Není se co divit, dnes zde nocovala jedna velká hlučná skupina výrostků plus několik menších dalších. Navíc kolem půlnoci dorazili ještě Němci v obytňáku a málem nám najeli do stanu. Ano, moc vyspaný nejsem, ale nedá se nic dělat, musíme valit zase o kus dále.

Po třech dnech už dostávám do ruky fígl, jak sbalit stan do krosny, i když ho balím jako poslední. Stačí si na jednu stranu nacpat karimatku, kterou běžně nosím venku a po sbalení stanu ji vysunout. Věci složené v druhé části krosny se nesesypou a vznikne tak prostor pro uložení mé nové Big Agnes. 

Někdy po osmé hodině ráno vyrážíme na cestu směrem k městu La Orotava, nad kterým budeme přecházet. To však opět halí neprohlédnutelná mlha, a tak ho není ani vidno. Pokračujeme tedy, dokud nedojdeme k přístřešku, od kterého nás čeká strmý půldenní výstup vzhůru. Zastavujeme tedy a konečně si dáváme pauzu, konečně snídáme. Nakonec však opět zvedáme kotvy a dáváme se na cestu.

Stezka stoupá stále vzhůru borovými lesy. Stále je chladno, stále nad námi visí mračna a obklopuje nás mlha. V jeden moment se z ní vyřítí blázni na kolech, kteří si z turistické stezky udělali svůj Downhill. Také potkáváme dvě Němky důchodového věku, které se ve zdejších lesích ztratily, a tak jím poradíme, kudy se dát a šlapeme dále. Jo, není nad to mít stažené mapy.cz. Jinak se nic zajímavého neděje. Prostě šlapeme borovými lesy vzhůru, dokud opět nedostaneme hlad. S vodou se však musí šetřit, a tak si dáváme studený oběd ve formě kousku salámu. 

Po rychlém obědu na kamenech v potemnělém lese budícím dojem pozdního podzimu pokračujeme ve svém výstupu dále, když tu najednou opouštíme zónu šera a chladu a pokračujeme pod modrou oblohou téměř bez mráčku. Je neskutečné vedro, před sebou máme čistý rozhled, za sebou mlhu. Najednou se potíme, funíme, slopeme vodu po litrech. Jestli nám nebylo lépe v tom mlžném lese. 

Někdy v brzkých odpoledních hodinách se zmoženě doplahočíme k průchodu pod hlavní silncí Bujero del Agua, a tak se v jeho stínu schováváme před spalujícím kotoučem sálajícím na obloze. Ve křoví nedaleko odsud jsem také cestou z Teide schoval lahev s vodou, a tak opouštím svou milou a vydávám se ji hledat. Není to daleko, jen kousek po silnici a k mému překvapení tady stále je. Vzhledem k tenčícím se zásobám vody se to hodí. Konečně se můžeme napít. K hlavní zásobě vody schované na okraji vulkanické pouště to máme už jen dva kilometry. Navíc je zde naděje zastávky v restauraci, kde si dopřejeme studený drink a snad i něco dobrého k snědku.

Opouštíme náš stinný úkryt pod silnicí a pokračujeme v závěrečném výstupu. Jak se záhy ukáže, to nejhorší už máme za sebou, poněvadž po zdolání pár schůdků už stezka stoupá mnohem mírněji a brzy nás přivede do "savany" v okolí Teide, jen nedaleko náhorní silnice. Tu překročíme a údajně bychom po ni měli pokračovat dále. Vzhledem k aktuálnímu provozu však volíme spíše stezku mezi nízkými křovinami pod cestou. Záhy přicházíme na dohled restaurace Ell Portillo, naproti které trčí snad jediný jehličnatý strom v této pusté poušti. Právě pod ním máme schovanou zásobu vody na další dny (celkem čtyři lahve 1,5L). Mířím tam a opět nemohu uvěřit. Skutečně zde stále jsou. S restaurací naproti už je to však horší, k našemu zklamání má zavřeno. Dle map se však kilometr a půl odsud nachází další, a tak na nějakou dobu opět opouštíme GR 131 a po hlavní silnici šlapeme vstříc dobrému teplému jídlu a chlazeným nápojům dle chuti. Burger mi dneska fakt bodne a chlazené pivo jak by smet. Obzvlášť po mé nechutné zkušenosti s jídlem v San Christóbal je každý normální burger doslova luxusní večeří. Restaurace Papillon je tak skvělou příležitostí si po několika dnech na treku dopřát ucházející teplé jídlo, dát spočinout nohám, použít normální záchod a především asi jediné místo široko daleko, kde seženete vodu na další suché kilometry na treku. 

Najezeni do syta místo opouštíme a kolem chaty Refugio del Grupo Montaněro de Tenerife zahajujeme sestup dolů do kráteru, kudy se táhne široká prašná silnice. Právě ta je našim cílem, právě tou máme pokračovat dále. Ještě než k ní dojdeme nás však potrápí sestup po svahu a stezka strácející se mezi křovinami plnými pavučin. Něco mi říká, že stezka nebude moc používaná, protože se po čase úplně ztrácí. Nějak si však poradíme a nakonec si to šlapeme pěkně po rovince. 

Blíží se večer a my se nacházíme v národním parku Teide, takže to chce na dnešek najít nějaký zapadlý koutek, kde nebudeme od silnice vidět. Nerad bych platil tučnou pokutu za nocleh v této bohapusté krajině. Asi nejideálnější místo najdeme při rozcestníku La Carabela, kde se nachází skalnatý výběžek kruhového tvaru. Jak prozrazují nálezy v zemi, nejsme asi jediní, kdo toto místo využije pro noclech. Nechceme však stavět stan příliš brzy, a tak čekáme do slunce západu. Až za večerního šera stavím stan a pak se jdu projít kousek po silnici. Náš úkryt není vidět, i když vím, kde přesně je. Jak říkám, ideální místo pro nocleh. Vřele doporučuji. Člověk se zde musí jen zašít večer a brzy ráno zase vypadnout. Ráno cestou odsud totiž narazíme na auto strážců zdejšího přírodního parku. Co nám však můžou, když už jsme dávno na cestě. 

Od stanu máme také parádní výhled na Pico de Teide a za temné noci tak můžeme pozorovat svítilny dobrodruhů, kteří kopec berou v noci útokem. Je jich fakt dost.