Den 4
Když se ráno vzbudím, zjišťuji, že má nafukovačka už není tak plná, jako tomu bylo večer a jako tomu bývalo předchozí rána. Má za sebou Corfu, Albánii a Saské Švýcarsko a doposud s ní nebyl problém. Není však úplně prázdná a únik vzduchu taky neslyším, a tak tomu nevěnuji příliš pozornost a normálně ji balím. Třeba se jen uvolnil ventil. Toto se ukáže jako osudné během mého dalšího putování skrze Dolomity, ale o tom už je jiný příběh.
Balím karimatku, spacák, tarp a jdu si pro vodu do zdejší studny. Pak si na ohni připravuji vločky, přičemž za mnou přichází jeden ze zde nocujících Němců, který se zajímá co si chystám, a tak si se mnou začne povídat o mých cestách, trecích které jsem zdolal a kde už jsem tak všude letos byl. Celkem příjemný rozhovor, ale čas mne tlačí. Zítra mám lístky na Rammstein v Praze, kde bych rád chytil dobré místo, a tak bych byl rád nejpozději dnes večer v matce českých měst. Bylo by celkem fajn dorazit do Bad Schandau nejpozději dnes odpoledne. Loučíme se tedy a já se vydávám na cestu.
Z prvu šlapu loukami za obcí a posléze se nořím do lesů, kde mne čeká výstup do dalšího skalního bludiště nesoucího jméno nedaleké obce a tedy Gohrisch. Zatím jsem zde sám, je tady neskutečné ticho, kouzelné výhledy a les břízek a borovic vyrůstajících přímo z kamene skal je prostě kouzelný. Záhy se však objevují první víkendoví turisté s jejich hlasitými caparty a idylka nedělního dopoledne v přírodě se vytrácí. Přidávám tedy do kroku a místo rychle opouštím, načež mne čeká sestup úzkou chodbou mezi vysokými skalními stěnami. První chodba vede stále rovně, pak však náhle jako by nebylo kam pokračovat. Prostě jen stěna přede mnou. Až když stanu úplně dole pod schodami, všimnu si ještě užší odbočky doleva. Tou však jdou nějaká děcka, a tak čekám, až dojdou, abych mohl jít já. Když se však ocitnou na konci, opět se otáčí a vrací se. Děkuji, jste úžasní, pomyslím si sarkasticky a deru se také průrvou, dokud opět nestanu na světle bílého dne. To už se zde však schází celkem dost lidí, a tak jsem rád, že místo opouštím.
Lesem tak scházím na parkoviště pod dalším skalistým vrchem Papfstein. Je zde spousta aut a ještě více lidí, kteří se chystají k výstupu, a tak místo jen rychle proběhnu a bleskovým tempem si razím cestu dále. Náhle však za sebou slyším německé volání "Počkej! Počkej!" a sotva se otočím, nevěřícně vejrám na dva chlapce z té Německé skupiny, se kterou jsem nocoval na prvním bivaku a kterou jsem pak ještě celý den potkával. Neskutečné. Podávám si s nimi ruku a zdravíme se, zatímco mi říkají, abych počkal ještě chvilku na holky. Netrvá dlouho a i ony se v doprovodu zbytku skupiny objevují. Okamžitě propukají v nadšený jekot a veselý smích.
"Teď! Zrovna teď jsem o tobě mluvila," oznamuje mi jedna z nich. "Zrovna jsme se bavili, že jsme tě už dlouho nepotkali." Zůstáváme tak pohromadě, bavíme se, vyměňujeme si kontakt a oni si pořizují hromadné foto se mnou. Chvilku si normálně připadám jako slavná osobnost. Nakonec se však opět rozloučíme a já pokračuji svým tempem vzhůru, kde mne opět doženou na jedné z vyhlídek, které se nemůžu nabažit. Vlastně v těch skalách na sebe narazíme hned několikrát a naposledy se potkáváme u zdejší chatky, kde to voní dobrou polévkou, ale ještě je zavřeno. Oni zůstávají sedět, já chvátám dále. Až dole mne napadne, že jsem vlastně mohl počkat a zbytek dne pokračovat s touto super skupinou. Sedám si tedy na lavičku, na kterou v lese narazím, a asi půl hodiny zde sedím a čekám. Mí noví známí však stále nikde, a tak místo nakonec opouštím a vyrážím vstříc dalším kouzelným místům doufaje, že se ještě potkáme. No, bohužel nepotkáme.
Posledním zajímavým místem na mé cestě je Kleinhennersdorfer Stein. Opět pozoruhodné místo bohaté na skály, vyhlídky a asi i bludné kořeny, poněvadž si zde chvilku pobloudím na prochozených stezkách. Když však místem prolezu, nemám před sebou nic než cestu lesy na Bad Schandau. Tam přicházím někdy po poledni, a poněvadž mne čeká kousek cesty vlakem v zemi, kde se bez náhubku neprojedete, jdu si koupit roušku do obchodu, kde ji na sobě mít nemusíte. Prostě blázinec.
Masku mám a času do příjezdu vlaku taky habaděj. Jak toho využít lépe, než si zajít někam na pořádný dlabanec? Že vás nic nenapadá? Nedivím se, mne taky ne.
Koukám tedy do map a hledám nějakou pokud možno dobře hodnocenou restauraci. Nakonec mi do oka padne nedaleký Goldener Anker. Musím říci, že nelituji. Obsluha je velice milá, pivo skvělé a jídlo teprve. Samozřejmě si musím dát nějakou místní specialitu a ta je pořádně mastná a to na tolik, že za předchozí dny ztracené kalorie takto naberu jedním chodem. Musím to zalít ještě jedním pivem, pak už však mířím na nádraží odkud uháním vlakem plným fanoušků na Rammstein!
