Den 4. - Kaňon Vikos

22,5  km          1428m ↑         1502m↓

Budím se ještě za tmy v totálně navlhlém spacáku od rosy, která té noci zaútočila nečekaně masivním útokem. Všechny věci, které nemám v batohu jsou mokré jako po dešti a ve vzduchu je cítit nevídaná vlhkost. Když vylezu ze spacáku, normálně až cítím velice drobné mrholení v lese ponořeném do neprostupné mlhy. Je docela chladno, můj spacák je však naštěstí mokrý jen z venčí, zevnitř nikoli a parádně hřeje. Zalézám tedy zpět a v teple svého spacího vaku vyčkávám denního světla. Mezitím opět na nějaký čas usnu.

Když se opět probudím, slunce už musí být na obloze. Nebo teprve stoupá vzhůru? Těžko říct, poněvadž jsem stále sevřen v závojnaté paže husté mlhy. Tma už však byla dávno poražena. Opouštím tedy spacák a znechuceně si balím své navlhlé a mokré věci. Paráda, kaňon, který lákal pozoruhodnými výhledy a místo k vůli kterému jsem tady a já z něj nebudu mít absolutně nic, protože se topí v mlze. Dost mi to připomíná loňské jaro a závěr mého Dobrodružství v Dolomitech, kdy mne u Drei Zinnen potkal naprosto stejný osud. Jen tenkrát mi tedy do té mlhy ještě navíc sněžilo. 

Slézám zpět na kamenitou stezku a po té pokračuji lesem na obce Vitsa a Monodendri. Po asi deseti minutách narazím na strouhu, a tak se zastavuji, abych si doplnil vodu a u toho pozoruji bezlisté stromy obalené obrovskými jasně viditelnými povučinami. V té neprostupné mlze to působí až hororově.

Vodu mám a pokračuji dále. Cesta mírně stoupá a mlha se rázem trhá. Náhle mne opět ozařuje hřejivé sluníčko, a tak, jakmile se neskytne vhodné místo a příležitost, opět zastavuji a rozložím spacák, aby se usušil. Pak si připravuji kávu a snídani. Než vstanu abych pokračoval ve své cestě, jsou mé věci dokonale suché, a tak je s klidným svědomím mohu sbalit. 

Během této poměrně dlouhé pauzy jsem měl čas popřemýšlet o své cestě. Tato stezka vůbec není v mapě, ale dle všeho bude stále stoupat lesy a moc výhledů nenabídne. Když však kouknu do map, vidím, že na opačné straně kaňonu vede silnice a podél té je zaznačena spousta vyhlídek, přičemž následně bych se měl nějakou jinou stezkou dostat na jeho dno a tudy pokračovat dále, jak bylo v mém původním plánu. I když stezce opouštějící silnici po mých zkušenostech za těch pár dní tady nevěřím, touha po krásných vyhlídkách je tak silná, že to chci zkusit. Otáčím se tedy a kolem strouhy v lese plném pavučin a mechového kamene, na kterém jsem nocoval, vracím se až ke Kalogeriko mostu. Cestou opět potkávám Izraelská poutníky, se kterými jsem se seznámil předchozího večera. Jdou v protisměru a šlapou stezkou, kterou já se vracím. Zděšeně se ptají, proč se vracím, zda to také nikam nevede. Říkám že nevím, že mne zajímají výhledy na opačné straně kaňony a proto se vracím. 

Přecházím tedy most, který jsem předchozího večera přešel a stoupám vzhůru na silnici, po které jsem k němu od Kipoie přišel. Během pár minut jsem tam a šlapu stále vzhůru, přičemž po své levici mám téměř neustále otevřený výhled na kaňon nezastíněný stromy. Je to vskutku nádhera a cítím se mnohem lépe a motivovanější k dalšímu pochodu, než tomu bylo na opačné straně hluboké rokle, jejíž dno se ocitá stále hlouběji pode mnou. 

Během pár chvil se u cesty objevuje malé schodiště stoupající mezi kamením na mírně zalesněný pahorek, kde by se dle map měla nacházet nějaká kaplička. Víc než ta mne však zajímají výhledy, které by se odsud měly nabízet. Stoupám tedy vzhůru a do minuty stojím na skalnatém výběžku odhalující mi scenérie Vikosu po mé levici i pravici. S kapličkou v zádech a rozkvétajícími stromy kolem mne si zde připadám jako pan Frodo v Roklince. 

Po delší kochací se pauze místo opouštím a vracím se na silnici, po které přicházím na křižovatku pod obcí Koukouli. Zde je rozcestník a také velká obrázková mapa zachycující celou oblast Zagorie. Pro jistotu si ji vyfotím a následně mířím k úzké stezce mizící mezi stromy. Ještě než k ní však dojdu, zastavuje mne německý pár vystupující z auta a ptá se mne na cestu. Bohužel jim neporadím, ale jsem rád, že nejsem jediný, kdo tady takto bloudí. 

Úzká stezka mne přivede na dno kaňonu, kde jsem očekával tok vody, jehož vláha by příjemně ovlažila vzduch a srazila mou žízeň a ve kterém bych se přes den vykoupal a případně odsud i čerpal vodu. Místo toho však pokračuji podél kamenitého koryta, jímž se asi v dávných časech valila voda. Co za potok jsem to včera večer brodil, mi zůstáva záhadou. Asi jen úsek, kudy se valila podzemní voda, nebo co já vím. 

Po kilometru a nějaké krátké vzdálenosti k tomu přicházím k mostu Bridge of Misiou, po kterém přecházím vyschlé koryto. Rozhlížím se na obě strany dnem obrovského kaňonu, ale kam až oko dohlédne nejsou po vodě ani památky. Slunce je vysoko na obloze a neúprosně mě spaluje. Nejen, že se není kde zvlažit, ale ono za chvilku ani nebude co pít a pro přípravu hydratované stravy vodu taky potřebuji. Plánoval jsem sice pokračovat dnem kaňonu a pokud bude čas, vystoupat vzhůru ke klášteru Mone Agias Paraskaues a pak zase zpátky, situace mne však nutí trasu opět přeplánovat a vzít to přes obce Vitsa a Modendri na okraji kaňonu. No, aspoň se nebudu od kláštera vracet stejnou cestou, jako k němu přijdu. Jak později toho dne zjistím, dobře udělám. Samotný sestup mne potrápí, natož pak to šlapat vzhůru. 

Výstup z Vikosu na Vitsu je mírný a stoupá po široké kamené stezce. Nejde tak o žádnou náročnou cestu, spalující slunce mne přesto neskutečně ničí. Po krátké době přicházím k malému kostelíku Agios Nikolaos, který jsem si v mapách prohlížel ještě před samotnou cestou a o kterém jsem přemýšlel jako o případném nocovišti, pokud bude opuštěn, jak se z map zdál. Nu, v noci bych zde měl určitě klid, protože od vesnice je dost daleko. Nevíc má prostornou "terasu" pod střechou, kde by se vyspalo hned několik lidí pěkně v suchu a v trámoví jaho střechy by se zjevně dala zavěsit i hamaka.  

Pokud mne paměť neklame, tak někdy kolem oběda cestou lemovanou překrásným výhledem přicházím do parku na okraji Vitse, kde je k mé radosti také studna. Okamžitě si zde doplňuji lahve a pak zamířím do taverny přes ulici, která na mne působí příjemným dojmem. Něco malého k snědku by neuškodilo, když už jsem zde přišel tak akorát na oběd. Majitel mi však oznamuje, že kuchař dorazí až ve tři odpoledne, a tak si dávám aspoň kafe. Škoda, polévka s hříbky na tabuli před restaurací mne opravdu lákala. 

Kopnu do sebe kofeinový nápoj a dávám se na cestu dále. Prvně procházím mezi malebnými domky z bílého kamení, načež mne úzká stezka vede roztodivným lesem všemožně pokroucených stromů obrostlých mechem. Nejprve stezka padá dolů a po té opět stoupá vzhůru a právě v místě terénního zlomu usedám na veliký kámen a dávám si obědovou pauzu. 

Najezen a napojen se záhy opět vydávám dále, načež vystoupím z hustého nehostinného lesa rovnou na okraji překrásné historické vesničky Monodendri vystavené z bílého kamení. Vše působí malebně, pohodlně a čistě. Centrem obce jsem teprve uchvácen. Líbí se mi zde opravdu moc. Samotná architktura místa na mne pak vyvolává vzpomínky na loňský rok v albánské Gjirokaster. Monodendri však není hlavním cílem mé cesty. Mne láká klášter Mone Agias Paraskeues na okraji rokle nabízející zajímavé výhledy na celý kaňon Vikos. Projdu tedy touto překrásnou obcí a co nevidět přicházím k středověkým stěnám této křesťanské stavby. Ano, výhledy odsud opravdu stojí za návštěvu. Toto místo působí jako z jiného světa.

Přelezu ještě na jednu vyhlídku za klášterem, kam už se oficiálně nesmí, ale která mne lákala především, a tak si ji nemůžu nechat ujít. Vede totiž na pěšinu na úzké skalní římse. Strávím zde trochu času, nasytím se překrásnými výhledy a posléze se vydám zpět k Monodendri, kde opět potkávám poutníky s Izraele, na které od včerejšího večera narážím. Jakmile se vzájemně spatříme, zůstaneme stát na ulici jako zkamenělí a posléze se dáváme do smíchu. Prohodíme spolu pár slov, ale pro mou lámavou angličtinu odrazující okolí od hlubšího rozhovoru opravdu jen pár a zase se rozloučíme. Zatímco dvojice hledá restauraci, kde by se najedla, já mířím k vyhlídce Nkrounia. Ta se nachází o něco výše naproti klášteru Mone Agias Paraskeuses, a tak nabízí pohled na samotný klášer z výšin. Jen cestu zde musím hledat v hluboké trávě a houští. Zavítat sem však určitě také stojí za to.

Z vyhlídky Nkrounia se vracím na stezku a zahajuji krkolomný sestup zpět na dno kaňonu, což potrápí především mou pravou nohu stižnou zlomeným malíčkem. Ono celkově to není úplně nejpříjemnější sestup, poněvadž jde o krkolomnou úzkou hliněnou stezku strmě padající dolů lesem a navíc obohocenou o velké kameny a bezpočet kořenů. Samotný sestup mi tak zabere snad více času, než předchozí výstup po pohodlné stezce vzhůru a když se ocitnu na dně ve stínu skal a temnotě lesa, jsem nucen dát si krátkou pauzu. Po té zahájím svůj téměř deset kilometrů dlouhý pochod dnem kaňonu podél vyshlého koryta, jímž se kdysi pravděpodobně valila řeka. Štěstí, že zde není, poněvadž místy prochozíte korytem po obrovských balvanech tvořících jeho dno. Zážitek.

Ačkoli je dno rokle po obou stranách bývalé řeky hustě porostlé lesy, ty se po nějaké době často rozestupují a nabízí poutníkovi impozantní výhledy na skalnaté stěny Vikosu. A ačkoli jsem měl od sestupu na dno kaňonu pocit, že se poněkud zatáhlo, ale přikládal jsem to spíše stínu obrovský skalnatých stěn a stromů hlubokého lesa, zjišťuji, že mne můj cit neklamal - skutečně se zatáhlo a ve vzduchu je cítit déšť. Vzhledem k tomu, jak jsem hluboko, ať si klidně přijde i bouře, tady do mne neuhodí. Jen by to chtělo strávit dnešní noc v suchu. Jak už se však u mne pomalu stává pravidlem, než vařit a stravovat se během deště, chci to stihnout ještě v suchu. Nějakou dobu tak pokračuji dále a až když cítím, že déšť je opravdu blízko, dám si pauzu a rychle si uvařím něco k snědku. Mezitím si však stihnu dopřát ještě koupel v jedné velké louži, která v korytu zůstala po kdysi se zde valící řece. Louže je tak obrovská, že se v ní dá i plavat. Také cestou narazím na pramen, takže si doplním i vodu. Nakonec však přichází neskutečný chcanec, kterým pokračuji ještě tak hodinu ne-li více stále potemnělejším hvozdem. Neustále se rozhlížím, kde bych zavěsil hamaku, ale v neutuchajícím vydatném dešti se mi přístřešek zrovna dvakrát stavět nechce. Kolem jsou nevíc jen útlé stromky porostlé kluzkým mechem.  Z map si však pamatuji, že v dáli pod obcí Vikos se nachází kostelík či kaple Mone Tes Panagias Tou Bikou a ten se dle fotek nachází na nábřeží porostlém statnými stromy. Nakonec se tedy rozhodnu dojít až tam. Třeba se mi zde podaří najít i kus střechy nabízející suché místo nad hlavou a nebudu se muset s ničím stavět.

Po nějaké době za husté černočerné tmy se ocitám na rozcestí, odkud stezka opět stoupá k vesnici Vikos, která nabízí hromadu vyhlídek na překrásný stejnojmenný kaňon a za kterou se nachází turistický přístřešek, který jsem původně zvažoval využít pro nocleh. Dneska už se tam však třepat nehodlám.  Po nějaké době tak tuto stezku opouštím a listnatými lesy a mokrou trávou opět kráčím stále níže, dokud nestanu při opuštěné kapli. V jedné místnosti je odpadkový koš, v druhé starý rozflákaný oltář a pohozené další církevní předměty jako svíčky a podobně. Třetí místnost je prostorná, prázdná a nabízí rovnou kamennou podlahu. Stěny jsou sice počmárané a posprejované, ale jinak to zde vypadá celkem dobře. Dneska už žádný přístřešek stavět nehodlám, vyspím se tady. Sundávám tedy batoh a na zaprášené zemi si připravuji pelech ze svýh věcí. Ještě holemi zatarasím dvířka, kdyby se zde někdo v noci dobýval, kopnu si prášek na bolest pro mou zmrzačenou nohu, do uší jebnu špunty pro klidné spaní a co nevidět vytuhnu jako špalek.