Den 5. - Nechval dne před večerem

18 km       473↑         1280↓

Jeden moudrý člověk kdysi napsal, že nejlepší je vždy počítat s tím nejhorším. Pokud na nejhorší dojde, pak jste aspoň připraveni a pokud ne, tak jste aspoň rádi. A já s tím plně souhlasím a stejně tak říkám, že člověk by se nikdy neměl těšit a radovat předčasně a na treku jásat, jak má to nejhorší za sebou, dokud ho opravdu nedokončí, protože se mu to může šeredně vymstít. Vlastně na to máme i dost příhodné přísloví, které říká "Nechval dne před večerem." Nu, jenomže přesně to jsme toho dne udělali. Mysleli jsme si, jak máme to nejhorší za sebou a až na pár lehkých úseků nás žádné stoupání nečeká. Sem tam mírný kopeček, ale jinak budeme jen klesat na jižní pobřeží. Nu, opak byl pravdou, poněvadž jsme šlapali jeden kopec za druhým a po tom, co jsme se těšili, že půjdeme jen z kopce, nás to tak akorát maximálně deptalo, ničilo a ubíjelo. Pomalu jsme během dne začínali proklínat každý metr, který vedl vzhůru a ne dolů.

Ráno se budíme na našem ubytování, které má okna pouze na chodbu, a tak ani nevíme, zda je už den a jak je vlastně venku. Naštěstí však jsme lidé moderní, a tak máme telefony, které nám čas oznámí. Do snídaně je ještě času dost, a tak si poležíme. V osm pokoj opouštíme a míříme o patro výše, kde je jídelna a celkem skromný snídaňový bufet, což znamená jediné: před cestou se fakt pořádně nacpat! Dávám si míchaná vajíčka a šunkou, sýrem a pečivem také příliš nešetřím. Dopřeji si také nejeden šálek kávy a až když usoudíme, že nám asi stačilo, se vracíme na pokoj, balíme si své věci a opouštíme Ziggys Mountain Retreat. Na cestu však ještě nevyrážíme. Chceme si dokoupit vodu a nějaké jídlo na svačinu. Když jsme včera dorazili, bylo už bohužel vše zavřené. Krámek se nachází jen o pár desítek metrů od náměstí, a tak si ani příliš nezajdeme.

Opouštíme zdi malého supermaketu, který bych přirovnal asi k Hrušce na kterékoli české vesnici, a vyrážíme po Calle Castaňos vzhůru ke kostelíku Svatého Petra na náměstíčko Plaza de san Pedro. Zde přecházíme na asfaltku, po které navzdory našemu očekávání stoupáme stále vzhůru. Naše cesta nás přivede až ke spa hotelu Villalba, kde konečně opouštíme Vilaflor a poslední domy na dlouho necháváme za sebou. Po kratší pauze nás naše cesta opět vede do lesů zčernalých ohořelých borovic trčících z rudé půdy, na které ani tráva neroste. Pouze spadané suché jehličí ji pokrývá. Navzdory všemu našemu očekávání opět převážně stoupáme. Cestou je však bezpočet vyhlídek na spálenou pustou krajinu jižní strany ostrova. 

Přicházíme k ruinám Horno de Brea, kde si sundáváme batohy a jdeme se trošku projít po okolní krajině a hledat zříceninu zaznačenou v mapě. K naší smůle však nejde o žádný starý hrad či pevnost, ale pouze rozbořený dům. Je zde však dostatek rovného místa pro stavbu stanu, takže kdyby se někomu nechtělo platit za nocleh ve Vilaflor a hledal kempoviště dostatečně daleko městům, aby se skryl, pak tohle bude ta správná volba. Když zde dorazíte v pozdější roční dobu, pak budete mít i co k snědku, protože zde rostou mandle. V době naší návštěvy jsou však ještě zelené a nezralé. I přesto jsme uchváceni jejich velikostí.

Až po dosažení Montaňa de la Vica začínáme konečně sestupovat do nižších poloh a po té pokračujeme delší dobu po rovince. Z mapy však čtu, že jakákoli radost je předčasná, protože po čtyřech kilometrech nás čeká rokle Barranco Secco, kterou budeme muset obejít a to vrchní stranou. Nakonec však nejde o tak strmý výstup, jako jsem očekával. Cestou si uvaříme oběd a pokračujeme dále. Po zdolání rokla kráčíme po její opačné straně opět po suché černé půdě mezi zčernalými borovicemi. Už se nám však zeleně vykresluje obzor v dáli, kde vidíme hory, kterými ještě dnes budeme přecházet. Než tam však dojdeme, čeká nás zastávka v Ifonce. Cestu do této usedlosti lemují kaktusy a brzy se přidávají i stromy nesoucí plody citrusů a granátových jablek. Zchvácení spalujícím sluncem okamžitě míříme do chládku malého zařízení restauračního tipu na křížovatce, kde si dáváme parádně vychlazenou Coca Colu. Jen jedna nestačí, a tak tam záhy posíláme další. Nakonec se však zvedáme, opouštíme stín a opět vycházíme na rozpálenou silnici směřující k vrcholu Roque Imorque. Nestoupáme ani neklesáme a stále rovně si to štrádujeme po silnici, kterou opět lemují doslova pole kaktusů. Div se tomu v tom vedru člověče. Vždyť je to zcela přirozené. 

Asfaltová silnice nás přivede až k rozcestníku při prázdninovém domu La Casite de Tila. Zde silnici opouštíme a přecházíme na úzkou stezku mírně stoupající do zelených vršků kolem nás. Abych pravdu řekl, jde asi o nejzajímavější úsek cesty vůbec, protože úzká stezka vede přes skalisté vrcholy roztodivných tvarů porostlé zelenou trávou, avšak bez lesů i osamělých stromů či křovin. Výjimku tvoří opět jen kaktusy. Ráz krajiny místy výrazně formují obrovské několika stupňové kruhy zahloubené do zeminy, které připomínají starověké teátry. Abych pravdu řekl, celkově na mne tento úsek působí, jako bych se ocitl někde na jihu amerického kontinentu, aniž bych tam kdy dříve vlastně byl. Snad poprvé mi nevadí, pokud stoupáme. To je ovšem způsobeno nejen nádherou tohoto místa, ale také tím, že pokud stoupáme, pak jen velice mírně. 

Za vrcholem Suárez, odkud je impozantní výhled na celé široké daleké okolí, začínáme konečně sestupovat směrem na Vento a Aronu, kde celý trek končí. Už se radujeme, že co nevidět budeme v cíli, ale opět jde o ono příslovečné chválení dne před večerem. Naše stezka nás totiž dovede až na dno kaňonu oddělujího překrásné zelené kopce od městečka za ním a z jeho dna tak musíme opět vystoupat. Ani na jeho okraji náš výstup však nekončí, poněvadž Vento se nachází na kopečku. Tentokrát se však jedná o opravdu poslední výstup na naší cestě a poslední sbohem přírodě, v které jsme strávili necelých pět dní a která se s každým dnem až neskutečně měnila. 

Ze subtropických lesů plných mandarinkovníků jsme došli do borových lesů, jaké můžeme vidět na severu Polska či Německa. Tyto však nerostly na plochých pláních, ale na svazích masivu rozdělujícího ostrov na dvě části s naprosto odlišným klimatem. Prošli jsme lesy věčně zahalenými v mlze, skrze které jsme vystoupali do vyprahlé krajiny na náhorní plošině kolem Teide. Ani zdejší neúrodná krajina však nebyla tou nejpustší oblastí, jakou na ostrově můžete vidět, protože další den nám ukázal, jak ve skutečnosti vypadá spálená země. Jeden úsek vedl skrze pouště černého písku, kde nerostlo ani stéblo trávy a přivedla nás do lesů, jaké jsem nikdy neviděl, do lesů, v nichž ohořelé zčernalé kmeny stromů trčely z vyprahlé rudé kamenité země a jejich větve se přesto zelenaly dlouhými jehlicemi. Touto zničenou suchou krajinou jsme pak došli do naprosto zelených kopců tyčícími se nad rovinami jižního pobřeží, až jsme podél kaktusů došli na autobusovou zastávku ve městě Arona, kde celá GR131 končí. Jako na zavolanou přijíždí taxi, které nás odveze na letiště a ani nás to moc nestojí.  

Tady by se mohlo zdát, že naše cesta končí, ale není tomu tak. Před sebou máme ještě dva dny na tomto zajímavém ostrově mnoha krajin a klimatických pásů. Na další den máme v plánu návštěvu údolí Masca a výletování po této oblasti i kolem ní. Jak však zjišťujeme, dostat se zde hromadnou dopravou není snadné a my máme na dnešní noc za odměnu rezervované pohádkové bydlení ve Sweet Home Masca. Opět si tedy půjčujeme auto a vyrážíme vstříct staré pirátské vesnici skrývající se v zelených horách severozápadního cípu ostrova.