Den 5. - Od nejhlubší propasti po nejvyšší vrchol

17,5 km           1995m ↑           1470m↓

Když se ráno probudím, už tak moc neleje, poprchává však stále. Je tedy jasné, že dnes už pršet nebude, že včerejší liják je pouze ve fázi dopršení se. Co však s dnešním dnem a cestou dále celkově? Za čtyři dny brzy ráno mi to letí z Korfu. Jen cesta do přístavu Igoumenitsa zabere minimálně půl dne a další dvě hodiny jede trajekt na ostrov. Kdy jede poslední nemám nejmenší zdání a cesta do Konitse, odkud by mi mohl jet autobus, taky zabere minimálně den. Na dokončení předsevzatého treky tak nemám čas ale pro návrat je taky příliš brzy. Chce to tak vymyslet tůru na další den dva a pak se vydat zpátky do civilizovanějších končin. Nakonec si usmyslím, že když už jsem na dně nejhlubší rokle, vydám se aspoň na nejvyšší vrchol v oblasti a pak zase zpátky. Vyjde-li čas, navštím i jezero Drakolimni pod ním.

Opouštím spacák a balím svůj brloh na podlaze staré kaple, naskládám si své věci do batohu a záhy vyrážím na cestu. Kousek se vracím k rozcestí na dně Vikosu, které jsem předchozího dne minul a odsud zahajuji strmý výstup vzhůru do vesničky Mikro Papingo. První krásné výhledy se mi naskytnou ještě na dně rokle, kdy se můžu kochat skalními stěnami, mezi kterými jsem včerejšího dne ještě za tmy přišel. Další dechberoucí podívaná se nabídne až když se vyšplhám vzhůru.

Původně jsem si myslel, že vydržím do vesnice a zde si koupím nějakou dobrou snídani. Ranní výstup s velkým batohem na lačno mne však vyčerpal natolik, že už nemám sil a zmáhá mne jakýkoli sebemnší kopeček na mém bloudění tímto překrásným krajem, a tak zastavuji asi kilometr od vesnice a na mokré trávě si vařím vločky a kafe ke snídani. Vzhledem k tomu, že v obci není obchod, o nic nepřijdu.

Po jídle se jde mnohem lépem a já během pár minut stanu na okraji prastaré vesničky vystavené z kamení a vracející mne tak opět do dávných časů středověku. Krom dvou motorkářů vykračujících si prázdnými ulicemi zde však nikoho nepotkávám a nebýt tady tolik koček, myslím si snad, že je vesnička úplně opuštěná. Vesničku předu snad ještě rychleji, než jsem k ní došel, na jejím okraji si doplním lahve s vodou a nořím se do lesa, kudy vede úzká stezka klikatící se vzhůru až k Tymfiho horské chatě, která je zjevně stále zavřená, ale i přesto doufám, že se mi u ní podaří nějak schovat na noc. Klidně by stačil suchý kout pod terasu. Bolí mne poraněná noha a můj batoh není zrovna nejlehčí, než vystoupám vzhůru, může být klidně večer, a tak bych si zde schrupnul a na Gamilu (nejvyšší vrchol v oblasti) bych tak vyrazil až dalšího dne a odsud klidně mohl pokračovat celý další den až do Konitse do autobus.

Cesta vzhůru na vrchol je úzká stezka klikatící se po svahu ze strany na stranu a podélně je vystavěno hned několik posezení s přístřeškem. První z nich je ještě na okraji lesa a když k němu dojdu, je úplně jiné počasí, než jaké panovalo v ranních hodinách. Obloha je modrá a sem tam po ni plují velké bílé mraky. I když místy vane studený vítr, celkově se dá říci, že je dosti teplé počasí. Prohlédnu si tedy přístřešek a zhodnotím, že na takovém místě by se také parádně nocovalo. Stačí zavěsit hamaku mezi pevné trámové sloupy a dokonale se vyspím.

Opět si hážu krosnu na záda a zahajuji výstup vzhůru řídnoucím lesem. Po mé pravici se zdvihá velký skalnatý útvar připomínající spíše Dolomity než Řecko a také že mnohé pak mé fotky z tohoto místa dokonale zmatou. 

Den se sune neúprosně vpřed a já šlapu stále vzhůru. Musím říct, že na můj vkus postupuji až příliš pomalu a naplno si uvědomuji, jak člověka na takvé pouti brzdí velký těžký batoh. Co teprve když sebou vláčíte obvázanou nateklou nohu trpící zlomeninou malíčku. Nevzdávám se však, nejsem žádná močka. Chci dosáhnout vrcholu. Jako mocný Gandalf bojoval s hrozivým Balrogem od nejhlubší propasti po nejvyšší vrchol, tak i já chci od nejhlubšího dna rokle vystoupat na nejvyšší dosažitelný vrchol v okolí. Přehodnocuji však plány ohledně Tenerife, kam se mám za týden a pár dní k tomu vydat i s přítelkyní, pro kterou to bude její úplně první trek. Hnát ji na vrchol Teide v brzkých ranních hodinách s velkým batohem na zádech asi nebude úplně dobrý nápad. Možná bude lepší vylézt na vrchol v prvních dnech na ostrově nalehko a na trek bez sopky se vydat až posléze. Jo, to bude cajk, takto to udělám. 

Přicházím ke třetímu přístřešku ze čtyř, u kterého by měl být i pramen srčící do kamenného koraty ze zde vystavěné zídky. A když zde dojdu, skutečně zde je zídka, v ní roura a pod ní korýtko. Voda zde však jaksik neteče, a tak se zde ani nezastavuji a pokračuji dále až k poslednímu přístřešku a pokud se dobře pamatuji, tak zde naleznu i úzkou strouhu. Fučí tu však jako sviňa a aby to nebylo málo, tak nejen že jsou to větry fakt silné, ale ony jsou ještě pořádně mrazivé. Okamžitě na sebe natahuji termovrstvu oblečení a bundu. Kdo ví, jak bude ještě výše, a tak si v závětří kamenného stolu rozkládám vařič a třepajíc kosu si vařím jídlo, dokud to ještě jakž takž jde. To mne vnitřně trošku zahřeje, ale vůbec si ho neužiju. Ruce mám promrzlé a i přes teplé legíny a větrovku pociťuji chlad. Rychle to do sebe nahážu, abych se co nejdříve vydal na cestu, protože pokud mne něco opravdu zahřeje, pak právě pohyb.

Opouštím toto větrné místo a opět šlapu vzhůru. Už mi není taková zima a dokonce se mi zdá, že tady nefouká tak, jako foukalo níže. Ale třebas je to jen zdání. Záhy mám na dohled Tymfi mountain refuge známou spíše pod označením Astraka Mountain Hut. A taky první sněhová pole. Bolavá noha se mi boří hluboko do sněhu, a tak  se je snažím překonávat spíš po vrcholcích nad sníh vyčnívajích kamenů nebo je úplně obcházím. Šlapu stále vzhůru a z očí nespouštím chatu, která je ke mně stále blíže. 

Kolem páté hodiny večer se konečně ocitám vedle chaty a sotva se zde objevím, opře se do mne tak silný vítr, že mě málem odhodí. Okamžitě se hrnu do zévětří na terase před chatou a rozhlížím se kolem. Dále není nic než jedna velká sněhová past. Obrovský kotel plný mokrého sněhu od nejhlubšího dna přes strmé stěny až po nejvyšší vrcholy. Dokonalá lavinovka. Sněhu zde může být po kolena, ne-li více. Na brodění se něčím takovým nejsem vybaven a pokud to budu zkoušet, pořádně mi navlhnout boty i ponožky a promrznou nohy. Kdo ví kolik času bych zde ztratil. Nezbývá, než výstup na Gamilu odpískat. Ale přece jsem se sem nahoru netrmácel úplně zbytečně? Rozhlížím se kolem sebe a koukám do map a nakonec se rozhodnu vyšlápnout si na bezejmenný vrchol po levé straně. Zatímco Gamila dosahuje 2497 metrů nadmořských, můj nový cíl nese číslo 2230 a zůstává nevýše položeným vrcholem, na který mám šanci vystoupat. Nemusím přecházet kotel plný sněhu, ale naopak mne čeká už na pohled pohodové stoupání po hřebeni. 

Opouštím závětří a vydávým se vzhůru šílenému vichru navzdory. Čím výše jsem, tím temnější se mi zdá obloha. A taky že ano. Vrchol na který mířím jako by stahoval veškerá mračna v okolí. Sundat si batoh, jistě se mi šlape lépe a mám větší šanci zdolat vrchol rychleji. V tom vichru na to však nemám ani pomyšlení. Určitě by ho to odneslo a kde bych ho pak hledal? S krosnou na zádech a bojujíc se stále silnějšími vichry z hor tak šlapu strměji a strměji vzhůru. Nízký trávník, kamení, sem tam sněhové pole a zase šutry. Pomalu ale jistě se s vyčerpáním posledních sil blížím vrcholu, který halí temná mračna. Temno se rozprostírá i nad sněžným údolím a horami po mé pravici. Na vrchol zbývá už jen padesát metrů. Třicet. Dvacet! Deset a jsem tam.

Najednou zahřmí jako před bouří a mne zamrazí. Vichr neskutečně fouká a cloumá se mnou. Není čas se zde zdržovat. Dělat fotky? Blázníš? Otáčím se a navzdory bolesti pohmožděné pravé šlapky peláším dolů - zpátky k Astraka Hut. Běžím, klušu a pomáhám si holemi držet balanc na křivolakém terénu. Najednou se levá hole zlomí a já padám k zemi. Málem se napíchnu a k tomu si šeredně narazím levé koleno. Jo komperdel, popiči kvalita. Loni mi byly doporučeny a první co mi přišly byly vadné. Jedna z vyměněných se mi pak šmikla v Tatrách. Druhé vydržely jednu tůru a ruply. Než jsem dostal nové, přešel jsem Sierra Nevadu a v zimě jsem nikam moc nechodil. Tohle je první trek, který s těmito po reklamaci dělám. Opět zlom. Comperdell už nikdy více. Hned po treku je reklamuji a od té doby zůstávám věrný nezničitelným tyčkám za pár korun, které člověk koupí v Decathlonu.

Od chaty scházím směrem ke čtvrtému přístřešku, kde tak strašně moc foukalo. Čím jsem níže, tím fouká méně. Když jej minu, panuje opět naprosté bezvětří. Před sebou mám krásnou přírodu evokující atmosféru babího léta, za mnou hotové boží dopuštění. Přede mnou bezstarostný Kraj, za mnou divoký Mordor. Už nespěchám ani neženu. S bolestmi v prvém kotníku a především malíčku a v čerstvě naraženém levém kolenu šlapu dolů. Když dojdu ke třetímu přístřešku, zůstávám zaraženě stát. Pramen, který při mém výstupu vzhůru nevydal ani kapku nyní teče proudem. Záhada? Výsměch řeckých bohů? Aby je Thor svým kladivem všechny srazil k zemi. Nic jsem jim přece neudělal. 

Na večer přicházím k úplně prvnímu přístřešku v lese za vsí Mikro Papingo. Teoreticky bych se mohl pověsit i mezi stromy ve strmě se svažujícím lese, ale mne láká ta možnost zavěsit se mezi trámy přístřešku. Nechci se zde však věšet za tmy, co kdyby někdo ještě šel kolem? Sedím zde a zatímco se šeří, vyčkávám. Až za tmy natahuji hamaku. Vypadá to skvěle a lákavě. Sotva však zalehnu, dotýkám se zadkem napevno přidělaného stolu pode mnou. No nic, zkouším to ještě více napnout, ale moc to nepomáhá. Nakonec hamaku sundávám a lehám si na stůl. Dobrou noc.