Den na GR221

15,1 km        857↑          551↑

Dnes se budím celkem brzy, i přesto se cítím vyspaný a odpočatý. Ta nová nafukovačka od Sea to Summit je opravdu skvělá. Ještě více jsem překvapen, jak snadno se vyfoukne. Prostě ji jen odšpuntuji a je prázdná. Okamžitě ji můžu balit a nemusím s ní zápasit jako se starou Thermarestkou, kterou jsem motal na několik pokusů a musel po ni chodit, dokud nebyla dokonale prázdná a dala se sbalit. Doufám, že vydrží ještě hodně dlouho, ale dle pevnosti materiálu odhaduji, že se tak snadno nepropíchne. No, uvidíme. Zatím se zdá, že tohle byl opravdu dobrý kup.

Opouštím spacák a balím jej, zanedlouho lezu se sbaleným batohem ze stanu. Je zvláštní, že ačkoli je všude kolem sucho a také stan je ze však stran suchý, tak pouze vchodová část je orosená a vlhká No, snad to bude od dechu.

Jsem venku a čekám, až se sbalí i má paní. Ranní ticho však náhle prořízne nějaký rytmický řev. Hned zaniká a krátkou chvíli je ticho. Za malou chvíli se však ozývá opět. A pak zase. Tohle se opakuje ještě nějakou chvíli a není mi jasné, oč jde, dokud nezahlédnu běžkyni s obřími sluchátky. Už se chytám. Běží, poslouchá si u toho písníčky a jakmile naběhne část textu, kterou dobře zná, zařve si ji rytmicky do kroku. Bez povšimnutí probíhá kolem našeho zeleného stanu a nedivil bych se, kdyby vůbec nezaznamenala, že jsme zde spali. Opět se mi potvrzuje, jak dobrá investice tento kus mé výbavy byla.

Konečně jsme sbaleni a vyrážíme na cestu, když tu se onen rytmický pokřik opět ozývá. Neznámá běžkyně se vrací a běží nám naproti. Ještě když zmizí slyšíme ji však několikrát po sobě opakovaně hulákat její popěvek, takže i když už ji pak máme z doslechu i dohledu, opakujeme si jej ještě několikrát sami pro sebe, aniž bychom věděli, co to vlastně hulákala. Prostě se to snažíme nějak odhadnout a trefit. Obzvlášť při výstupu do prvního kopce dnešního dne se to velice hodí. 

Ne že bychom stoupali nějaký závratný krpál, ale vzhůru jdeme a cizorodou překrásně zelenou krajinou za jasného rána stoupáme na sedlo Coll des Cucons. Je krásné ráno a vůbec by mne nenapadlo, že za pár dní nastane měsíc vánočního šílenství a shonu. Mám dokonalou jarní náladu.

Míjíme nějakou zapomenutou chajdu usazenou v místní bezlesé krajině kopců roztodivných tvarů a kolem ní pálíme poslední metry na sedlo, kde nás opět čekají nové doposud neviděné výhledy a sestup stále níže na rozcestí, za kterým budeme muset vystoupat na tu část GR221, kterou už dobře znám z mé poslední návštěvy ostrova a po které budeme dnes pokračovat. Zrovna tuto část cesty jsem nepovažoval za tak nudnou jako ty, které následovaly v dalších dnech, a tak jsem ji neměl potřebu měnit. Vlastně jsem k ní ani žádnou zajímavou alternativu nenašel, a tak je nám GR221 nutnou spojnicí, než začne naše opravdové dobrodružství přechodu zdejších hor vlastní cestou. Koho by tedy další zápis z běžné GR221 nezajímal, nechť klidně otočí o stránku dále.

Opět šlapeme bezlesými kopci a otevírá se nám rozhled na kopce, kterými za chvíli budeme procházet. Jak už tomu ve zdejších horách bývá, každou chvíli potkáváme skupiny hnědočerných koz s obřími bradkami a pár kůzlaty. Víc než ty mne však zajímá cesta, na kterou se máme napojit. Marně ji vyhlížím a snažím se zorientovat, kde tak můžeme být. Bohužel však ani tento úsek GR221 v tak dobré paměti nemám, a tak se chytnu, až když šlapeme hodný kus po oné stezce, když se ohlédnu a poznám místo, které jsem si už pár let zpátky fotil. Musím říct, že toho deštivého roku to zde bylo o poznání zelenější. Kdyby však někdo prvního dne došel dále než my a potřeboval někde v těchto místech zakempit, tak tady na rozcestí je ideální rovinka bez keřů a vysoké trávy.  

Stále je teplo, ale ne vedro a je nám velice příjemně, když po mnohým hikerům dobře známém úseku GR221 kráčíme směrem k parkovišti s posezeními Coll de sa Gramola. Chvíli můžeme pozorovat skalisté stěny hor, které se pnou z nekonečné roviny temných vod moře, abychom se jen o pár chvil později mohli kochat bílými skalisky rostoucími na zelených kopcích zdejších hor, kterými prochází níže položené oblaka, které se mi ani trošku nelíbí a dávají mi tušit, že by se mohlo nečekaně změnit počasí. No, doufám že to nehrozí, tuhle cestu si užijeme a o žádné výhledy ochuzeni nebudeme.

Může se blížit k půl jedenácté, když konečně přicházíme k lavičkám na Coll de sa Gramola. Okamžitě si sedáme, vybalujeme vařič a jídlo. Já si dávám vločky a kávu, má paní nějaký kus sladkého pečiva, který si sbalila ještě dva dny zpátky na hotelu do ubrousku. K naší smůle se ani zde voda doplnit nedá a začínám litovat, že jsme si včera večer v té jedné restauraci nekoupili aspoň šest malých lahví. Do dalšího města to jsou dva až tři dny a s tou troškou, co máme, vydržíme sotva do večera. Normálně mám chuť vyžebrat aspoň lahev na Němcích, kteří zde přijíždí autem, aby se vydali na krátký výlet, ale ovládnu se a stále věřím, že cestou nějaké zdroje vody budou. Tři prameny vidím v mapě a i kdyby byly prázdná, tak dva roky zpět jsem doplňoval vodu u Refugi de sa Coma d'en Vidal, kam dnes máme dojít. Vždyť jsem se tam večer rochnil v potoce, takže nejpozději tam vodu určitě doplníme. 

No nic, po jídle se zvedáme a vyrážíme na cestu. Nevracíme se však zpět a nesestupujeme zbytečně do údolí, ala pokračujeme po asfaltce, na kterou bychom po kilometru stejně opět vystoupali a pokračovali po ní. Opět kráčíme místy, které mám v paměti ještě od mého posledního přechodu Mallorky po GR221 a jsem překvapen, když máme odbočit přes cestu a začít stoupat. Pokud se dobře pamatuji, pár let zpátky jsme šli ještě kus dále a pak odbočovali až u jedné Refugi. Pamatuji se, že i zde tekla voda, a tak se rozhodnu nesledovat značení a dalšího půl kilometru pokračujeme k Finca Ses Fontanelles. Jak se však ukáže, zde už není Refugi a volně průchozí stále otevřená branka, ale zamčený soukromý pozemek a vila k pronájmu na Booking.com. K naší smůle zde není ani pro poutníky dostupná voda a stejně tak i koryto horské strouhy je prázdné. Nezbývá, než se sklesle vrátit zpátky a pozorně sledovat značení.

Zdolat branku na druhé straně silnice je celkem rébus, ale po pár minutách ho rozklíčuji. Po široké prašné silnici pak stoupáme dále, načež nás cesta provází kolem domu, u nějž se za plotem pase všemožná zvířena. Člověka okamžitě napadne, proč tady nezazvonit a nepoprosit o vodu, od toho ho však okamžitě odradí velká cedule přede dveřmi. Na jednu stranu si říkám, že jsou to neskutečné skety, ale zase na druhou stranu to chápu. Pokud tudy během hlavní sezóny chodí stovky chodců denně a každý tady zvonil a prosil o vodu, už toho mohli mít dost. No nic, za stále většího horka smutně pokračujeme dále a nepřestáváme doufat, že najdeme vodu.

Procházíme stínem lesa, kde jsou další oplocené pozemky, kde si v klidu zemi vyzobává všemožná drůbež. Víc než ta však naši pozornost zaujme nedaleký kohoutek a k němu připevněná hadice. Hosana na výsostech a třikrát krleš, jsme zachráněni. Hm, tak né no, po otočení páčky z toho nedostaneme ani kapku. S posledním necelým litrem jsme nuceni pokračovat dále ve stále větším vedru a dusnu a před sebou máme první větší krpál naší cesty. Nevaříme, protože nemáme z čeho a šetříme vodou jen na pití. V tom vedru se to však moc nedá. Už ať jsme u studny zaznačené v mapě.

Jdeme pomalu, krok sun krok se vlečem. Každou chvíli zničeně sedíme a odpočíváme, když zaslechneme klapot hůlek a hlasy za námi. Vsadil bych se, že je to čeština a borci z Mezi horami, kteří na cestu čistě náhodou vyrazili ve stejný den jako my. To je však parta, která už má něco nachozeno a já sebou vedu naprostého začátečníka. Totální ptáče mezi hikety. Trošku mne to ale namotivuje nenechat se tak snadno dohnat, a tak se opět zvedám a přidávám do kroku. Dlouho mi to však nevydrží.  

První úsek výstupu máme za sebou a nás čeká snad nejhůře značený úsek GR221, který si pamatuji. Za ty dva roky se toho však hodně změnilo. Nejsme odkázáni na nahodile rozestavené mohyly jako před pár lety, ale v pravidelných rozestupech narážíme na nové dřevěné sloupky se značením. Musím říct, že jsem mile překvapen. Fakt čumím a za tohle palec hore přátelé. 

Nejkrásnější výhledy dne máme asi za sebou a za neskutečného vedra šlapeme přes bílé skály a kamení vysokou ostrou trávou od sedla pas Gran k průsmyku pas d'en Ponsa. Jsem však hladový, zesláblý, mám neskutečnou žízeň a to šílené vedro absolutně nedávám. Sedím na zemi, nadávám na slunko, prosím o mraky a trochu stínu a u toho žeru gumové coca colové bonbóny. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak tohle dokáže v případě nouze zasytit a kolik energie to člověku dodá.

Opět zvedáme kotvy a vydáváme se na cestu, přičemž nedočkavě očekáváme příchod ke studánce, kterou vidíme v mapě. Konečně jsme u kamenné kruhové studny, když však pohlédneme dovnitř, zjišťujeme, že je prázdná. Další by však neměla být daleko. Stačí se jen vyškrábat ke Caseta de la Mola a projít sedlem Coll des Quer. Někde pod ním by se měl nacházet další zdroj vody. Unaveně a zdrceně se tedy zvedáme a začínáme stoupat na pas d'en Ponsa. Člověk by si však měl dávat pozor na to, co si přeje. Od mého proklínání slunce a volání po mračnech nám totiž výhledy zahalovaly níže položené mračna, která nás nyní naprosto pohlcují. Všude kolem nás je hustá mrazivá mlha a z krásných výhledů, které si z tohoto úseku pamatuji, má tak má drahá polovička velký kulový. I když kráčíme tak dva kroky od sebe, najednou se jeden druhému ztratíme v té mléčné mlhovině.

Neuvěřitelné. Jdu, mluvím, ohlédnu se a nejednou jdu úplně sám. Beznadějně se rozhlížím a volám, ale nikde nikoho neslyším. Zkouším i pískat na píšťalku, ale kde nic, tu nic. Nakonec se vracím pár kroků zpět, shazuju batoh a chci běžet dolů, když tu se rozestoupí mlžná clona tak deset metrů za mnou a z ní vystoupí to mé skřítě, které mne rovněž hledá. Bylo to jen pár minut, ale i přesto celkem děsivý zážitek.

 
“Je někde cestou voda?” nedá mi to.

 “Jedině ve městě,” dostane se mi odpovědi.

Hm, tam my namířeno nemáme, pomyslím si a ptám se jak to bylo s vodou u chaty.

 “My seděli jen před chatou, ale nic jsme neviděli. Ale za chatou by mohla být.”

Tak jo, loučíme se a vydáváme každý svou cestou, načež k nám děvčina ještě pronese větu “Jste hodní.” Vůbec mi není jasné proč, nebo co tím chtěla říct, ale když vidí mě 110kg cvalíka v kraťasech a tričku uprostřed chladné mrazivé mlhy zdejších hor a slyší, že nemáme podchycenou vodu, asi si říká, co jsme to za dva idioty na treku. Jo holka, já se nezdám, bys koukala co už mám nachozeno.

Jsme za sedlem Coll des Quer, kde by se měla nacházet sestupová pěšina k dalšímu pramenu, já ji však nikde nevidím, a tak to naslepo zkouším skrz vysokou trávu po strmém svahu. Je to však marný boj. Nakonec se mi jako lepší možnost ukáže polračovat po jasně viditelné stezce pod vrchol es Castellet a odsud po další jasné stezce opět zpátky k prameni. Než tam však dojdu, rozmyslím si to. Proč se třepat tam a zpátky k pramenu, který může být už dávno vyschlý, když za chatou ke které máme namířeno je malý potok, o kterém bezpečně vím, že zde je.

 
No, chyba úvahy. Když totiž dojdeme až k Refugi, po vodě zde není ani památky. Prohledáváme široké okolí, ale nikde nic. Jen z jedné trupky od staré studny odkapává voda po kapkách a když zde nechám dosatečně dlouho stát můj titanový kotlík, tak nějakou vodu nachytál. Na jedno malé adventure menu to vystačí, ale raději to před vařením proženu ještě filtrem. Po jídle kotlík stavím opět zpátky a nechávám ho zde přes noc v naději, že se mi jej podaří do rána naplnit. Dnes už nikam nejdeme. Stejně je mlha a celkem kosa. Stavíme stan a jdeme se zchoulit do spacáku. Má paní usíná rychle, ale já ještě slyším, jak kolem jede kolo či kvapem prochází nějaká skupina. Dodnes si myslím, že to opět byli chlapíci z Mezi horami s jejich kamarády.