Do hlavního města vysočiny

21,7km       101↑       396↓

Je to tady, dnes dorazím do Inverness, nejsevernějšího města Velké Británie a hlavního města vysočiny ležícího na pobřeží severního moře mezi ohromným jezerem Loch Ness a zátokou Moray Firth. Zde má cesta napříč Skotskem končí. Zde nasednu na vlak či autobus a vydám se do překrásného Edinburghu, kde budu muset bez peněz nějak přežít jeden den, než přiletí letadlo, které mne na svých křídlech odnese do stověžaté Prahy.

Po celou dobu svého desetidenního putování skotskou přírodou jsem měl přitom nezvykle krásné počasí, obloha byla převážně modrá, zářilo na ni slunce a typické skotské počasí se mi vyhýbalo, kudy jsem jen chodil. Ačkoli jsem počítal s častými dešti a krom stanu a nepromokavé bundu jsem sebou táhl i nepromokavé ponožky a pončo a na každodenní nepřízeň počasí jsem byl tak nějak připraven a počítal jsem s ní, nakonec jsem si téměř po celou dobu své cesty užíval krásné počasí a ani jednou jsem nezmokl.

Jsem jen dvacet kilometrů od svého cíle, kam mne čeká pohodová cesta více méně z kopce a je tedy jasné, že kolem poledne budu mít celé své dlouhé putování bezpečně za sebou. A přesto jako by mne najednou štěstí opustilo. Ačkoli jsem od odpískání výstupu na Ben Nevis doufal, že se mi podaří přejít Skotsko suchou nohou, aniž bych jedinkrát zmoknul, dnešní noc tomuto smělému plánu vystavila vztyčený prostředníček. První bubnování deště mne probudilo už za hluboké bílé noci. Druhé krátce nad ránem. Plán odvést si domů suchý stan vzal tedy taky za své. I když mi však zmoknul stan, stále mohu říci, že jsem Skotsko přešel, aniž bych zmoknul, protože během mé pěší cesty mi zatím přeci nepršelo.

Ležím v suchých prostorách z venku mokrého stanu a naslouchám bubnování kapek vody, které se odráží od zelené plachty mé Big Agnes. Je kolem osmé, když pršet konečně přestane, a tak na nic nečekám a v oknu mezi dešti rychle balím své věci a stan tak, abych v případě další přeháňky už byl sbalen a stačilo přes sebe přehodit nepromokavou vrstvu. Sbalen se dávám na pochod mokrou trávou skrz hustý les, dokud nepřijdu na cestu, po které jsem včera již dvakrát kráčel. Ta mne podél kůlů zdobených barevnými papoušky přivede až na rozcestí, odkud jsem se včera dal k jezeru Loch Laide, v němž jsem si dopřál osvěžující koupele. Dnes však neodbočuji a pokračuji rovně. 

Na druhé straně silnice přicházím k dřevěné ohradě a dřevěnou brankou procházím na druhou stranu. Odtud dále pokračuji po úzké pěšině táhnoucí se vysokou trávou mezi drobnými stromky a spoustou bříz. Víc než Skotsko to člověku evokuje ruské lesy. V sevření útlých kmínků kolem mne zkroucených stromů obrostlých lišejníky jako zelená suchá vata procházím až k silnici na druhé straně stromového porostu. Zde mne čeká velice krátký mírný výstup po asfaltce do krajiny ničeho. Ať se rozhlédnu kterýmkoli směrem, vidím jen nekonečnou bezlesou rovinu porostlou trávou a drobnými keři. Tu a tam ze země trčí strom a v dáli vidím lesy. Ten pohled je ještě stísněnější a tesknější, než včerejšího dne. Jen kdesi v mlhavých dálkách halených lehkým oparem mohu rozeznat obrysy hor. Odhaduji, že právě těmito kopci prochází Cape Wrath Trail, který bych si taky jednou rád střihnul. Toulat se těmi místy musí být nádherné, avšak také náročné a bude to vyžadovat dobrou přípravu a schopnost plánování, poněvadž právě v těchto končinách se teprve nachází ta pravá skotská divočina s minimem lidského osídlení. Hory, pastviny a vesnice, sem tam malé městečko. Jinak nic než příroda, hory a mokřiny. Pravá drsná podstata skotské vysočiny. Kdo by si tu romantiku nechtěl jednou střihnout.

Jak tak pokračuji po široké silnici teskným krajem pod šerou oblohou, dožene mne další sprcha deště. Přejít Skotsko suchou nohou a ani jednou nezmoknout tak vzalo za své. Vypadá to na opravdu těžký liják, a tak si beru pončo, které se mi nedaří přehodit přes slamák zavěšený na zadní straně batohu. Celkem se u toho rozčílím a zanadávám a nakonec si řeknu, že na to seru, ať si klidně zmokne. Stejně je z té cesty na jedné straně tak rozdrbaný, že ho můžu klidně vyhodit. Byla by ho však škoda, je celkem nový. Jo, to byl nápad vzít si slaměný klobouk na trek přes celé Skotsko, ale co jsem měl dělat, když můj tyrolský plsťák zůstal někde pod Jánošíkovými jamami na Slovensku a další klobouky mám doma v Tyrolsku.

Neuběhne ani deset minut a je opět po dešti. Já opět opouštím lesní cestu a po lesních cestách kráčím přes lesy a louky až na dohled Inverness. Dnešní úsek je celkem nudný a na výhledy chudý, takže jsem rád, když se ocitnu na dohled města. To ovšem netuším, jak nezáživné dvouhodinové putování ulicemi padesátitisícového města mne čeká. Co je však ještě horší, došly mi data a k jejich obnovení dojde až zítra nebo pozítří, takže se snažím zdržovat u veřejných baráků a zkouším, jestli tu nebude wifi, abych si zjistil vlak či autobus a rezervoval si jízdenku. Marně však.

Než dorazím do centra města, po ranním nečasu není ani památky, obloha je opět modrá a je neskutečné horko a dusno. Další problém však je, že se mi vybily všechny tři powerbanky a telefon až do večera asi taky nevydrží. Zvažuji tedy návštěvu McDonaldu. Když se mi však ani zde nepodaří přihlásit na veřejnou wifi, kašlu na to a mekáč zase opouštím a vydávám se hledat břehy Severního moře. Kroky mne nakonec přivedou k řece Ness, podél které ještě šlapu tak půl hodiny, ale okraj města stále nevidím. Ne, tohle mě nebaví, na to fakt nemám. Otáčím se a vydávám se na autobusové nádraží.

Jsem na místě. Ani zde Wifi žádná. Přebíhám odsud na nedaleké vlakové nádraží, kde wifi naopak je. Hledám si tedy spoje do Edinburghu. Zatímco cena vlaku se dnes vyšplhala na šílených 53 liber, autobus vychází ani ne na dvacku. Opět tedy opouštím nádraží a jdu na autobusák, kde mi oznámí, že všechny spoje do Edinburghu jsou vyprodány a nejbližší volné místo mají až zítra ráno. Co je to za nesmysl říkám si a vracím se kvůli internetu na vlakáč a opět si hledám spoje. Dle všeho si lístek můžu i koupit, vím já však, zda jde o oficiální stránky společnosti zajišťující dopravu ve Skotsku, když jméno nesedí s autobusy, které jsem viděl venku. A co když se jim jen neaktualizoval systém, já si koupím lístek a pak v autobuse zjistím, že mne nesvezou. Co teď? Mám to riskovat a koupit si lístek? Když to neklapne, na vlak mi nezbyde a dnes už se do Edinburku, kde mám rezervované lůžko na hostelu, nedostanu. No dlouho nevím co mám dělat, chodím mezi nádražím vlakovým a autobusovým a přemýšlím, co a jak dále. Nakonec si kupuji lístek na vlak a tím se vydávám na cestu do Edinburghu, přičemž projíždím dechberoucí centrální vysočinou, kterou však bičují přívaly dešťů. V Edinburku je však opět krásně. Musím přiznat, že to město mne neskutečně očaruje.