Den 1. - Bloudíme v mlze

Ráno se budím a za okny stále prší. Když však vezmu do ruky telefon, jsem překvapen milou zprávo od Helene, že snídani mám opět nachystanou, a ať si z ledničky vezmu cokoli a pořádně se najím. No, asi jsem včera udělal dojem a budu rád, pokud to tak zůstane. Opravdu ji ledničku vyplenit nehodlám a tak se najím téměř stejně skromně, jako předchozího dne. Zamíchat si do bílého jogurtu lžičku nutely není vůbec špatný nápad. Pak se však pomalu vracím na pokoj, kde rychle dobaluji věci a vyrážím na autobus do centra, který mne přiveze až ke zdejšímu vlakovému nádraží. Jen nedaleko odsud se nachází autobusák, odkud vyráží též spoje různými směry mimo město. Mou výstupní stanicí bude Tiers, kde začíná Domolomiten Höhenweg 9. Tu jsem si vybral, poněvadž jsem vůbec netušil, kam se do Dolomit vydat a právě z této dálkové stezky pak můžu sejít do Rakouska a navrátit se do své druhé domoviny v Tyrolsku. Vzhledem k roční době ji však nehodlám jít za každou cenu úplně přesně, ale brát ji spíše jako jakousi orientační tepnu na svém putování. Kde to však jen půjde, budu se jí rád držet. 

Na autobusovém nádraží jsem však celkem brzo a než přijede můj autobus, mám ještě spoustu času, tak si skočím do nedaleké kavárny aspoň pro kafe. Nakonec se však nalodím na palubu autobusu a horami nořícími se v mracích a mlze mířím na Tiers s tváří nalepenou na skle autobusu a očima hltám tu magickou podívanou všude kolem, dokud vše nezahalí neprohlédnutelně hustá mlha. Nakonec však dorazím do Tiers a hned v další obci St. Zyprian konečně vystupuji. Jsem na startu a hustá mlha rázem upadá. Nahazuji tedy na záda batoh, rozkládám své nové hole a přes mokrou horskou louku mířím do lesů, kterými pokračuji směrem k Naturparkhausu za Lavina Bianca. Nad korunami stromů vidím skalnaté špiačaté vrcholy, kolem kterých se neustále prohání mračna snoubící se s mlhou a svým neustálým rychlým přeplouváním z místa na místo neskutečně čarují.   

Za Naturparkhausem pak úzkou stezkou začínám stále více stoupat lesy a jsem celkem překvapen, když už v tuto roční dobu a v tomto počasí slyším zvonky krav. Žádné však nevidím a ani je nehledám, poněvadž jsem stále jako očarován mlžnou scenérií zdejších hor. Nakonec však výhledy mizí a já postupuji stále výše hustými lesy, přičemž je stále sychravěji. Tak kolem poledne se mi v lese zcela nečekaně neskytne lavička a u ní primitivní stolek na hrubém špalku. Ideální. Vytahuji tedy vařič a dávám si vařit půl litru vody, abych mohl zalít jak sušené těstoviny s boloňskou omáčkou, tak i hrnek kafe, který mě zahřeje a postrčí k dalšímu putování. Sotva však dovařím a jídlo nabobtná, začíná celkem dost pršet, takže si oblékám bundu a hážu to do sebe za deště a rychle chladnoucí. Najím se však. 

Po jídle se zvedám a deštěm pokračuji, načež přecházím na širokou kamennou silnici, kde k mému údivu potkávám v tomhle nečase dva mladíky vracející se z nějaké tůry. Jen se rychle pozdravíme a pokračujeme si každý za svým. Silnice mne přivede k horskému potoku, podél kterého ještě kus pokračuji, ale nakonec se i jemu vzdaluji a přecházím na prostournou horskou louku, za kterou už se z mlhy jasně tyčí ostré zubiska zdejších hor. Prostě nádhera. Někde v těchto místech mne napadne, že nebude vůbec na škodu vyrolovat si kraťasy nad strupy hyzdící mé zadní stehna a tak jim dopřát trochu vzduchu a za současného počasí i vítané vláhy. Neskutečná úleva.

Jak tak přecházím těmito místo, náhle přestává pršet, a tak si bundu sundávám a pokračuji dále. Jen po pár krocích však opět začíná lít, a tak se opět oblékám, načež po nějaké době opět déšť ustává. Sundávám bundu, začíná mrholit, oblékám ji, přestává. Takto se to nějakou dobu opakuje, až si řeknu, že tohle mrholení snesu i bez ní a je celkem jedno, jestli se spotím, nebo zmoknu. Tou doubou už totiž strmě stoupám po úzké pěšině lesem a dále po okraji skalnatých sloupů, kde se náhle z mlhy vynoří muž s dlouhým plnovousem a deštníkem nad hlavou. Hned mne zastavuje a ptá se mne, kam mám namířeno, načež se dáváme do asi půlhodinového přátelského rozhovoru. Tyroláci jsou prostě úžasní lidé a je celkem jedno, na které straně hranice žijí. On sám se vrací z jedné z horských chat, kterou byl připravovat na brzy začínající turistickou sezónu. Hádám, že jde o Grasleitenhütte, poněvadž žádná jiná se ani v blízkosti nenachází a na další by musel zdolávat hodně nepříjemný terén. O tom však až později. 

Nakonec se rozloučíme a já odpočat milým rozhovorem pokračuji ve svém stoupání naprosto úžasnou krajinou, načež pomalu ale jistě přicházím nad hranici lesa. Mraky v dáli už se trhají a je jasně vidět modrá obloha, a tak i mi svítá špetka naděje, že se do večera ještě udělá krásně. Ta vábivá místa naděje jsou však daleko za mnou a já kráčím vstříc stále temnějšímu mordoru. Kdykoli se však ohlédnu, jasně vidím hřbety hor a mezi těmi držená mlžná mračna, kterými jsem před pár hodinami kráčel. Na mou věru naprosto úžasná podívaná. 

Po nějaké době konečně dorazím ke stále zazimované Grasleitenhütte položené na malém plácku mezi horami. Sedám si tedy a kochaje se tímto malebným výhledem se posilňuji malou svačinou před dalším výstupem. 

Míjím chalupu a narážím na první zbytky místy dost hlubokého sněhu. Brodím se tedy a přicházím do míst, kde se kolem mne všude svažují kamením poseté svahy, znichž se kolmo tyčí kamenné věže a stěny. Něco takového jsem ještě na svých toulkách horami nespatřil a že toho mám teda nachozeno celkem dost. Místy se mi stezka doslova ztrácí pod nohami, takže samotné putování je místy boj. 

Stoupám stále dále a stále strměji, načež mne čeká výstup na sedlo Passo Molignon. Stezka k němu se klikatí od jedněch skalnatých stěn k druhým a je stále strmější, přičemž s přibývajícími výškovými metry se objevuje stále více sněhu. Pamětliv si svého nedávného uklouznutí v Tatrách z těchto svažujících se sněhových polí nejsem zrovna nadšen, ale sníh tentokrát není vůbec zmrzlý a po dešti naopak tak rozbředlý, že se do něj bořím tak hluboko, že se mi vrací jistý krok. 

Po hodné chvíli však tento výstup naprosto vyčerpán zdolám a okamžitě si naprosto zdrcen sedám na zem. Před sebou nevidím nic než sněhové pole, jehož konec se ztrácí v mlze, z níž tu a tam vykouknou hrozivě se tvařící skalnaté výběžky. Navíc se sněhová past, kterou mám kráčet po jedné straně strmě svažuje a celé to působí jako trošku lavinový úsek. Vracet už se však nechci, a tak nakonec sesbírám síly a odvahu a pokouším se to překročit.

Mám na sobě jen kraťasy a kalhoty už vůbec nevedu a přesto si razím cestu stále hlubším sněhem. Bořím se a mé nohy jsou stále rozedřenější od ledových krystalků, které se mi prořezávají skrze kůži. Jsem asi ve čtvrtině, sněhu je nad kolena a já s totálně zkrvavenými a od ledu spálenými nohami zápolím s každým krokem. Nakonec to však vzdávám a vracím se na pevnou suchou zemi, kde si poraženě lehám na zem a naprosto zoufale přemýšlím, co dál. Má to cenu takto riskovat? Kdo ví, jak je tento úsek dlouhý? A co mne čeká na jeho druhé straně? V mapě vidím nějaké lany jištěné úseky. Bude i na nich sníh? Co dál? Co dál?

Vůbec netuším, co mám dělat a zdrceně nahlížím do map. Ano, jedna alternativa by tu byla. Vrátit se až do míst, kde jsem si povídal s oním chlapíkem a pokusit se k Tieser Alp Refuge na druhé straně pokusit vyšplhat jinou stezkou. Avšak kdy tam dojdu? Vždyť už je teď hodně pozdě odpoledne. Budu to šplhat za tmy? A co když to bude to samé? Dopředu nemůžu, vracet se nechci a vzdát to už vůbec ne! Bože poraď co mám robit, bo ztraceny jsem jak v lese hobit.

A tu se náhle v jeden moment mlha na opačném konci sněhové návěje na velice krátký čas rozevře a já spatřím úzkou stezku vedoucí po skalách bez sněhu. Ne, ještě vše není ztraceno. Stačí se dostat na druhou stranu a pak už to snad nějak půjde. 

Vracím se tedy do sněhového brouzdaliště a pokračuji dále. Sněhu je místy po pás a mé nohy neskutečně trpí. Po asi dvaceti minutách zápolení jsem však na druhé straně. Nejen nohy mám však zmrzlé, ale především prsty na rukou. Třu tedy ruce o sebe a po úzké pěšině sbíhající po skalách pokračuji, přičemž se snažím obcházet veškerá sněhová pole, která se mi cestou naskytnou. Nakonec, drže se lan sestupuji až na silnici vedoucí od chaty Tieser Alp refuge, kde jsou slyšet hlasy a nějaká technika. Zjevně i zde se připravují na brzké zahájení letní sezóny, pro všudy přítomnou mlhu toho však moc nevidím. Nu, aslespoň že sněhu tady už tak moc není. 

Další část mé cesty lemuje horská cyklostezka, a tak si v pohodě kráčím vycházkovým krokem, přičemž se nepřestávám dojímat nad neskutečnými patvary, které zdejší skalnaté hory tvoří. Potkávám také své první letošní sviště a pomalu ale jistě se vzpamatovávám z té dávky adrenalinu, které se mi tam nahoře dostalo. Jedno si vyjasňuji. Už žádné přelezy místy nad 2500mnm. Opravdu ne. Vždy radši najít alternativní stezku, poněvadž tam jde opravdu o život.

K večeru mne mé kroky přivedou k rozestavěným novým chatám, kde najdu suchý rovný plácek, a tak se rozhodnu, že je čas taky něco povečeřet. Rozbaluji tedy vařič a připravuji si rizoto. Než se však uvaří, bedlivě zkoumám mapu, přemýšlím, kam až bych mohl dojít a celkem se děsím jednoho úseku, který mne má hned dalšího dne vést ve výškách nad tři tisíci výškovými metry. Vypadá to dost nevyzpytelně, je zde značeno několik žebříkových úseků a po tom, co jsem si před chvílí zažil to vůbec nepřipadá v úvadu, proto se rozhodnu, že musím vymyslet alternativní trasu, která mne přivede zpět na Vysokohorskou stezku číslo devět. To má však nyní čas, neboť teplá krmě už je na stole.... nebo spíš v pytlíku. 

Po jídle místo opouštím a přecházím na úzkou horskou stezku vedoucí mne po hřebenech nad údolím. Mraky se místy trhají, mlha mizí a výhledy jsou naprosto dokonalé. Jak však večer postupuje, začíná být celkem zima a mě je jasné, že najít dnes suché místo pro nocleh bude opravdu těžké. Ať se natáhnu kdekoli, budu mít vše ráno mokré a zamarasané od bahna, a to opravdu hned první den nechci. Pokud narazím na nějaký seník, kůlnu či jinou pasteveckou boudu, vůbec ji nepohrdnu, ba naopak ji uvítám jako nejluxusnější hotel, jaký si dnes mohu přát. 

Kráčím tedy dále, rozhlížím se a nepřestávám se dojímat nad krásou zdejší přírody. Tak nějak k večeru, kdy už se začíná šeřit, náhle narazím na další z nově postavených chat. Nikdo zde není a chata je zavřená, avšak má úzkou zastřešenou terasu se stolem a lavičkou. Nikam už nepokračuji. Vytahuji nafukovačku, převlékám se do suchéhu, rychle zmáknu večerní hygienu a choulím se do teplého spacáku. Zde ještě sestříhám videozáznam z dnešního dne pro můj instagram a sotva tak dokonám, usínám jako špalek.