Den 2. - Větry už vanou, a já přicházím

V noci mě kolem jedné budí hrom. Bouřka je však daleko a v místech, v nichž spím, pouze silně prší. Nikoli však na mne. Přisunu však pro jistotu ještě blíže k dřevěné stěně chatky a spím dále. Ne však na dlouho, protože se budím za další dvě hodinu znovu. Má nafukovačka je téměř prázdná a já ležím na tvrdé studené zemi. Nakonec tedy celkem neochotně vylézám z vyhřátého spacáku do chladu noci a dofukuji ji. Pak však rychle zpátky do tepla a spím dále, dokud se opět nevzbudím dotýkaje se zadkem studené země. Jako jo, má karimatka byla po poslední noci strávené v Saském Švýcarsku o něco prázdnější, ale tohle už je celkem extrém. Doposud sní však nikde nebyl problém, a tak přemýšlím, zda někde uniká a nebo za to můžou chladné noci, kterým je nyní vystavena. Nemá však cenu se příliš zdržovat ve spacáku na studené zemi, když už je slunce na obloze. Opouštím tedy spacák, připravuji si vařič a chystám si vločky ke snídani. Po návratu ze Saského Švýcarska jsem je však dost vylepšil. Do směsi jsem zamíchal sušené mléko a maliny, drcené ořechy a trošku skořicového a vanilkového cukru. Uvařit jsem si je však doposud nezkoušel a toto je premiéra. Musím říci, že jsou skvělé. 

Po snídani se už jen rychle dobalím a vyrážím na cestu. 

Za pár minut míjím nedalekou Rifugio Sasso Piatto, kde už se i touhle ranní hodinou připravují na letní sezónu. Nezdržuji se zde však, pouze pozdravím přítomné a pokračuji dále, načež přecházím na úzkou pěšinu vedoucí více méně po vrstevnici na okraji svahu. Vane ledový vítr a jsem zde úplně sám, a tak si opět vyhrnuji kraťasy nad svá sedřená stehna, aby aspoň trochud dýchaly a léčili se. Dělal jsem to tak již předchozího dne a musím říci, že dne je to o poznání lepší. 

Dnes bych měl stoupat nad tři tisíce metrů a po sněhové pasti, která mne včera čekala ve dvou a půl, se mi to úplně riskovat nechce. Proto neustále cestou nahlížím do map a odhaduji, kudy asi tak půjdu a snažím se zmapovat sněhovou situaci. Celkem to zdržuje, ale je to opravdu na místě.   

Jak tak klopýtám po úzké stezce, začínám potkávat první turisty kráčející v protisměru. Hádám, že všichni starutjí na Passo Sella či v jeho okolí, kam se dá dojet autobusem či autem, ale abych pravdu řekl, příliš mne to nezajímá. Jak však pokračuji, vítr je stále silnější a ledovější a posléze mám na dohled obrovský skalnatý masiv, který je i z této dálky jasně pokryt rozsáhlými bílými místy. Vůbec se mi to nelíbí a milně se domnívám, že právě tudy budu pokračovat. Proto si dávám krátkou pauzu na svačinu a detailně studuji mapu. Nakonec se dovtípím, že půjde o Marmoladský ledovec Ghiacciaio della Marmolada a že ty ledové větry vanou právě odsud, ale ani místa, kterými mám kráčet dále nevypadjí zrovna lákavě. Nadmořská výška, kterou očividně ještě neopustil sníh, četné úseky s lany či žebříky a k tomu ke všemu je trasa v mapě značená buď čárkovaně a nebo rovnou tečkovaně. Ne, nemá cenu riskovat. Zkusím to vzít jinudy. Zdejší hory jsou tak krásné, že jistě nebudu ani tak příliš litovat. 

Přecházím tak na širokou silnici spojující zdejší chaty a po té pokračuji stále větrnější krajinou, dokud opět nepřejdu na úzkou stezku přecházející horské louky. Ať se podívám kamkoli, výhledy jsou doslova dechberoucí. Už se však blíží poledne a já bych rád něco snědl. Vařit si však v tomhle větru nevypadá zrova příznivě, nevěřím, že by to hořák ustál a už vůbec ne, že ve větru skomírající plamen zvládne ohřát vodu, kterou neustále bude ochlazovat ten ledový vichr z hor. Chce to najít fakt dobré závětří, to se však zatím zdá beznadějné. 

Navzdory fučícímu větru tedy pokračuji dále a už mi začíná být fakt pořádná kosa. Prsty mám promzlé, tělo na tom není o moc lépe. K tomu začínám mít opravdu velký hlad a závětří stále nikde. Náhle však přicházím na Passo Sella, kde je nějaká budka se suvenýry. Jdu dovnitř a se zaujetím si prohlížím zde prodávané pletené rukavice. Nakonec si však řeknu, že budou zbytečnost a obchůdek opouštím a mířím rovnou do restaurace přes hlavní silnici, která je k mému údivu otevřená. Jídlo se však podává až za nějakých dvacet minut, a tak si zde aspoň posedím u teplé kávy a zahřeju se. Jakmile je to možné, dám si zde výbornou gulášovou polévku a zajím ji kouskem lasagní, které jsou pro mě na Itálii teda celkem zklamání, ale sním je. Takto napojen a najeden místo opouštím a pokračuji po úzké stezce vedoucí pod skalnatými stěnami, na nichž dovádí horolezci. Je to zvláštní, ale najednou je téměř bezvětří. 

Má cesta mne dovede na rozsáhlá kamenná pole, kterými se nechodí zrovna příjemně a zanedlouho se mi vrací bolest do přední části nohy, kde jsem si po příjezdu do Bolzana zarazil opravdu velkou třísku. Měl jsem za to, že jsem ji vytáhnul celou, ale zjevně tam musel kousek zůstat. Ve stále větších bolestech tak pokračuji dále a doufám, že to ustane s přechodem na asfaltovou silnici, milně však. 

Šlapu po ní a noha stále více bolí. Po krátké chvíli bych z ní měl opět sejít a pokračovat právě úseky, kterým se dnes snažím vyhnout. Proto po ni pokračuji dále, zatímco se kolem mne prohání bohatí Němci v drahých autech a na motorkách, ale i přesto si užívám krásné přírody, až nakonec scházím k chatě Monti Pallidi. To už mne však noha tak příšerně trápí, že si sedám na nedalekou lavičku, zouvám botu a snažím se vymačkat, co tam tak ještě může být. Nedaří se to však, a tak se nakonec rozhodnu kůži rozstřihnout manikůrními nůžkami. Okamžitě se vyvalí vodotrysk hnisu a spolu s ním i malý kousek dřeva. Takto ošetřen si opět obouvám botu a dávám se na cestu dále. Konečně opouštím asfaltku a přecházím do lesů.

Tudy nevede žádná oficální značená trasa ale pouze cesty užívané převážně lesní technikou. Je zde však klid, ticho a bezvětří. Sem tam se stromy dokonce rozestoupí a mi se neskytne výhled na skalnaté špice ztrácející se v temně šedých mračnech. Ani nevím, kde se tak najednou vzala, když jsem scházel do údolí, slunce bylo na jasně modré obloze a doslova peklo. Opravdu aprílové počasí dnes. 

Po delší době lesními cestami přicházím opět k silnici klikatící se zdejší krajinou. Právě zde stojí hotely Pordoi Passo a Hotel Garni Gorsana, kolem kterých jen proběhnu a záhy přejdu na vzhůru stoupající cyklostezku, která mne dovede až na sedlo Passo Pordoi. Než tam však dojdu, jsou mraky opět pryč, je horko a vanou větry. Na mne tak nějak přichází únava a vyčerpanost, a tak vůbec nepohrdnu rychlou kávou ve zdejší restauraci. Pak ovšem místo opouštím a pokračuji ve svém putování, přičemž konečně nadobrou opouštím silnici a šlapu po úzké stezce na okraji hory. Výhledy jsou famózní, silné větry přihánějící těžká dešťová mračna zas tak moc ne. 

Kráčím po zelenou trávou porostlém svahu a podcházím nade mnou se tyčící vojenský památník. Ten ale není mým cílem, neboť si toužím užívat především zdejší překrásné přírody. Čas plyne, já šlapu dále a krajina se náhle začíná až kouzelně vlnit. Nevím proč, ale některá místa mi připomenou Kraj z pána prstenů, ačkoli jsem ve skutečnosti vysoko v horách. 

Někde nad městečkem Arabba opět začínám scházet do údolí, nikoli však do obce, ale na druhou stranu. Právě tou dobou začíná lehce mrholit, a tak si nakonec nasazui bundu. Je dobře, že tak udělám, neboť než sejdu dolů, propukne pořádný liják. Blátivou cestou plnou kaluží tak přicházím až ke stanici lanovky na dohled od Rifugio Plan Boe, kde se rozhodnu dát pauzu a připravit si večeři. Lepší přístřeší jen těžko najdu a ani by mi asi nevadilo na takovém místě přespat. Je však sotva šest hodin a nevím, co bych tady další hodiny dělal, proto se rozhodnu připravit si pouze večeři, pojíst a šlapat dále.

Rozkládám tedy vařič a dávám na něj vařit dostatečné množství vody. Než se však uvaří a než vůbec strava následně nabobtná, mám spoustu času. Z okapu na okraji lanové stanice se valí silný proud vody, široko daleko není ani noha a mě by se sprcha už opravdu velice hodila. Proto jakmile voda zavaří a přeliji ji do pytlíku se sušeným rizotem, svlékám se a jdu se pořádně vydrbat. Voda je studená, ale vůbec mi to nevadí, ba naopak, přijde mi to velice vhod. Po koupeli mám neskutečně skvělou náladu a vracím se k jídlu. Než dojím, přestává lít a tak za mírného mrholení vyrážím na cestu.

Poměrně rychle nakonec přestává pršet a mne čeká další stoupání vzhůru. Tohle je však souběžné se zdejší sjezdovkou a je to tedy řádný krpál. Musím přiznat, že se celkem zadýchám a jak si to tak funím vzhůru, volá mi šéf, který také už mnohé hory přešel. Co mi sakra chce? Jo, kde jsem? Co dělám? A jestli nemůžu už v pondělí nastoupit do práce? Člověče, nemám nejmenší zdání, co je dnes za den ani kolik dní ještě půjdu. Hádám že čtyři určitě, a tak oznamuji, že to nevyjde a má zavolat někomu jinému. Nakonec to konečně pokládá a pomalu ale jistě se ocitám na dalším kopci, který budu posléze scházet. Mlha je hustá, že by se dala krájet a já tak tak vidím na krok. Míjím tedy v mlze sotva rozeznatelné obrysy nějaké velké chaty a po další sjezdovce sestupuji na Livinallongo del Col di Lana. Mlha však ani trošku neřídne. V jeden krátký moment však opadne a i mraky na opačné straně se rozestoupí a mi se naskytne neskutečná podívaná na protější masiv ozářený zapadajícím sluncem. Prostě wow!

Když sejdu do údolí, nechávám mlžná oblaka vysoko nad sebou. Ne však na dlouho, neboť mne čeká další výstup. Stoupám tedy mlžnými lesy a je stále větší tma, půda je mokrá až bahnitá a neskutečně podkluzuje a začíná být pořádná zima. Nakonec nasazuji čelovku a za tmy hledám místo, kde bych složil hlavu. Přihlédnu-li však ke stavu své neustále se vyfukující karimatky, nejlepší by bylo najít nějaký rovný suchý plácek, turistický přístřešek či vyhlídku nebo stejně stavěnou stanici lanovky, jako tu, na které jsem dnes večeřel. Marná snaha však. Všude mokro a bahno a většinou strmý svah po obou stranách stezky. 

Tma je stále větší, mlha čím dál hustší. Sotva vidím, kam vůbec jdu. Nalézt místo pro nocleh se zdá stále nemožnější, a tak si nakonec usmyslím, že nejlepší bude dojít až k dalším chatám zaznačeným na mé trase a zde se pokusit přespat. Odhaduji, že budou stejně jako všechny ostatní zavřené a jejich terasa by mohla poskytnout rovné místo pro nocleh. Nakonec tak tedy přicházím až k chatě Rifugio La Marmotta, u které stojí hned dva bagry a rozhlížím se. Když se však příblížím ke spodnímu vstupu, okamžite se automaticky spustí světlo. Otáčím se tedy, stavbu obcházím a rozhlížím se dále. Nevypadá to moc nadějně, a tak zamířím k další chatě (Rifugio Incista) jen kousek opodál. Cesta vede skrze silně podmáčené louky porostlé dlouhou trávou halící se v mlhách a nocleh zde nepřipadá vůbec vúvahu. Přicházím tak až k o poznání menší chatě a i zde se rozhlížím. Nevypadá to však příliš nadějně, ale je zde aspoň zdroj pitné vody, a tak si doplnim lahve. Nakonec se však vracím  k Rifugio La Marmotta, kde je také plácek pro děti. Tam stojí takový ten malý domeček u pískoviště a právě na jeho úzké terase se nakonec poskládám.  Je to však fakt stísněný prostor, takže si připadám jako voják v zákopu. Říkám, mé putování Dolomity bylo především o nocování na neobvyklých místech. 

Dnes usínám rychle. Jen kolem třetí se budím, abych opět dofouknul mou nafukovací matraci. Pak už se však prospím až do jasného rána.