Den 3. - Den plný překvapení

Ráno so opět budím na vyfouklé matraci. Vstávám tedy a naslouchám. Motory nedalekých bagrů už drnčí a slyším hlasy dělníků, a tak se rychle balím a opouštím dětský domeček, v němž jsem nocoval, načež si na nedalekém pískovišti vařím snídani. Proč zrovna tady? Nevím, asi proto, že na jeho dřevěné okraje se dá pohodlně usadit. 

Sedím, snídám ovesnou kaši, popíjím kávu a prohlížím si prosluněnou krajinu, kam jsem za mlžné noci došel. Panorama, které se mi takhle po ránu vyjevilo, je opravdu překrásné překvapení. Když jsem za tmy a mlhy hledal místo pro nocleh, vůbec by mne nenapadlo, že něco takového hned po ránu spatřím. 

Po jídle si už jen umyji ešus v nedaleké rozvodněné strouze a vydávám se na další putování. Mám štěstí, neboť právě kolem Rifugio La Marmotta, při které jsem nocoval, prochází mírně stoupající cyklotrasa, která je zároveň i součástí Dolomiten Höhenweg 9, jež to je hlavní osou mého putování. Po půldenní obchůzce se tak vracím na původní trasu, které se po zbytek dne hodlám držet, i když mne má opět vést pro mě ještě včera neakceptovatelnými nadmořskými výškami. Jo, člověk zapomíná rychle a to si pak taky pořádně vyžeru. Nepředbíhejme však. 

Je krásné ráno, vane velice mírný vítr a vzduch je vlhký a chladně příjemný. I když na obloze jasně září sluneční kotouč, není mi vůbec vedro a to se cení. Výstup je velice mírný a vede mne rozsáhlými horskými loukami, za nimiž se hrdě tyčí skalnaté kopce zdejšího pohoří. Nikam se neženu a cestu si nesmírně užívám. 

Stezka mne dovede až na vrchol Pralongiá, kde stojí i restaurace stejného jména. Stejně jako většina stravovacích a ubytovacích zařízení je však i ona touto dobou zavřena. Tohle mne však nijak nemrzí, poněvadž jsem ani neplánoval zde zavítat. Pouze tudy procházím. Minu tedy chatu, poohlédnu se po v mapě zaznačeném zdroji vody, který stejně nenalázám a po úzké stezce vedoucí rozbahněnou loukou pokračuji ve svém putování. Všudy přítomné ticho tak vyplňuji jen dalším posloucháním audioknihy Zaklínače a musím říct, že je to opravdu napínavé. Severní království kují pikle proti Nilfgaardu, Nilfgaard se připravuje na válku, Skojatajel útočí kde se jen dá, Nilfgaard dobývá severní království jedno za druhým a aby to nebylo málo, poperou se mezi sebou mágové a čarodějky a taky Gerald dostane pořádně na zadek. Kontinent, jak jsem ho znal doposud se nadobro mění. Něco takového jsem opravdu nečekal!

Výhledy cestou jsou samozřejmě naprosto uchvacující. 

Před polednem opět stoupám kamenitým terénem po okraji skal. Tou dobou už však slunce začíná pořádně péct. Nestoupám však příliš dlouho a sotva tento skalnatý masiv z části přelezu a z části obejdu, opět mne čeká klesání. Bezstarostně scházím do zeleného údolíčka, kde tu a tam trčí k obloze strom, když náhle slyším signální jekot jednoho sviště. To, čeho jsem svědkem posléze jsem doposud nezažil. Na nejrůznějších místech tohoto údolíčka se vyhřívali či stravovali svišti, kterých jsem si doposud nevšiml, sotva však hlídkující zavelel ukrýt se, dali se všichni do bleskového přesunu ke svým norám. Pod sebou vidím doslova divoký rej takového množství těchto horských chlupáčů, jaké jsem doposud neviděl a snad ani nikdy více neuvidím. Je to jako hemžení křečků ve zverimexu. Než sejdu dolů, není zde už ani jeden, který by mi na poslední chvíli přeběhl přes cestu. Z kamene z pod jednoho ze stromů mne však jedna taková rodinka i smláďaty velice zvědavě pozoruje. Zamávám jim tedy aspoň na pozdrav, ale to oni nechají bez odezvy. Jaké to překvapení, což?

Pokračuji úzkou stezkou řídkým lesíkem a následně opět přecházím terénem bohatým na skály a kamení. Právě v těchto místech nalézám průzračně čistou horskou strouhu. Doplňuji si tedy lahve a když už jsem zde, rozkládám vařič a rovnou si připravuji jídlo. Kraťasy mám přitom celou dobu vyhrnuté nad svými sedřenými stehny, a tak se stane, že mi pečící slunce během té půlhodinky, kterou zde strávím, spálí kompletně celý předek stehen do ruda. Zbytek těla je v pohodě, ten už se spálil začátkem jara v alpách a má dobrý základ z mého nedávného toulání Řeckem a Albánií, samotná stehna však byla přímému slunci letos vystavena poprvé a je to také znát. Po zbytek dne a i dny následující tak neskutečně trpím. Předek stehen spálený od slunce, zadek od mrazu. Ještě že je zde tak málo turistů, že můžu bez ostychu chodit s kraťasy srolovanými natolik, že si připadám jako Ježíš v bederní roušce. 

Po jídle mne čeká další krátký výstup, který je nakonec mnohem snažší a kratší, než se zdál z dálky. Na místě však může být i dostatek energie po právě snězených těstovinách s boloňskou omáčkou a hromadou parmezánu. Místy přelézám zbytky sněhu, ale jinak šlapu jarní trávou zelenajícími se svahy. Nakonec přelezu další pomyslné sedlo a pokračuji bezlesou krajinou vstříc novým kopcům a zákoutím. Nepřítomnost lesa má tu výhodu, že člověk má po celý den nač koukat. Nevýhodou je naopak tristní nedostatek stínu. Za poslední měsíc jsem si však pobytu na slunci už celkem zvykl. 

Míjím jezero Lago di Valparola usazené v malebné horské krajině a přecházím tak pomalu do průsmyku Valparola Pass, jimž prochází hlavní silnice, u které stojí poměrně velká Rifugio "Passo Valparola." Mají otevřeno a terasa je plná turistů a motorkářů popíjejících studené pivo a radler. Mám neskutečnou chuť si zde sednout a taky si jeden dva kousky vychutnat, ovládnu však své chutě a tuto slast si pro dnešek opustím. Využiji však alespoň zdejších popelnic k odložení smetí posledních dní, ale déle se nezdržuji a pokračuji po hlavní silnici, dokud se mi opět nenaskytne možnost přejít na úzkou stezku vedoucí mne řídkým horským lesem pod skalami, po kterých šplhají horolezci. Stezka je úzká a vede po okraji strmého svahu, který zažil asi poměrně nedávno také nějaké ty sesuvy půdy, poněvadž stezka místy chybí a já přelézám průrvy jizvící svahy zdejších kopců. 

Klopýtám dále touto úzkou stezkou, která místy mírně stoupá, mírně klesá, když tu mám na dohled strmou skalní stěnu, k níž má stezka vede. Náhle zastavuji a marně doufám, že nemusím právě tudy procházet, ale jak ukáží další okamžiky, tak přesně právě tudy musím. Pokračuji tak pomalu a nechotoně k této stěně a vůbec se na tento výstup netěším, jak se však blížím, všímám si, že vzhůru nevede přímá stezka, ale že se hodně hustě klikatí od jedné skalní stěny k druhé až nahoru. Zas takový průser to nebude, ale stejně se na to netěším.

Pokračuji, blížím se a konečně začínám stoupat, přičemž nezkouším žádné psí kusy a opravdu sleduji pěšinu tam a zpět a zase zpět a tam. Musím říci, že to bylo mnohem snadnější, než to vypadalo a během pár minut jsem nahoře. Dále už bych měl postupovat více méně po rovině či jen mírně stoupat a zase klesat, dokud opět nenastane čas sejít do nižších poloh. To má však ještě čas. Myslím si, že to nejhorší mám dnes za sebou a už se těším na další pohodové toulání překrásnými horami jižního Tyrolska. Jak se však říká, nechval dne před večerem. 

Cesta dále totiž opravdu stoupá jen mírně, pohybuji se však ve výšce 2300 - 2600 m.n.m. a to znamená jistou nepříjemnost v podobě zbytků sněhu a není ho zrovna málo. Víc jak dva další kilometry tak pokračuji převážně rozsáhlými sněhovými poly, přičemž sníh je v těchto vedrech pořádně rozbředlý a není šance, že bych se na něm udržel. S každým krokem se tak bořím až po kolena a místy až do toků vody tvořících se pod tající vrstvou sněhu. Není to nic příjemného, postupuji velice pomalu a cesta mi zabere mnohem více času, než bych si vůbec přál. Za to jsem však odměněn nádhernými panoramaty na všech stranách. 

Nakonec však šplhám na sedlo Forcella Lagazuoi, kde přecházím na úzkou pevnou stezku a dále pokračuji suchým terénem bez zbytků sněhu. Ne však na dlouho, neboť za dalším sedlem Forcella Travenanzes mne čeká další sestup do vysoko položeného horské údolí, kde se stále drží hromady sněhu. Částečně se mi je daří obcházet, ale suchou nohou tato místa nezdolám. Už to začíná být opravdu vyčerpávající. 

Po nějaké době opět stoupám na další sedlo Forcela Col dei Bos a jakmile se zde ocitnu, naskytnou se mi snad nejúchvatnější panoramata nejen této cesty, ale troufám si říci, že se jedná o nejkrásnější výhledy, jaké jsem ve svém životě vůbec zatím viděl. 

Dále pak pokračuji po úzké stezce vinoucí se po strmém kamenitém svahu. Nestoupám, ani neklesám, prostě kráčím více méně stále rovně po vrstevnici. I zdejší kopce však zažily nějaké sesuvy půdy, a tak místy opět přelézám celkem nebezpečně vypadající průrvy v místech, v nichž stezka chybí úplně. Aby to nebylo málo, začínajá mne pořádně zlobit mé nové hůlky, které se tu a tam zcela nečekaně zasunou dohromady a já tak musím balancovat nad propastí. Vždy to však nějak ustojím, a tak bez újmy na zdraví mohu klidně pokračovat dále. 

S podvečerem scházím na níže položenou stezku Cammino delle Dolomiti, kde se u rozcestníku nachází také prostá dřevěná lavička, a tak si zde sedám, vytahuji vařič a chystám si večeři, přičemž se během velice krátké doby zatáhne, skály přede mnou začnou zakrývat mlžná oblaka a na opačné straně hor slyším hrom. Vzduch je náhle vlhký a vše nasvědčuje tomu, že se blíží déšť, který mne dostihne v momentě, kdy začnu večeřet. Rychle to tedy do sebe nahážu a pokračuji ve svém putování, během kterého se pořádně rozprší a také mne zasype pořádné krupobití. Telefon se stává neovladatelným a dívat do mapy také jako nemožné, a tak mi přijde celkem vhod, když narazím na Rifugio Angelo Dibona. Stísněný při její stěně tak mám aspoň nějakou ochranu před deštěm a naposledy se orintuji, kde jsem a kudy se vydat dále. 

Zdá se, že má stezka opět pokračuje vzhůru do hor a poněvadž pouze prší a nikde nehřmí, rozhodnu se to zkusit. Opět tak stoupám po úzké stezce, načež pokračuji obdobným terénem, jako než jsem sestoupil k onomu rozcestí s lavičkou, tedy po úzké stezce přecházejí strmý svah bohatý na kamení po vrstevnici vysoko nad hranicí lesa. Tu se však najednou jasně zablýskne a během pár sekund slyším hrom. Sakra! Tohle bylo opravdu blízko a tady jsem snadný terč. Rychle pryč odsud!

Vůbec se neobtěžuji vracet nebo hledat další stezku, prostě se obracím o devadesát stupňů a přímou cestou sbíhám mezi kameny do lesů pode mnou. Jako zázrakem si nevymknu kotník ani sebou neprásknu o zem a v bezpečí lesa se ocitám bez jakékoli další újmy. Přecházím tak na stezku a za neskutečného lijáku doprovázéného silným hromobitím pokračuji neznámo kam. Na jedné mýtině potkávám vyděšeného zmoklého srnce, který si mne všímá až jak jsem jen pár kroků od něj a teprve v ten moment tryskem vyletí někam do hlubin lesa. Jsem opět sám, stále hřmí a leje. Nakonec však déšť ustává a mraky nade mnou se zabarví ohnivou barvou zapadajícího slunce. Konečně můžu nakouknout do map a trošku se zorientovat. Přesně jak jsem předpokládal, jsem právě tam, kde jsem vůbec nechtěl být. O kousek dále se však nachází jakási lesní stezka, po které bych měl dojít až na sjezdovku nad Cortina d´Ampezzo, kam bych následujícího dne rád došel, dokoupil si nějaké zásoby a třebas si i někde sedl na kafe a na snídani. 

Pokračuji tak stezkou, která je tak zarostlá vysokou trávou, že je ji sotva vidět. Půda je opět silně podmáčená a místy se nachází četné tůňky vytvořené dešti posledních dní. Je mi jasné, že bude opět fajn najít nějaké suché pevné místo. Na obou stranách sjezdovky, ke které mířím se  nachází lanová stanice a hádám, že právě tato místa mne spasí.

Jdu dále, prohlížím si místní krmelec, který by mohl také posloužit jako nouzový přístřešek, ale nehodlám ho nutně použít. Fixuju si jej však do paměti a pokračuji, dokud nevylezu na svahu sjezdovky. Stanice lanovky je jen kousek nade mnou a hned vedle ní vidím nějaký malý dřevěný domek s celkem velkým venkovním přístřeším. Odhaduji, že se jedná o starou stanici lanovky, a tak k ní zamířím. Mám v plánu přespat venku pod touto prostournou stříškou, když k ní však dojdu, zjistím, že i malý domeček je otevřen a dokonce v něm leží jedna z polstrovaných pogumovaných ochran, které se v zimě upevňují kolem sloupů při sjezdovce. Je dostatečně dlouhá a měkká na to, abych se na ni vyspal, a tak svou téměř nefunkční karimatku pro dnešek nechávám v batohu. Rychle se převlékám do suchého a připravuji se na další noc. Ještě než se však uložím ke spánku, chci si dobýt telefon. Nejde to však a na obrazovce se mi objevuje výstraha, že se do zařízení dostala voda a mám jej okamžitě odpojit od proudu. Nemilé překvapení. Učiním tak a doufám, že do rána bude telefon v pořádku.