Den 4. - Náhlá změna

Díky tomu, že jsem dnes spal na polstrování, které se běžně uvazuje na sloupech a sněžných dělech při sjezdovce, jsem se vyhnul nočnímu buzení k vůli prázdné nafukovačce. Projednou jsem tak prospal celou noc a budím se dokonale vyspán a odpočat. Po bouřce předchozího dne není ani památky a navzdory předpovědi nic nenasvědčuje tomu, že by se měla přihnat další. Je krásné vlahé ráno a obloha je jako vymetená. Vstávám tedy a zatímco si balím věci, po sjezdovce vzhůru stoupají tři mladíci s plně naloženými krosnami. Zjevně nespali daleko odsud. Zamávám jim na pozdrav, oni mi odpoví a pokračují vzhůru dále, zjevně na Dolomiten Höhenweg 9, která se táhne jen pár desítek výškových metrů nade mnou. 

Já se mezitím dobalím a pokouším se opět zapojit telefon do powerbanky. Bez problémů funguje, a tak ho konečně opět nabíjím. Poslouchaje zaklínače se pak dávám na pohodový a bezstarostný sestup do Cortina d'Ampezzo. Do hodiny jsem na jeho okraji a posléze se čistými uličkami vydávám hledat centrum města. Hlavní ulici historickým centrem nalézám celkem snadno, neopouštím ji však a pokračuji po ni dále, dokud nedojdu ke zdejšímu supermarketu, kde si hodlám dokoupit hlavně nějaké ovoce, müsli sušenky a také něco dobrého ke snídani, kterou si pak dávám na lavičce jen kousek opodál. Najeden se pak zvedám a vydávám se hledat kavárnu, abych si projednou zase dopřál trošku dobré kávy. Nakonec však toto malebné horské městečko opouštím a vydávám se na cesty lesy a loukami, které by mne měli dovést zpět na devítku. 

Je krásné jarní dopoledne, slunce jasné září na obloze, po které se prohání jasně bílá mračna a nic nenasvědčuje tomu, že by se měla přihnat další bouřka. Teda nic, krom předpovědi pro dnešní den. Proto ještě jednou krontroluji dnešní plán cesty, který by mě měl v jeden moment vyvést poměrně vysoko nad hranici lesa. Mám z toho celkem respekt a tak si raději kontroluji, zda mám možnost pokračovat i jinudy. Ano, lesem o párset výškových metrů níže vede cyklotrasa souběžná s mou trasou a nakonec se i ony opět střetnou. Plán B bychom tedy měli, teď ještě vědět, na základě čeho se pro něj rozhodnout. 

Jsem za městem a ještě nějakou dobu pokračuji po asfaltce dělící obrovskou louku ve dví. Ohlédnu-li se, vidím Cortina d'Ampezzo a za ním se hrdě tyčící kopce jižního Tyrolska. Daleko velkolepěji na mě však působí masiv, jemuž zatím kráčím vstříct. 

Po nějaké době cestu opouštím a přecházím na štěrkovou silnici, která mírně stoupá a vede mne kdesi do lesů. Právě tady se ke mně přidává nějaký psík, který mne pak ještě nějakou dobu doprovází. Na dalším rozcestí mne však bez většího zájmu opět opouští a já tak pokračuji dále osamocen. Nakonec i tuto silnici opouštím a pokračuji dále po úzké stezce, dokud nestanu na oné cyklotrase dále částečně rovnoběžně lemující stezku číslo 9, která do těchto míst vede přímo po oné cyklotrase. Právě zde je však rozcestí, kde ji opouští a strmě stoupá vzhůru do hor. Nic nenasvědčuje tomu, že by mělo začít pršet nebo se přihnat náhlá bouřka, a tak se nakonec rozhodnu pokračovat právě tudy. Než tak však učiním, chci se pořádně najíst, a tak dávám vařit víc jak půl litru vody a beru rovnou dva pytlíky se sušenou stravou - jeden obsahuje rizoto a druhý ratatouille, a tak se je rozhodnu smíchat, ať si projednou dopřeju taky pořádnou porci jídla. 

Dosavadním stoupáním a následným vařením jsem se však připravil a poměrně velkou část zásob vody, a tak jsem nucen před samotným výstupem pohledat nějaký zdroj této životadárné tekutiny. Jeden vidím v mapě a neměl by být bůh ví jak daleko, není to ani půl kiláku, a tak beru cyklotrasu a rázuji si to lesem do oněch míst. Samotný pramen je k mé smůle oplocen, avšak proud vody přechází i přes silnici. Plním tedy flašky, pak už se obracím a vracím zpět ke kříži, při kterém jsem obědval. Zde konečně opouštím rovnou stezku a začínám strmě stoupat vzhůru. Je to opravdu namáhavé, ale zároveň neskutečně krásné. 

Uběhne asi půl hodiny, když konečně stanu na hřebeni a musím říci, že z prvního dojmu jsem celkem zklamán. Zatímco z jedné strany mám vysoké skalnaté stěny, po levici naopak hustý les. Abych pravdu řekl, právě odsud jsem čekal naprosto bombastické výhledy, místo toho vidím prd. Klidně jsem mohl pokračovat po cyklotrase níže a neriskovat zásah bleskem v případě náhlé změny počasí, jaké jsem se dočkal včera na večer. 

Beru tedy úzkou lesní stezku a pokračuji dále. Míjím jedno ideální tábořiště s ohništěm a náhle přicházím k otvoru ve skále. Prolézám jím, dokud se neocitnu na druhé straně skal na vyhlídce nad Cortina d'Ampezzo. Wow, takový výhled jsem vskutku nečekal. Je zde dokonce i ohniště, takže další ideální místo pro v této zemi zakázané táboření. Škoda. 

Dostatečně nasycen a nabažen překrásným výhledem se vracím na lesní stezku, kterou pokračuji. Les začíná řídnou, stromy jsou stále nižší a výhledy naprosto dokonalé. Nebudu vůbec lhát, když napíšu, že zdejší hory jsem si během těch pár dní neskutečně zamiloval a hodlám se sem vracet častěji. Možná je jednou i vyměním za mé drahé Tyrolsko, kdo ví. 

Pomalu tak přicházím na rozcestí Son Forca a tady to teprve začíná být ta pravá paráda. Ať se podívám kamkoli, vidím roztodivné tvary zdejších hor, věžovité vrcholy, srázné stěny, rozeklané skalní hřebeny a bizarní tvary mnohých horských štítů. Než se vůbec odhodlám místo opustit, nějaký čas zde strávím. Nakonec se však přeci jen donutím pokračovat dále. Nějakou dobu tak kráčím po úzké vysokohorské stezce lemující strmé svahy po vrstevnici, když tu se náhle jako mávnutím kouzelného proutku naprosto nečekaným způsobem mění počasí. Modrá obloha, po které se ještě před pár minutami proháněla zářivě bílá mračna mizí a nahrazují je temně šedá těžká mračna halící překrásné vrcholy okolních štítů v neprohlénutelném stínu. Vzduch je náhle chladný a vlhký a já bych se vůbec nedivil, kdyby záhy začalo pršet. Neděje se tak však. 

Po asi kilometru a půl opět přecházím na širokou silnici a po té pokračuji, dokud mne stezka nedovede na asfaltku spojující nedalekou Cortinu d´Ampezzo s poměrně hodně vzdáleným Auronzo di Cadore. Po této ne příliš rušné silnici pokračuji další kilometry a míjím nějaké pevnosti z druhé světové války a taktéž davy turistů, kteří je navštívili. Kdysi i taková místa patřila k mým oblíbeným cílům, ale už jsem z toho asi nějak vyrostl či mě to omrzelo, a tak se zde příliš nezdržuji. Pouze si z dálky prohlédnu jeden bunkr, udělám si fotku a pokračuji dále, abych měl úsek po silnici konečně za sebou a opět si mohl užívat nádherných tvarů zdejších hor. 

Nakonec cestu opouštím a pokračuji po úzké stezce, která mne přivede na okraj řeky. Není zde však žádný most, pouze jeden silniční nade mnou a na hlavní cestu se mi vracet nechce. Ostatně zde začíná být celkem slušný provoz, jak turisté opouštějí nedaleké pevnosti. Voda však není kdo ví jak hluboká, tak to přebrodím a pokračuji až na rozcestí, kde se Dolomiten Höhenweg 9 spojuje s Dolomiten Höhenweg 3. Stezka vzhůru je však na první pohled snadno přehlédnutelná, a tak ji prvně minu. Rychle si však svůj omyl uvědomím, a tak se obracím a lesy stoupám vzhůru. I zde se však stezka po nějaké době na krátký čas ztrácí, a tak jsem lehce zmaten, ale snadno si poradím. Nakonec tak vystoupám nad hranici lesa a opět pokračuji vysokohorskou stezkou mezi skalními stěnami a věžemi ztrácejícími se v mlze. 

Přicházím tak na rozcestí Crepe de Póusa, kde se trasa číslo tři odděluje a přechází další horský masiv. Z dálky vidím dřevěné schody a mosty přecházející skalnatý masiv a musím přiznat, že to vypadá vskutku lákavě. Zůstávám však věrný devítce, a tak opět pokračuji dále po úzké pěšině lemující strmé svahy. I zde však dochází k sesuvům půdy, a tak v některých místech stezka úplně chybí. Přelázám tak průrvy a opět v moři kamení hledám úzkou stezku, která mne šerými lesy dovede k horskému středisku při jezeru Lago di Misurina. Právě zde na mne začíná štěkat malý psík, který mne pak ještě dlouho následuje a nechce mi dát pokoj navzdory na něj bezradně volající paničce. Když ji vidím, zastavím a čekám, aby si mohla svého domácího mazlíčka v poklidu odvést domů. 

Správně bych měl místo jen minout a pokračovat opět vzhůru na opačné straně údolí. Blíží se však večer, stezka má vést naprosto nevyzpitatelným terénem nad 2500 a tedy sněhem a navíc je protější strana ponořena v tak hustých nízko položených mračnech, že nemá cenu se ani pokoušet tato místa dnes zdolávat. Po včerejšám telefonátu s mým šéfem mám navíc pocit, že bych si měl pohnout a pokusit se trasu ukončit pokud možno zítra, nejpozději pozítří. Uznávám tak, že už jsem toho za poslední dny viděl, zažil a nachodil dost, a tak se nakonec rozhodnu, že tento úsek bez problému oželím a budu pokračovat přímo k dalšímu ze symbolů dolomit - Tre Cime a odtud pak následujícího dne rovnou do Rakouska. 

Od Lago di Misurina tak pokračuji rovnou na Lago d´Antorno. Než k němu však dorazím, ocitají se mračna ještě níže a olizují koruny stromů nade mnou. Obcházím tedy jezero, ve kterém se hodlám před dalším putováním aspoň okoupat. Ještě před tím se však rozhodnu připravit si večeři. Dnes to vidím na polévku z červené čočky, než ji však dovařím, náhle začíná neskutečně mrznout. Opravdu, teplota bleskovou rychlostí klesá k nule, prsty mě pálí a křečovitě je svírám v pěst, strkám do kapes a všemožně se snaží zahřát, s čímž částečně pomůže polévka obohacená o kousky salámu. Na lození do vody však už nemám ani nejmenší pomyšlení, a tak místo opouštím a pokračuji ve svém putovní. Ciri ze světa Zaklínače se právě přidává k Potkanům. 

Rychle se stmívá, mlha je stále níže a já stále výše, a tak v závěru dne opět bloudím mlhou, kdy vidím sotva na krok. Mrzne jak sviňa a bílou tmu pomalu ale jistě začíná doprovázet i černá tma noci. To už však přicházím k Rifugio Auronzo na dohled od Tre Cime, které však dneska nemám nejmenší šanci vidět. Nu, snad bude další den přívětivější. 

Při stěně zdejší kůlny se strojovnou, či tak něco, si natahuji nafukovačku a prozřetelně si lehám naopak a náustek pro nafukování tak mám blízko hlavy, abych v noci nemusel vylézet do mrazivého počasí z vyhřátého spacáku. V noci se to ukáže jako hodně dobrý nápad, poněvadž teplota klesne dost pod nulu a má nafukovačka se vyprazdňuje jako dosud ne. Nebudu lhát, když nepíšu, že co hodinu se budím na studené zemi, vystrkuji hlavu ze spacáku a dofukuji vzduchu co to jen jde v karimatce, na které zároveň ležím.