Druhý přechod Sněžky
O druhý přechod Sněžky se pokouším hned následujícího jara s kamarádem a ačkoli byl konec května a v nížinách už panovalo téměř letní počasí, tak jsme si nalehko oblečení užili parádní lednové počasí, hromady sněhu, náledí, blizzard a přechod sibiřských plání.
Stejně jako loni se hodlám vydat z Malé Úpy a stejně jako loni se rozhodnu ubytovat v Pivovaru Trautenberk. Je to holt příjemný podnik, který jsem si okamžitě zamilovat a vůbec mi nevadí, že zde pravidelně zapomínají povléct postele pro hosty. Nebo si je má snad host povléci sám a snaží se mu jen ukázat, že mají skutečně čistá prostěradla? Nevím. V žádném případě to pro mne není podstatné, poněvadž Trautenberk je zkrátka místo, kam se člověk rád vrací za dobrým pivem a skvělým jídlem.
No jo, jenomže doprcat se sem z Prahy zabare dost času. A co teprve, když vyrazíte z Ostravy? S celodenním výletem mezi plechovými stěnami vlaků a hlavně autobusů můžete počítat, to se spolehněte. Jo, to není jak Beskydy, kde vám pomalu pod každým kopcem stojí vlak.
Brzy ráno tedy vyrážíme z Ostravy; já z hlaváku, on ze Svinova. Setkáváme se tak až někde ve starém polském voze táhnoucím se s celou soupravou z Krakowa. Jako vlaky už jsem se něco najezdil, ale polské vlaky ve mne vyvolávají vážně jakési zhnusení. Není však z čeho vybírat. Jak záhy zjišťujeme, celá souprava je tvořena právě tímto starožitnictvím na kolečkách. A jak se tak kodrcáme polským vlakem českou krajinou, v dáli na nás vykoukouknou bílé hřebeny Krkonoš. Jo kamaráde, týden zpátky jsem přešel Jeseníky v letních hadrech a tady dole ja taky jaro v plném proudu a pomalu přechází v léto. V Krkonoších si však ještě něco užijeme. Máš teplé kalhoty, nebo jen tyhle šortky?
Je pozdní opoledne a slunce stále ještě vysoko na obloze, když konečně dojedeme do Horní Malé Úpy. I zde vládne krásné jarní počasí a nic nenasvědčuje tomu, že by vše mělo být jen o pár meětrů výše jinak. Jdeme se tedy ubytovat, odložit si batohy a po zbytek odpoledne se jen tak procházíme po okolí do slunce západu. Kamarád je nadšený a umí si představit, že by zde vyrazil s partou i na více dní. Inu proč ne.
Nevím už, zda jsme trávili čas venku dlouho do noci, nebo jsme se mezitím ztratili ještě v chodbách pivovaru. Jedno se však pamatuji docela jasně. Po setmění se k nám přidává toulavé kotě a nemůžeme se ho zbavit. Chodí za námi kam se jen hneme. Do Trautenberka se však nakonec neodváží a tak se ho konečně zbavujeme. Snad si najde cestu domů a nebude zde na nás čekat až do rána. Ono jít s kočkou na Sněžku, no nevím no.
Je večer, a my usedáme k večeři. Já si dávám kyselo, on kyselici a oba pak počádný tatarák a samozřejmě pivo. To je tak výborné, že jich do nás zahučí asi víc, než by před takovou tůro mělo, ale co.
Je druhý den a my vstáváme. Scházíme dolů do restaurace, kde se narozdíl od mé podzimní návštěvy podávají snídaně. Máme před sebou kus řádné cesty, a tak se pořádně najíme a neopomeneme se ani dolít dobrou kávou. Pak už ovšem vyrážíme na nedaleký start stezky česko-polského přátelství, kde nás překvapí cedule, podle které je do některých míst podél trasy zakázáno vstupovat, poněvadž zde žije chráněný Černý kohout. Co to je? Jak to vypadá? Nevíme ani jeden. Je ovšem zajímavé, že z polské strany hranice jsou tyto chráněné zóny přístupné, pokud si to zaplatíte SMSkou. Ti Pšontci tež dokáží vydělat na všem.
Jdeme tedy kousek po stezce, když tu vyjdeme na sjezdovce a v ten moment, už ani nevím jak, kamaráda napadne vyjít až na hraniční hřeben právě tudy. Jako jsme tady, abychom šli česko-polského přátelství, která se mi zdá také mnohem pohodlnější pro výstup. Ale co už. Rozkaz zněl jasně. Z těžka tady následuji kamaráda a sápeme se vrstevnicím navzdory až na hřeben. Tím, že nekráčíme lesem, se nám také naskýtají zajímavé výhledy.
Jsme na hřebeni a dáváme se na cestu poněkud smutně vypadajícím lesem, kde záhy narazíme také na první sníh. Já mám na sobě lehké kalhoty, kamarád kraťasy a podvlíkačky. Zimní věci nemáme snad ani jeden. Zatím to však není nic hrozného. Jen se tedy propadáváme do sněhu a promáčejí se nám boty. Zima však není ani jednomu.
Jdeme dále, stromy jsou stále nižší a po naši pravici se objevují výhledy na nekonečnou polskou placku. Žít v té placaté zemi, tak snad začnu i odmítat skutečnost, že je země kulatá.
Je tak akorát čas, kdy běžně svačím, když vystoupíme na holém vršku na lesy, odkud je vidět až na vrchol nedaleké Lysé hory. Dáme si zde krátkou pauzu, něco vypijem, něco malého sníme a jak se tak spolu bavíme, najednou uslyšíme zvláštní kloktavý zvuk.
Co to bylo?
Oba ztichneme a nasloucháme. Není slyšet nic než šumění lesa a v něm najednou a opět
CLO CLO CLO
Asi černý kohout konstatujeme oba se smíchem. Zvedneme se tedy, vyprázdníme močáky a valíme dále.
K poledni se už hlubokým sněhem a prudkými větry plahočíme na vrchol nejvyšší hory naši drahé vlasti. Jarní nálada, která nás ještě ráno provázela, je najednou fuč. Všude kolem to studené bílé svinstvo a mráz jak sviňa. Do toho ten šílený vítr. Kam jsme to zase vlezli.
Máme však štěstí. Oproti moji poslední návštěvě je otevřená budka s občerstvením, a tak se máme kde na chviličku ohřát a taky si koupit něco teplého na zahřátí. Pořádný dlabanec zde však nečekejte. Já s tím počítal, a tak si sebou táhnu pixlu s domácím těstovinovým salátem, který si sním v závětří s parádním výhledem. Kamarádovi nezbude, než se odbít tatrankou.
Právě v této budce potkávám jakousi německou babku, která sotva mě uvidí, zvolá: "Rübezahl!" což je vlastně německý výraz pro boha zdejších hor Krakonoše. Tou dobou jsem ještě všude chodil v Tyrolském klobouku a opíral se o dřevěnou hůl, takže jsem byl na toto pojmenování zvyklý. Druhou častou přezdívkou, kterou mi lidé tenkrát dávali, byl potom Gandalf.
Usměji se tedy na milou paní a mizím zase venku.
Tož to bychom měli, jsme na vrcholu, něco málo jsme pojedli a můžeme pokračovat dále. Scházíme tedy krkolomnou stezkou z vrcholu ke Slezskému domu a máme co dělat, abychom se pořádně nerozbili. Celá stezka podél řetězů je až dolů naprosto zmrzlá. Jak však brzy zjistíme, budeme-li se řetězů pouze držet, můžeme celkem bezpečně klouzat až dolů. K našemu štěstí mám u sebe jedny rukavice, tak si každý jednu nasadíme a od sloupku ke sloupku se vezeme dolů více méně na řetězu. Když pak potkáváme autobusy polských výletníků všeho věku, jen nechápavě kroutíme hlavou, čím že to ty davy šlapou nahoru.
Dá to zabrat víc než celý předchozí výstup, ale nakonec se přeci jenom nějak dostaneme ke Slezskému domu. Ano, zhruba někde zde jsem loni odpočil a vydal se na cestu do Pece pod Sněžkou. Tentokrát však naši pouť hodlám pojmout trošku více jako přechod a tak pokračujeme rovně do Špindlerova mlýna. Netrvá dlouho a my se ocitáme na dřevěných chodníčcích vedoucích nás dále krajinou, která připomíná více ledové sibiřské pláně, nežli českou krajinu. Aby to nebylo málo, při pohledu dozadu vidímě, jaký nás může každou chvíli dohnat blizzard. Ano, skutečná sněhová bouře je nám v patách.
Zvedáme tedy tempo a kvapíme dále vpřed, až i dřevěné chodníčky zmizí. Slunce mizí, obloha se šeří a temní a vše nasvědčuje tomu, že nás čeká pořádná chumelenice. Jdeme dále. Míjíme luční boudy a šlapeme kamsik vzhůru. Po kolena se boříme ve sněhu, nezastavujeme však. Tu se však před náme zjeví rozcestník a nám dochází, že nám něco tak úplně nevychází. Ačkoli mrzne, vytahuji telefon s rychle slábnoucí baterkou a otevírám mapy.cz
Sakra! U luční boudy jsme měli zahnout doprava. Rychle se tedy vracíme a hledáme stezku. Není tady. Nic, jen nekonečné sněhové pláně. Cesta však nikde žádná. Jdeme tedy stále vpřed a už ani nevím jak, cosi jako značení nakonec najdeme. Držíme se jej tedy a tu a tam nahlížíme do map. Jo, těžko se hledá cesta v tom nekonečném poli sněhu, ale nakonec ji přeci jen nalezneme a zdoláme.
Hřeben máme bezpečně za sebou, sněhu ubývá a nás už nečeká nic jiného, než zdlouhavý a nudný přechod. První jsou tu obří schody, které se neslézají kdoví jak dobře, ale na druhou stranu jsme fakt rádi, že je nemusíme šlapat nahoru. Zdoláme i ty a pokračujeme cestou táhnoucí se lesy, krajem známým z filmu Snowborďáci načež si kamarád začne vybavovat jednotlivé scény až nakonec k večeru dojdeme do Špindlerova mlýna. Skočíme na pivko a něco malého k jídlu, ubytujeme se a dáme si leháro. Večer někde povečeříme a zpátky na pokoj. Dneska se usíná skutečně dobře.
Původně jsem myslel a plánoval, že bychom se ze Špindlu mohli vydat aspoň na půl dne někam dále, ale to kamarád rezolutně odmítá. Včera mu stačilo, cesta domů zabere celý den a když koukám do map, taky žádné místo, kam by se dalo dojít a pak odtud dojet domů, nevidím. Posnídáme tedy, sbalíme si svý věci a nalodíme se na první autobus. Někdy cestou na nádraží pak zjišťujeme, že je výluka, a tak místo vlaku pokračujeme ještě kus autobusem, který nás vyhodí na nádraží přímo na pile. Když se kolega vzbudí a vidí to, jen nevěřícně kroutí hlavou.
Tpč, nádraží na pile, to jsem ještě neviděl.
Holt musíš víc jezdit vlakem kamaráde!
