Great Glen Way

Great Glen Way je celkem přímá dálková trasa táhnoucí se oblastí Great Glen, tedy údolími sledujícími tektonický zlom mezi zálivy Firth of Lorn na jihu a Moray Fith na severu. Tento opravdu přímý horizontální zlom dotvarovaný ledovcem do dnešní podoby rozděluje Skotsko na dvě části a zatímco na jih od něj pokračuje Grampianské pohoří a nížinatá krajina Lowlands a nachází se zde všechna velká skotská města, tak na severozápadě se nachází jen velice řídce osídlená Severozápadní vysočina a tedy ta pravá skotská divočina. V oblasti se v jedné linii za sebou nachází také hned několik velkých skotských jezer jako Loch Linnhe, na jehož březích stojí Fort William, dále Loch Lochy, Loch Oich a nakonec světu známé jezero Loch Ness ověnčené legendami o příšeře žijící v jeho temných hlubinách. Všechna jezera jsou propojena kanálem spojujícím Severní moře a Atlantský oceán, a tak se dá říct, že Great Glen opravdu a doslova rozděluje Skotsko na dvě části.  

První kilometry

10km 31↑ 29↓

Je krátce po čtvrté hodině odpoledne a já jsem konečně ve Fort William na samotném konci West Highland Way, odkud bych měl pokračovat po Great Glen Way až do Inverness, hlavního města vysočiny při zátoce Severního moře Moray Firth. Obloha je tou dobou najednou zatažená jako před bouří, fouká silný vítr a já očekávám pořádnou průtrž mračen. Jsem celkem rád, že jsem nakonec na vrchol Ben Nevisu nepokračoval. Nacházet se dnes někde výše by mohlo být dost nebezpečné a kdo ví, jaká bude situace zítra ráno. Jako by mne s ukončením West Highland Way štěstí na krásné počasí opustilo.

Dříve než se dám na cestu dále, chci dokoupit zásoby a něco teplého sníst. Navíc mám takový zvyk si po dokončení nějaké cesty dopřát doutníček nebo nějaké jiné příležitostné kuřivo, na které mám zrovna dnes celkem chuť. Ne že bych byl pravidelný kuřák, ale čas od času si prostě trošku toho kouře dám a zbytek pak klidně zahodím nebo podělím mezi bezďáče na nádraží. No zrovna dnes je ten den, kdy by mi pár šluků nikotonivého hřebíku do rakve přišlo fakt vhod, a tak tady zmateně pobíhám po městě a koukám co bych kde bych, obhlížím restaurace a snažím se najít nějaký obchod s potravinami, ale s mým omezeným rozpočtem na tuto cestu si toho moc dovolit nemůžu. Jo, vyrazit do takto drahé země bez peněz byl fakt dobrej nápad. O to větší ránu do rozpočtu mi udělá zbytečně zakoupené kuřivo, které si nakonec přeci jen seženu a jehož cenu si uvědomím až venku před krámem, kde jsem tak zle nakoupil. Počkat, co tady mám? Nějaké pečivo, vody, ovoce, klobásky ... hm a těch další 16 liber je za co? No to si snad ze mě děláte prdel. To už jsem fakt totální žebrák! Hlavně že jsi nešel na dvě noci do kempu, abys ušetřil deset liber ty cype. Bože proč sis to nemohl odpustit? Pro těch pár prdů na uklidnění taková rána do rozpočtu. Přitom by stačilo lépe umět anglicky a uvědomit si, že tě ta prodavačka na cenu upozorňuje. Ale ne, ty jsi tak skvělý angličtinář, že nepoznáš rozdíl mezi šestkou a šestnáctkou. 

Nechci kecat, ale pobíháním tam a zpět po Fort William jsem ztratil možná dvě hodiny a už nemám chuť si kdekoli sedat na jídlo a zdržovat se déle. Nakonec končím v mekáči, kde potkávám také některé mi známé tváře z předchozího treku. Lidi, na které jsem narazil naposledy před několika dny v Tyndrum na okraji skutečné skotské divočiny. Tam, co jsme všichni jedli a doplňovali zásoby na dalších 50 mil bez měst. Celkem úsměvné zakončení treku. Budou i ony pokračovat po Great Glen Way? Nikoli. Pouze se zde nadlábnout, pak hodí na záda těžké krosny a už je více neuvidím. Nevadí, je čas nechat ty davy kráčející po West Highland Way za sebou a konečně si užít trošku samoty na další stezce napříč nádhernou skotskou krajinou.

Nakonec i já opouštím restauraci nezdravého rychlého občerstvení a vydávám se hledat ceduli označující začátek mé další cesty. Může být tak pět večer, obloha je zlověstně temná, větry dují a v neprostupných mračnech hřmí. Začínám věřit, že po zdolání West Highland Way mne štěstí na krásné počasí opravdu opustilo a teď mne teprve začne skotské počasí liskat ze všech stran. I když to tak opravdu dlouho vypadá a obávám se, že dnes zmoknu jak slepice, nakonec se tak neděje. Je zataženo, těžká šedá mračna se stahují kolem Ben Nevisu, od moře fouká jak sviňa a ve vzduchu je cítit neskutečná vlhkost, ale z temné oblohy nespadne ani kapka vody. Pokud ano, pak někde jinde, možná na samotném vrcholu nejvyšší hory Velké Británie za mými zády. Tam se očividně žení všichni čerti, já však zůstávám v suchu. Sice v chladu, ale přeci jen v suchu.  

Během pár minut přicházím k zelené ceduli s nápisem Great Glen Way na okraji města. I když se dle map Great Glean Way táhne už z centra od oficiálního konce West Highland Way, kterou jsem dnes v odpoledních hodinách zdolal, skutečný začátek treku se asi nachází zde za městem. Ať tak či onak, díky tomu že jsem WHW šlapal až do posledního metru jsem si nic nezkrátil ani na GGW o jediný metr a s čistým svědomím mohu pokračovat po úzké hliněné stezce táhnoucí se podél zátoky stále na sever. Vlastně je to celkem jedno. Stejně jen beztak honím slova, abych měl čím zaplnit řádky pro tento den. Co je ovšem zajímavé, že už po pár desítkách metrech za městem narazím na malé tábořiště. Na nocování je však pro mne ještě brzy, a tak pokračuji dále. Po pravé ruce mám lány vlnící se vysoké trávy, kterou protíná železnice, na které projede parní lokomotiva táhnoucí vozy, že by Potterhead zatleskal. Nedaleko Fort Williem se totiž nachází slavný viadukt ze série o brýlatém čarodějovi, po kterém každoročně uhání vlak do Bradavic. Přesně ten samý vlak vyjíždí pravidelně i z Fort Williem na cestu přes tento slavný železniční most. Kratochvíle, kterou by si fanoušek Harryho Pottera zjevně nedokázal odpustit, já však naštěstí patřím do klubu Pána prstenů. 

Míjím Inverlochy a po asi půl hodince přicházím k železničnímu mostu lemovanému úzkým můstkem pro pěší. Dva lidé vedle sebe by zde sotva prošli a když jsem zhruba v polovině, objeví se na protější straně stařenka tlačící kolo. Holt musí na stranu a počkat, poněvadž projít kolem sebe je takřka nemožné. Nevypadá však, že by ji to nějak trápilo. Vesele se na mě směje, zdraví mne a něco se smíchem povídá. Ti Skoťáci jsou snad věčně dobře naladění, jinak tomu nerozumím. Odpověděl bych ji, ale s mou znalostí anglického jazyka se nezmůžu na víc než Hello, zvednutí ruky na pozdrav a usměvavé pokývání hlavou. Pak už ovšem raději rychle mizím z jejího dohledu. 

Po překonání mostu pokračuji podél hlavní silnice kolem Lochyside na Caol, kde mne čeká pochod podél Vnitřního moře západního pobřeží Skotska (Inner Seas off the West Coast of Scotland) na straně jedné a městečkem Caol na straně druhé. Teoreticky by se to dalo střihnout ulicemi přes zastavěnou plochu obce a ušetřit si pár set metrů, ale to si dnes nějak nepřipouštím. Stačí, že jsem tak ostudně vzdal výstup na Ben Nevis, ještě abych to teď bral zkratkami. Ne, podvádět se nebude. Půjdeš i každý zbytečný metr navíc. Ani o krok na stranu, ni krok nazad. 

Po levici mám zvlněné vody moře, od kterého fouká silný vítr šlehající mne do tváře. Od nekonečných šedých vod se ženou temná mračna, která se stále stahují okolo Ben Nevisu za mými zády. Na jeho vrcholu zjevně řádí všichni bouřní bohové starého Skotska, poněvadž se noří v temné klenbě zastiňující oblohu, z té strany se ozývají hromy a od pohledu hádám, že tam zjevně i prší a ne zrovna málo. Opět to světýlko útěchy v mé mysli, že je dobře, že po rozhodnutí nenocovat v kempu nepřišlo rozhodnutí, se kterým jsem si rovněž celkem pohrával  a to podniknout výstup na vrchol ještě dnes. Vše je zjevně tak, jak má být. Je to škoda, ale je to dobře. Toho páru, se kterým jsem se setkal nedaleko kempu Glen Nevis a který se tam nakonec rozhodl sápat po dokončení West Highland Way ještě dnes, je mi opravdu líto. Snad ve zdraví sešli zpět na bezpečnou rovnou půdu pod horou.

Caol mám za sebou a kráčím mezi hřištěm na jeho okraji a písčitou pláží skrývající se za keři klátícími se ve větru, když spatřím starou loď ležící částečně na boku na souši. Chci si ji vyfotit, ale na její palubě si hrají dvě holčičky, tak jim dám rukou znamení, aby se schovaly. Nerad bych byl z něčeho obviněn a taky je na té fotce nepotřebuji. Ta lidí pustá kocábka působí mnohem lépe. 

Děvuchy mé gesto pochopí a beze slova si čapnou za dřevěnou ohrádku horní paluby a schovají se a já si tak s klidným svědomím můžu pořídit dobrou fotku. Poděkuji jim zdviženým palcem a zamávám na rozloučenou. Netrvá dlouho a přicházím na dohled majáku při Corpachu právě tam, kde ústí kanál spojující severní moře a oceán. Jdu až k němu a cestou se snažím udělat nějaké pěkné snímky. Pak se však opět vracím a přecházím kanál po uzavřené bráně sloužící jako most. Jsem na druhé straně, kde je celkem závětří a pokračuji po cestě, dokud si nevšimnu, že jdu po opačné straně, než bych měl jít. Nadávaje se otáčím a svižně šlapu zpátky. 

Konečně jsem zpět na správné straně Caledonského kanálu jen nedaleko majáku a po cestě táhnoucí se opět kolem Caol šlapu pod potemnělou oblohou hledat místo pro nocleh. Zpětně ani nevím, jak mne napadlo přecházet na druhou stranu, když jsem se ještě před chvilkou díval do map, že Caol zbytečně obcházím a klidně bych to mohl střihnout. Že musím jít po této straně kanálu mi bylo ještě pár minut zpátky celkem jasné. Jak je možné, že jsem takto náhle zblbnul a lezl na druhou stranu? Nevím, jasno v tom příliš nemám. Prostě jen krátký zkrat. Nemá smysl se nad tím příliš zamýšlet. Sedám si na lavičku a otevírám plechovku piva zakoupenou ve Fort Williams. Hned je mi lépe. 

Odpočinu si, dopiju a nakopnut novou energií vyrážím na cestu dále. V mapě jsem si vyhlídl místo na pláži obrostlé lesy mezi kanálem a řekou Lochy, tak bych tam rád co nejdříve došel. Jak však zjistím o pár desítek minut později, nebude to zas tak jednoduché, poněvadž cesta, kterou vidím v mapě buď neexistuje, nebo se nachází o něco dále za zamčenou bránou, přes kterou lézt nehodlám. Nezbývá mi tedy než pokračovat po štěrkové cestě podél kanálu a doufat, že najdu nějaký rovný plácek mimo stezku nebo průlez v plotě do lesa po mé pravici. Dlouho to vypadá beznadějně, ale nakonec se zadaří a dojdu k otevřené brance, za kterou je fakt strmý sešup do temnoty hustého porostu. Ještě před tím mi však vykouzlí úsměv na tváři překvapující podívaná. Po kanále kolem mne propluje velká bílá plachetnice s českou vlajkou na stěžni a nápisem "Libuše" na zádi. Tohle opravdu zahřeje u srdíčka a dodá naději mému beznadějnému bloudění na unavených nohou. Dnes jsem chtěl jít sotva dvacet kilometrů a už jich mám za sebou přes třicet.

Konečně přicházím ke zmiňovanému průlezu v plotě. Za tím je hustý les bez travnatého porostu a opravdu strmý sešup po prašném hliněném svahu. Tohle bezpečně seběhnout bude oříšek. Zítra to šplhat nahoru zase pořádný záhul. Nakonec seberu odvahu a s těžkým batohem na zádech se dávám na krkolomný sestup do temných hlubin. Běžím přitom takovým způsobem, abych se vždy zasekl o některý z kmenů stromů tyčících se od svahu vzhůru. Nakonec se zadaří a bezpečně se ocitám dole. S koupelí to však vypadá bledě, poněvadž břehy jsou stále dost vysoko nad hladinou kolem se valící řeky. Pokračuji tedy temným lesem na stranu jednu a doufám, že najdu sestup k vodě a snad i vhodné místo pro táboření. Je to však marná snaha. Nakonec se otáčím a šlapu na druhou stranu. Přicházím tak na úzkou velice vysokou trávou porostlou louku, kterou tu a tam proběhne jelen. Tráva je však tak pevná a vysoká, že stan bych zde stavěl jen stěží. Ani k vodě, kde bych se okoupal, se zde sejít nedá. Musel bych být na opačné straně řeky. Tam se dá pohodlně sejít do vody a opět vylézt na souš. Právě proto je zde k vidění tu a tam rybář s udicí. No nic, po ukončení West Highland Way mne zjevně neopustilo jen štěstí na počasí, ale také na možnosti koupání. Zatímco tam jsem se rochnil ve vodě každý den, na této cestě to tak růžové asi nebude. Minimálně dnes půjdu spát špinavý a smradlavý. Co nadělám.

Opuštím místo a pokračuji v hledání vhodného místa pro stan. To nakonec naleznu právě tam, kde jsem sešel od kanálu; přímo pod strmým sestupem pod otevřenou brankou. Vytahuji stan a rozkládám si jej pod nízkými větvemi v šeru hustého lesního porostu na úzkém hliněném nábřeží zapadlém tlejícím listím od posledního podzimu. Ačkoli je pokročilá večerní doba, nálet otravných midges se dnes nekoná. Pár mušek se do mne možná zakousne, ale v porovnání s tím co jsem zažíval předchozích pět dní je to nic. I komárů u nás u vody se na vás sletí více. Toto je pohoda a další večery i rána tomu nebude jinak. Jak se zdá, oblast krvelačného pakomára skotského jsem po zdolání West Highland Way nadobro opustil. Aspoň nějaké štěstíčko se dostavilo. Jen škoda, že zrovna včera večer jsem si po pěti dnech utrpení konečně koupil sprej proti Midges. Včera večer jsem ho také použil, bohužel však poprvé a naposled. Po zbytek své cesty se s ním budu tahat, aniž bych ho jedinkrát potřeboval. Zákony schválnosti holt platí všude včetně Britských ostrovů, kde je běžně vše jinak než kdekoli jinde v Evropě. Posedím si tak před stanem, vypiju další dvě piva a jdu spát, dokud mne nevzbudí něco hrozivého ....