Hřebenovka do Solléru

21km        823↑        1129↓

Kdo přešel Mallorcu po GR221, jistě si pamatuje úsek mezi Valdemossou a Sollérem, kdy šlape sviňský krpál strmě vzhůru po kamenné cestě uprostřed hlubokých lesů až k chatě Refugi de son Moragues, za kterou přejde na úzkou pohodlnou pěšinu vyhraničenou velkými světlými kameny. Právě tato stezka chodce přivede na vrchol Es Caragolí, za kterým opět následuje strmý sestup na Deiá a odsud dále pěšina mezi oplocenými zahradami až do Solléru. Es Caragolí přitom nabudí v člověku pocit, že konečně to stojí za to a konečně si bude užívat hor, místo toho však následuje cesta dolů do údolí a snad ještě větší kýbel nudy než na cestě kdykoli doposud během putování mezi ploty sadů a zahrad.

Ten pěkný chodníček, po kterém člověk šlape po loukách na širokém hřbetě hory se přitom jmenuje Arcivévodská stezka (Camí de S'Arxiduc) a z Es Caragolí pokračuje po hřebeni a pak po ostrých útesech na druhou stranu dále. Jak to vím? Při mém dřívějším přechodu po oficiální trase jsme totiž přehlédli odbočku a kus cesty pokračovali právě tudy a opravdu to stálo za to.  Bylo to nezapomenutelně krásné, nadšením jsme letěli v před a byli jsme o to více zklamáni, když jsme zjistili, že jdeme špatně a musíme se vrátit. Už tenkrát jsem tedy dostal nápad vylézt z Valdemossy do hor jinudy a celý hřeben přejít právě Arcivévodskou stezkou. Neplánoval jsem přitom dojít pouze na vrchol a pak sestupovat na Deiá a pokračovat tou nudnou stezkou pod horami, ale po hřebeni pokračovat až do Solléru. Dle map by to mělo jít, a tak přesně tohle chceme dnes zkusit.

ETAPA 1: VÝŠLAP VZHŮRU

Dnes toho před sebou nemáme moc. Ubytování v Solléru máme až zítra a Check-In je možný až odpoledne, takže stačí, když dojdeme někam na půl cesty, přiblížíme se nějak městu a postavíme stan. Klidně se tak můžeme loudat. Nic jiného nám vlastně ani nezbývá. I když jsem dnes brzo vzhůru, nikam se tedy neženu.

Poležím si, zkoumám co drbe mému telefonu že nenabíjí a až po sedmé jdu chystat snídani, kterou si sbalíme s sebou. Ubytko neopouštíme ďříve jak v půl deváté. Pak míříme za město, kde jsem si naplánoval výstup na hřeben a kde by dle AllTrails měl začínat horský okruh přes Arcivévodskou stezku. Tuhle apku jsem si stáhnul pár dní zpět jen abych mohl kontrolovat, zda naplánované stezky a výstupy skutečně existují. Jsou zde zaznačené různé tůry místy, kterými chci putovat i s komentářem a fotkami od těch, kteří tudy šli. Celkem se to hodí a na této stezce i osvědčí. Do konce přechodu si aplikaci nechávám v telefonu. Stejně tak sebou nesu i papírovou mapu, kterou jsem včera splašil v místním supermarketu.

Procházíme klidným chladným ranním městem a jeho ulicemi se proplétáme k zelenému ”i” na úpatí hory, které vidíme v mapě. Domníváme se, že zde bude nějaké další infocentrum, ale místo toho nás zde očekává pouze informační tabule sbližující nás s Arcivévodskou stezkou, na kterou míříme. Rychle si to přelouskáme a opět se vydáváme na cestu. Jsme až překvepeni, o jak pohodový výstup se jedná. Jdeme po široké pěšině ohraničené jasně viditelnými kameny po vzoru arcivévodské stezky na hřebeni. Cesta je rovná, ne příliš zasypaná vratkým kamením a jen velice mírně stoupá vzhůru řídkými lesy. Tu a tam se otevře výhled na město pod námi, tam zase na moře či okolní hory. Cestou narážíme i na staré kamenné budovy a samozřejmě nechybí ani skotačící kozy. Mne však spíše děsí shlukující se mraky v dáli, které sleduji s velkými obavami. Abychom zas nemuseli šlapat dolů k vůli počasí nebo se nebrodili mlhou, říkám si pro sebe. 

Jak se blížíme hřebeni, začíná se zvedat vítr a prudce ochlazovat, zatímco se mlžně šedá mračna chytají vrcholů nad námi. Tak nějak už mi začíná být jasné, že nás čeká další den bloudění v mlze. Sakra, zrovna na dnešní úsek a obzvláště Arcivévodskou stezku jsem se fakt těšil. Už během mé předchozí cesty stálo počasí na Es Caragolí za prd, dnes to však vypadá doslova na výsměch všech bohů, kteří nám chystají vskutku bídný zážitek.

Za sedlem pas d´en Miquel se naštěstí noříme do lesa, a tak mi z očí mizí i mlhovina do které míříme. Svítá ve mě světýlko naděje, že než projdeme lesy, bude mrak v tahu. Dokonce  i na jedné z posledních vyhlídek vidíme na kopce, krerými jsme v předchozích dnech přešli. Mračna je nehalí, a tak tomu musíme být i na hřebeni nad námi. Ten přes stromy bohužel nevidíme a realita je naprostým opakem našeho očekávání. Brzy totiž přicházime k podzemní poustevně, kterou náležitě prošmejdím a záhy šlapeme po krásné arcivévodské stezce, která během pár chvil přechází v hřebenovku vedoucí nás bílým mlžným peklem.

ETAPA 2: ARCIVÉVODSKÁ STEZKA

Ano, je tomu vskutku tak. Konečně se ocitáme na hřebeni, kudy vede Camí de S'Arxiduc, čili arcivévodská stezka v podobě pohodového chodníčku, který se táhne po okraji skalnatých útesů a pak dále přes lučnatý hřeben. Naprosro jedinečná stezka, odkud jsou překrásné výhledy na hory před vámi i za vámi, na hladinu moře hluboko pod vámi či na přístav Port de Sollér. Měl to být jedinečný zážitek doprovázený nevídanými výhledy, na které jsem se opravdu těšil. Místo toho však opět plujeme mlhou a vidíme na dalších sotva deset metrů. Jako má to své kouzlo, obzvlášť stádo koz procházející kolem nás tou mlhou působí opravdu mysticky, ale takto jsem si naši cestu právě tudy opravdu nepředstavoval. Aby to nebylo málo, je v těch hustých mračnech opravdu řádná kosa, takže já naplno docením alespoň tu mikinu, kterou si vezu ze zimy na Moravě a má paní bere rovnou zimní kabát. A to jsem na začátku treku myslel, že poletí do koše a nebudu se s ní zbytečně tahat.

Šlapeme stále v před mlhou a tu a tam potkáváme lidičky, kteří se vydali z Valdemossy na tento parádní okruh (samozřejmě mezi nimi nechybí další Češi). Všichni jsou doslova nadšeni těmi krásnými výhledy, kterými jsou za ten namáhavý výstup odměněni. Holt né každý den je posvícení.

Přejdeme celý hřeben i s vrcholem Es Caragolí, přičemž celé tři a půl kilometru trávíme v bílé mrazivé mlhovině, která sebou přinesla také značnou vlhkost, když konečně dorazíme do míst, kde arcivévodskou stezku opustíme a vydáme se dále po hřebeni do Solléru. Ano, hádáte správně, právě nyní a zde se mračna roztrahají. Člověk má až chuť si ten úsek projít celý znovu, ale když si spočítá tu vzdálenost a časovou ztrátu, opět od toho nápadu ustupuje. Navíc si nemůžu být jistý, že za kopcem o kus dále mne opět nečeká to mlžné peklo.

Sedáme si u stezky, vaříme oběd a kocháme se výhledem na mračna pomalu se vypařující z okolních hor. Než dojíme, je obloha jasně modrá a panuje krásný den. Po celou dobu si pohrávám s myšlenkou, že se alespoň já sám nalehko vrátím a pořídím nějaké krásné fotky z onoho kouzelného místa, k vůli kterému jsem se sem vydal. Ale opravdu chci šlapat víc jak tři kilometry tam a zase zpátky? Co tady ten můj drobek bude celou tu hodinu dělat?

Ne, to nemá žádný smysl. Škoda no, třeba se mi za pár let zasteskne a vrátím se, abych celý svůj alternativní přechod přivedl k dokonalosti a řádně ho zdokumentoval. Vstáváme a jdeme dále.

ETAPA 3: KRÁSNÁ HŘEBENOVKA

Opouštíme pohodovou štěrkem a kamením vysypanou Arcivévodsko stezku a sova viditelnou úzkou pěšinou topící se v hluboké trávě míříme směrem na Sollér. Už po pár krocích nás čeká první překážka a tou je strmý výšplh po vysokých hliněných schůdcích. Když to vyšplháme, rozprostře se před námi široká louka, skrz kterou míříme k další z mnoha zdí na tomto ostrově. Zastavujeme až těsně před ní, nebo spíš stará cedule hlásící soukromý pozemek v hned několika jazycích zastavuje nás. Chvíli zde stojíme a přemýšlíme kudy a jak dále. Šlapat dolů do Deiá a odsud pod horou do Sollér se mi nechce. To už jsem jednou zažil a znovu mi to netřeba. Proto zde opravdu nejsem.

Naskýtá se otázka, zda to nepůjde někudy obejít. Koukáme do map, ale žádnou alternativu zde nevidíme. Ta cedule však vypadá opravdu hodně staře a na druhé straně zdi nevidíme nic zvláštního. Snad jen jednu širokou vyježděnou cestu, ale jinak nikde nic než neporušenou přírodu. Dokonce i mapy.cz mi ukazují, že mám jít právě tudy a nehlásí žádné omezení.

No, nakonec to přelezeme a pokračujeme dále rovně po široké cestě jdoucí kus dále po hřebeni. Cestou narazíme na zmuchlaný suchý papírový kapesník, z čehož vyplývá, že tudy někdo pravděpodobně před chvílí šel. Pokračujeme dále po oné cestě a jsme tiší a velice opatrní. Rozhlížíme se, zda někde na někoho nenarazíme, koukáme, kde by co komu mohlo patřit nebo zda zde máme co poničit. Nic však nenasvědčuje soukromému vlastnictví a dokonce tudy vede hned několik oficiálních stezek, které najdete v aplikaci AllTrail. Napadá mne jen, zda se zde v létě nepasou ovce. Jde vlastně jen o rozlehlý kus horské louky na hřebeni. Po krátké době navíc cestu opouštíme a po úzké stezce značené občasnými kamenými mužíky pokračujeme přes vrcholy Puig des Vent a Puig des Vedell na Sa Galeru. Dále tak jdeme už jen krásnou neporušenou horskou přírodou a dík značené stezce jsme víc v klidu. Když se ohlédnu, spatřím navíc další dva chodce s velkými batohy, jak šlapou po oné cestě od Solléru vzhůru na hřeben a dále. Je to cajk, ten soukromý pozemek byl asi jen fejk.

Jsme bez starostí a užíváme si pochod po nádherném horském hřebeni, odkud se nám na obzoru před námi maluje především centrální pohoří kolem Puig Major, nejvyšší hory Tramuntany. Před tím leží v údolí Sollér, kam musíme sestoupit a odsud tam nahoru opět vystoupat. Ne však po GRku, ale vlastní stezkou na úzký hřeben táhnoucí se nad Sollérem. Když konečně vystoupáme na Sa Galeru, jasně a zřetelně vidíme jeho přístavní část. Náš cíl už je na dohled.

Chvíli se zde zdržíme a já si fotím a točím tu nás obklopující nádheru. Má paní zde však nehodlá trčet věčně a začíná sestup směrem k vrcholu Puig des Moro. Mne mezitím napadne, zda Refugi de Muleta - chata jen kousek nad přístavem, nemá otevřeno. Protože zde je signál, koukám na jejich webowky a zjišťuji, že by zde otevřeno teoreticky být mělo a nocleh vyjde jen na deset euro. Jářku, že bychom dnes měli i teplou sprchu a pivo? Beru batoh a vydávám se hledat Mišku. Musím říct, že za tu chvilku došla nečekaně daleko a trvá, než ji najdu a doženu, ale to bývá normálka, že do kopců nestíhá ona mne a já zase naopak z kopců nestačím tempu jejímu. S koleny v řiti se z kopce opravdu špatně chodí.

Když ji konečně doženu a oznámím tu novinu s otevřenou chatou, je nadšena a vezme si do hlavy, že tam musíme dojít a drží se toho, i když je to nějakých 9km, za chvíli je šest hodin večer a bude tma. Nic ji nezajímá, ani když narazíme ideální plácek pro stan na okraji lesa pod hřebenem. I když máme spoustu času a zítra nebude co dělat, prostě jdem. A já jsem rád, protože dnes konečně ujdeme aspoň nějakou pořádnou vzdálenost! 

Jo, postav před ni vidinu sprchy a spánku v teple mezi čtyřmi zdmi a pod střechou a uvidíš, co je to motivace. Když se pak ještě přidá strach z okolního prostředí, to poletí tempem, že ji nebudeš ani stačit.

ETAPA 4: STRAŠIDELNÝ LES

Hřeben jsme opustili celkem v pohodě a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom přecházli soukromý pozemek. Zdolali jsme další polorozpadlou zídku a jasně viditelnou stezkou scházeli do lesů pod námi. Stezka to byla krkolomná a plná kamení, ne však náročná. Podél stezky byl bezpočet kamených mužíků, šla jasně vidět a vše nasvědčovalo tomu, že bývá občas užívána. Netrvalo dlouho a my se ocitli na široké rovné cestě porostlé jasně zeleným temným mechem, která se klikatila hustým lesem drobných pokroucených stromků. Neviděli jsme důvod pokračovat jinudy, než právě po oné lesní silnici, která nás brzy přivedla na křižovatku pod obrovským balvanem, kde jsme se rozhodli dát si krátkou pauzu na pití. 

Právě zde to začalo být poněkud zvláštní. Z lesů kolem nás začaly vycházet ovce, které se objevily neznámo odkud a fanaticky nás pozorovaly a pomalu se k nám přibližovaly, přičemž se všechny pohybovaly stejnou rychlostí. Bylo to opravdu strašidelné a nás v tom potemnělém hvozdu brzy začaly provázet stísněné pocity. S batohy na zádech jsme šlapali dále, načež jsme minuly starou kamenou stavbu, kterých jsou sice v lesích na Mallorce stovky, ale až zde jsem měl pocit, že se někdo musí uvnitř skrývat. Rychle jsme kolem ní proběhli a pokračovali v našem putování toužíc co nejdříve toto podivné místo opustit, přičemž nám les přišel stále temnější a těsnější. Cestou nechyběl ani jeden z kamenných kruhů, kterých je zde spousta, ale nyní působil o něco děsivěji. Nejvíc mne však dostala proutěná židle na kamenném oltáři se zástěnou z prutů jen kousek od toho kruhu okultistů. Když jsme ten čarodějný trůn spatřili, chtěli jsme už opravdu co nejrychleji zmizet. 

Cesta se však záhy začala klikatit a křížit s jinými a chvíli to vypadalo, že se odsud snad nevymotáme. Nakonec jsme však svou stezku našli a po té začali sestupovat zpět do údolí. Překrásný výhled na slunce zapadající do moře kazil jen opuštěný pelech člověka žijícího v lesích, kolem kterého jsme v těch místech procházeli. Proto jsme se zde ani příliš nezdržovali a raději uháněli dále. Na GR221, po které bezepečně dojdeme na dohled od Solléru, jsme chtěli být co nejdříve.

Nakonec jsme opravdu sešli na širokou prašnou silnici a po té kus pokračovali lesem. Byli jsme rádi, že to nejhorší máme za sebou. Opak  se však stal pravdou. Když už nám na oficiální trek vedoucí k chatě zbývalo sotva pár stovek metrů, cestu nám zatarasila uzamčená brána a za ní rozlehlý olivový sad. Nabízelo se to přelézt a pokračovat dále, ale komu by se chtělo řešit vloupání s policií a případně rozezleného hlídacího psa. Naštěstí odsud vedla úzká pěšina podél plotu kamsi dolů. Sad je zde určitě nový a tahle stezka nás musí dovést na cestu po kopcem, proč by zde ta pěšina jinak byla. 

Přešli jsme tedy na úzkou stezku a za soumraku pokračovali stále dolů, dokud jsme nedorazili do nějakého hodně starého sadu. Stromy zde byly staré a neopečovávané, neměly listí a byly pokroucené jako vrby mlátičky. Zídky sadových teras byly rozbořené a aby to nebylo málo, na okraji toho všeho stál starý opuštěný rozpadající se dům, v němž se mohl schovávat kdokoli nebo cokoli. Vypadalo to zde opravdu děsivě a že už byla skoro tma tomu na kráse moc nepřidalo. Chtěli jsme se odsud co nejrychleji dostat, žádná stezka dále však nevedla. Hledali jsme kde se dalo, nalehko jsem se pokoušel vydat dál mezi stromy, ale nikde nic než sráz. Nakonec nezbylo než zamířit k té strašidelné barabizně, za kterou měla vést původní cesta. Byla zde polorozpadlá stará branka a za ní hustý temný les. Ve vysoké trávě a kapradí šlo vidět, že tudy kdysi vedla nebo snad stále vede téměř nevyužívaná stezka. Nezbývalo, než se dát právě tudy.

Byla tma a pod vysokým hustým porostem se mohlo nacházet prakticky cokoliv. Bylo lepší to nevědět, jen jsem doufal, že nešlápnu do nějaké díry, na hada nebo do bažiny - i když pravda, kde ty by se tady vzaly. To prostředí ve mne ten pocit však doslova probouzelo. Po nějaké době jsem přešli na lépe viditelnou pěšinu mimo travnatý porost, která se klikatila lesem stále níže. No jestli nám nebylo lépe, když jsme neviděli pod nohy. Byl zde strašný bordel, spousta odhozených věcí a aby to nebylo málo, nechyběly tu a tam kosti zvěře nebo ovčí čelist. Všechen ten zmar a touhu vypadnout pak pročísl zvuk padajícího kamene, který kolem nás proletěl, jako by ho po nás někdo hodil. V ten moment jsem začal mít v kalhotách už i já a byl jsem opravdu rád, když jsme konečně sestoupili na stezku vedoucí na Sollér. Ta schíza, která nás ovládla na konci našeho sestupu se nás však držela ještě dlouho a když jsme například narazili na opuštěnou motorku na křižovatce mezi lesy, moc happy jsme z toho nebyli.

Kolem sedmé večer jsme konečně dorazili k chatě Refugi de Muleta, která vznikla přestavěním starých vojenských kasáren. Měli zde plno, ale dvě místa na spaní byla ještě volná. Od značně podnapilého správce chaty jsme tak koupili pivo a Colu, nechali si ukázat postele (přidělil nám postele už někomu přidělené, ale nakonec se vše po domluvě vyřešilo) a po večerním klusu temnými strašidelnými lesy si dali pořádnou sprchu. Na jídlo jsme zde nárok bez rezervace sice neměli, ale s tím jsme počítali. Před chatou jsme si dali každý po jedné instantní polévce a pak zamířili na naše patro postele. Dnes se usínalo opravdu samo a dobře se spalo po celou noc.