Po hranici Česko-Slovenské

Javorníky - Den 2.

Budím se brzy ráno a po částečně probdělé noci způsobené neustálým sesouváním se ze svahu a opětovným posouváním se nahoru, se necítím zrovna moc odpočatě a plný sil na další putování, a tak se rozhodnu, že si ještě chvilku poležím a pokusím se ještě trošku prospat. Během par chvil se však modravá obloha mezi korunami stromů nade mnou zatahuje a na tváři pocítím dopad prvních pár deštivých kapek. Chvatně avšak neochotně tedy opouštím pohodlí vyhřátého spacího pytle a rychle se převlíkám a balím, abych měl vše v batohu dříve, než začne pršet. Místo očekávaného deště se však opět dostaví nad lesnaté kopce slunce a mraky se jasně trhají. Když jsem však sbalen a oblečen, hážu batoh zpět na záda a dávám se na cestu potemnělým a chladným lesem. 

Ještě nějakou dobu šlapu lesem, když tu po třech a půl kilometrech přicházím do vysoko položené obce Konečná při hraničnám přechodu Bílá - Klokočov. Slunce i modrá obloha jsou opět tatam a odtud dále mne provází šero a chlad. Naštěstí však stále neprší. Opustím tak opět v suchu obec, doplním si lahve s vodou z pramene a co nevidět se opět ploužím po cestách táhnoucích se lesy a loukami na zdejších hřebenech. A proč že ploužím? Nu, shrňme si to: chabý spánek, zatím bez jídla a do toho všeho v celku protivné počasí. I přesto mne však dobrá nálada neopouští a mraky prahánějící se v těsné blízkosti některých vrcholů úžasně čarují.

Kolem deváté přicházím do míst, kde jsem předchozího dne zhruba tak plánoval nocovat. Nekonec jsem i rád, že jsem zůstal v lese naž na takto otevřeném prostranstvá horských luk. 

Na hranicích Země krále Miroslava pak usedám a konečně snídám.

Pokud se dobře pamatuji, má cesta se po chvíli opět ztrácí v peřinách jehličnanů přikrývajících magické hřebeny zdejších kopců a já tak po další čtvrtinu dne šlapu hlubokými lesy a výhledy se mi naskýtají jen poskrovnu. Neběduji však a cestu v zádumčivém tichu sychravých hor si nadmíru užívám. Jak se však blíží poledne, začíná se ozývat také můj žaludek. Ne že bych neměl sebou skromných zásob, ale dnes bych si dal rád něco teplého a poněvadž šlapu po hranicích se slovenskem, tajně si myslím na pravé brynzové halušky, kterých bych si s chutí naložil plnou lžíci do úst. Dle map se na cestě přede mnou nalézají nějaké chaty, z nichž některé jsou my známy aspoň podle jména, a tak krotím svůj hlad a šlapu dále. 

Konečně se les rozestupuje a přede mnou se objevuje chata Kmínek a s ní se mi okamžitě vracejí vzpomínky. Ano, je to už pár let, co jsme zde vyrazili s různorodou partou synků od nás z města na víkend před Velikonoci. Teda ne přímo sem, ale na nedalekou chatu Sněžnou a právě nuda na poloprázné chatě mne a mého starého kamaráda vyhnala do temnoty noci a naše kroky nás tenkrát dovedly právě sem. A co jsme tenkrát do sebe ládovali každým dnem na Sněžné? Přeci skvělé halušky! A tak, i když cedule před chatou Kmínek zve poutníky na Brynzové halušky už z dálky, já ji jen míjím a kráčím dále na nedalekou chatu sněžnou. Když zde však dojdu, oznamují mi pracovníci natírající zde lavičky, že majitelé odjeli k vůli porodu, a tak se dnes nevaří. Navíc jsou zde noví majitelé, kteří jsou vegani, a ti prý ani žádné horské klasiky, natož pak halušky nevaří. Jo, člověk se zde dva roky nepodívá a taková nemilá změna. Jako nic proti něčemu, ale k čemu to právě tady na horách?

Nu, co teď? Vrátit se ten kousek na Kmínek nebo pokračovat na Masarykovu chatu a Bumbálku? Nakonec se rozhodnu pro delší cestu vpřed. Ještě nějakou dobu tak šlapu chladnými lesy ve stínu šedé oblohy, až konečně dojdu na Masarykovu chatu. Halušky zde nemají, tak si dám aspoň polévku a guláš. Skromně pojím a šlapu dále směrem na Bumbálku, odkud dále mne opět provází slunce a modrá obloha. Vůbec nechápu kdy a jak k tak rychlé změně došlo. Vždyť ještě těsně před bumbálkou bylo tak pošmourno. Prostě zázrak!

Jak tak šlapu od Bumbálky do svahu nahoru, potkávám v protisměru sbíhajícího chodce Jakuba, který šlape po hranicích už od Sněžky kolem celé republiky.  Okamžitě se dáváme do krátkého a přátelského hovoru o svých cestách a Jakub mne odkazuje na svůj Deník. Dříve chodil po světě a plánoval si další hike přes Ameriku, ale covidová epidemie ho uvěznila tady u nás, tak se dal pěšky aspoň kolem celé země. Nakonec se však rozloučíme a jdeme dále každý svým směrem. Já, jak to mám zažito od začátku trasy, pokračuji dále po červené, poněvadž vím, že takto je značena celá trasa přes Javorníky. A to je právě chyba, poněvadž zhruba v těch místech jsem se měl dát ve skutečnosti po žluté. Jak jsem nahlížel do map doma, tak jsem si toho malého úseku nevšiml a zjistil to až po mnoha kilometrech chůze přes strmé krpály a kamenité stezky.

Když jsem vystoupal na Vrchol vysoká, došlo mi, že je něco hodně špatně, neboť tudy jsem rozhodně jít neměl. Okamžitě jsem usedl na zemi a zapnul si aplikaci z mapami a nevěřícně zíral na to, co vidím. Po hranici nejen že nešlapu, ale dokonce se ji dost vzdaluji. Až po chvilce mi dochází, že vlastně šlapu po úplně jiném hřebeni a nechápavě hledám chybu, až si ji v podobě výše zmiňované žluté trasy povšimnu. Sakra, co teď? Zrovna na dnešní noc jsem si po dlouhé době zamluvil ubytování na Portáši.

Koukám do map a měřím cestu zpátky a pak dále po hranici. Měřím, nakolik mne vyjde cesta přes údolí a skrz Velké Karlovice. Jít tudy se mi zrovna nechce, neboť z Karlovic na Portáš jsem již jednou šel. Opět se vracet stejnou trasou přes veškeré kopce, které jsem dosud ušel se mi ale také moc nechce. Nakonec zvítězí cesta přes Karlovice, která vychází kratší. Nyní teprve však začíná honička. 

Zvedám se a co nejrychleji sbíhám k Velkým Karlovicím, kde jsme byli ještě na základce na týdenní škole v přírodě, a tak se tu i za svižného tempa snažím zorientovat. Marně. Když už však musím skrz město, rozhodnu se skočit si dokoupit i nějaké zásoby na cestu dále. Proběhnu Karlovicemi, minu nádraží, odkud cestu dále už znám a šlapu vzhůru přes zdejší podhorské louky, až vstoupim do paláce lesa. Po pár krocích zastavuji a uvědomuji si kouzlo místa, kde stojím. Vždyť právě zde jsem před lety našel klacek, který doposud používám jako pevnou hůl na svých cestách. Nu, tak jsi se holka zase jednou podívala domů, usměju se a pevným krokem začnu opět stoupat.

"Na Portáš."

"To už máš kúsok," odpoví slovensky a s úsměvem mi ukazuje směr a dodává, že stačí jít rovně.

"Děkuji."

"Vlkov si neviděl?"

"Vlky? Ne. Ani medvědy."

"Medvedi tu nie sú, ale vlci áno."

"A já spal dneska v lese."

Následuje srdečný a pobavený smích mi neznámého polovníka a já se dávám na cestu dále. O pách chvil později stojím na hřebeni s bahnitou cesotu lemující hranici se Slovenskem. O kus dál je malý dřevěný přístřešek, tam usedám a v rychlosti povečeřím alespoň kus pečiva se salámem. Až posléze se dávám dále. 

Je večer, slunce zapadá a mi se naskýtá pohled na neskutečnou nádheru. Na rudě zbarvené obloze vidím modravý obrys hlavního hřebene kopců Beskydu, kde jednotlivé vrcholy bezpečně poznávám. Vidím Lysou, Smrk, Stolovou a hlavně předlouhý hřeben Radhoště. Jen pár kroků odtud už je Portáš, kde strávím tuto noc. Je mi ještě nabídnuta poslední polévka, ale já už odmítám a těším se do sprchy, na pivo a spát. Původně jsem plánoval jít na své poslední cestě jen 30 km za den. Díky včerejšímu zpoždění a dnešní odbočce jsem však ušel o polovinu navíc. Jsem vyřízený a už se těším na noc v teple peřin a pohodlí postele. I přesto však spolu ztratíme ještě pár přátelských slov, mezi kterými opět zazní ona otázka, zda jsem nezmokl. Ne, nezmokl, proč? Protože i zde prý pořádně pršelo. Nu, tož jsem to asi obešel, nic jiného mi z toho nevychází. 

Posléze vycházím do patra, kde se umyju, usuším a v čistém prádle se vracím do lokálu na večerní pivko. Zatímco si tak umytý vychutnávám večerní škopek a třídím ve foťáku fotky z předchozího dne, vyptává se mne stará servírka na mouc cestu. Když ji popisuji jak nepochopitelně a záhadně jsem si zašel, začne mi vykládat duchařské historky o muži, který ještě nedávno žil ve zdejších lesích a znal zde každý kámen. (Tuším, že se měl jmenovat Eda, ale jistý už si nejsem) Od doby, co zemřel, se zde prý často ztrácejí lidé a z cesty sejde i ten, kdo zdejší kopce dobře zná. Tož děkuji. Dám si ještě jedno a dobrou noc.

Překrásné jsou kopce Beskydu a kraluje-li jim posvátný Radhošť, pak on je bezpochyby králem, zatímco Lysá je jeho královnou, neboť ona se tyčí u brány do Beskyd a skvostný pohled na království Beskydu nabízí. Ona je královnou a on králem a společně na sebe přes své království pohlíží. Smrk jest pak osamělým poustevníkem, kterého málo kdo navštíví, a ještě méně kdo jeho kouzlo pozná. Kněhyně nechť zůstane nadále Kněhyní, ba snad kněžkou kopců Beskydských. A všichni spolu nechť nadále zasedají a hodují kolem hory Stolové, která je jim bezpochyby hodovní tabulí. Toto jest hlavní pás Beskydu pod dozorem bratrských Tater nabízející poutníkovi překrásné panorama.