Po hranici Česko - Slovenské

Javorníky - Den 3.

Druhý den vstávám brzy ráno a cítím se dokonale odpočat na další dlouhé putování. Vstávám z postele a pohlížím z oken, za nimiž již začíná světlo vítězit nad tmou a východ začíná zalévat rudě zlatá záře vycházejícího slunce, před nímž se opět pnou vrcholy mi už dobře známého masivu. Ah, jak daleká zdá se být Lysá hora, královna Beskyd. Přitom teprve včera jsem do těchto míst došel a pouhý den před tím jsem ji upřeně pozoroval svým zrakem před sebou. Opět to zvláštní uvědomění si dálek, jaké je člověk za pouhý den schopen zdolat. Opět jeden vrchol za mými zády, který mi bude připomínat tu dalekou cestu, dokud ho uvidím za sebou, jako tomu bylo během mých prvních toulek severním pohraničím, kdy se mi hrnuly slzy do očí, kdykoli jsem v dáli rozeznal obrysy Pradědu, přes který jsem prvního dne svého toulání kráčel.

Konec snění a zamýšlení. Rychle si oblékám teplé věci, beru do ruky foťák a běžím ven, abych si nafotil tu nádheru mému srdci tak drahou. Stojím venku, pobíhám mokrou trávou a hledám nejlepší místo odkud zachytit aspoň něco z vycházejího slunce nad Beskydským pohořím. Když konečně vyjde, vracím se na pokoj v podkroví, kde se pomalu sbalím. Umytý a usušený pak scházím do spodní místnosti, kde si dávám bohatou snídani z místního bufetu a během jídla zkoumám mapy, kudy se dát dále a kde doplnit zásoby na další část cesty. Nejpozději na večer bych měl totiž sejít z Javornického hřebene a přejít do kopců Bílých Karpat, které jsou alespoň podél plánované trasy na chaty strohé, pramenů je zde na rozdíl od Javorníků velice málo a moc měst či vsí s obchody v mapě také nevidím. 

Po skvělé syté snídani si nasazuji na záda opět batoh, přátelsky se rozloučím a dám se na cestu. Jakmile si vyšlápnu na Kohútku, vidím před sebou se vinoucí cestu, kterou už z jedné z mých cest dobře znám. Ještě nějaký čas se budu prohánět po hřebenech skrze lesy a horské louky, vídat hroby padlých partyzánů a kochat se výhledy na okolní krajinu, až najednou přijde strmý sestup temným suchým lesem, který záhy vystřídá hodně strmý výstup vzhůru. Zatím si tedy cestu užívám a šetřím sil na náročnou část pochodu, kterou mám před sebou. 

Dřív než bych čekal, ocitám se na Makytě, odkud už mne čeká jen dlouhý a pohodlný sestup. Jen se musím rozhodnout kudy a kam půjdu dále. Najím se tedy a nakonec po poradě s chlapci, které jsem zde potkal, se dám po modře značené turistické trase na zdlouhavou pouť do Francovy Lhoty, kde jak doufám, seženu i něco dobrého a teplého k snědku. Po dlouhé, leč krásné a pohodové pouti tak za parného skoro letního odpoledne šlapu ulicemi Francovy Lhoty, kde marně hledám hospodu. Až od pána se silným místním nařečím, se kterým se dám do hovoru přes plot jeho zahrady, se dozvídám, že se tady asi nenajím. Ale aspoň si zde můžu dokopit potřebné zásoby na další dva dny cesty. Ty bych totiž měl ztrávit převážně v lesích a hospody, chaty ani obce s potravinami mě na mé další cestě nečekají. 

Pán je to však milý a hovorný, jak už tomu u lidí v tomto kraji bývá, a tak spolu okamžitě naladíme dlouhý přátelský rozhovor o životě, o mých cestách, o jeho živote na vsi, o počasí, zda jsem nezmokl a o skvělých borůvkových knedlících na Portáši, které jsem doposud neměl tu čest ochutnat. Nakonec se však rozloučíme a já se vydávám hledat jednotu, kde si nakoupím trvanlivý salám, nějaké pečivo a hlavně vodu, neboť Bílé Karpaty jsou proslulé omezenými zdroji vody, jak jsem se ještě před cestou naštěstí v čas dočetl. 

Opouštím Francovu Lhotu a mířím k obci Střelná, kde mne má cesta dovede na místní nádraží, které působí symbolicky jako jakýsi hraniční přechod z pohoří do pohoří. Javorníky mám totiž za sebou, a Bílé Karpaty před sebou. Nadechnu se a učiním první kroky přes trať. Sotva opustím obec, ovědomuji si, jak se dosavadní ráz krajiny dynamicky mění. Už žádné strmé lesnaté kopce a úzké hřebeny. Ne, najednou kráčím vlnící se kopcovitou krajnou bohatou především na rozlehlé louky porostlé vysokou trávou. Kopce zvyklý chodit jsem, ale už tahle podívaná je pro pouhé oko nádhera. A jak si teprve odpočinou v následujícíh dnech nohy. 

Jdu touto malebnou krajinou, teplé slunce barví mé tváře a nakonec stejně mizím v lese, kde začínám stoupat. Né však tak strmě jako doposud. Náhle však narazím na cedule s výstrahami, že se nacházím v muničním pásmu a pokyny, co dělat, zaslechnu-li takový a takový výstražný tón. Raději přidávám do kroku a jsem rád, když mám tento úsek za sebou. Jen o něco dále usedám na pařez a sním což k veřeři. Po jídle se zvednu a vyrážím dále. Za šera a večerního chladu pak dorazím na rozcestí s malým přístřeškem a poněvadž mne předpovědi neustále straší s dešti, rozhodnu se přenocovat právě zde. Nedaleko odtud dokonce objevím studánku, a tak se mám i kde umýt a osvěžit. 

Už za tmy se soukám do spacáku a ukládám ke spánku. Nejsem si jist, zda to bylo alergeny z luk, které jsem toho odpoledne překročil, ale po celou noc mne budila ohromná rýma, která mi doslova zalévala nos. S pocitem topení se jsem tak neustále vylézal ze spacáku a šmátral po toaletním papíru a smrkal. Další nepříjemná noc na této cestě a probuzení do vyčerpání.