Jednodenní dobrodužství
Cílem tohoto blogu nikdy nebyla snaha zapisovat kdejakou jednodenní tůru ani dávat lidem tipy na výlet. V mém cestovním deníku jsem si chtěl vždy zaznamenávat především své horské přechody, několikadenní toulky přírodou a nejrůznější dálkové pochody. V Tyrolksu však trávím podstatnou část života a především od dlouhého zimního lockdownu 2020/2021 jsem začal podnikat stále dobrodružnější výpravy. Právě mnohé z nich, stejně jako jiné, které se staly osudnými pro mé kroky časů příštích, mi stojí za to zaznamenat a uchovat si tak na ně i písemnou vzpomínku. e
Podzimní výšplh na Furgler
Celodenní trip na Thialkopf a zase zpátky
15. listopadu 2020
Uběhlo pár dní, já si chodil horama a tu jsem dostal od svého vedoucího tip na další vrchol, kde jsem doposud nebyl. Prý ať se vydám na Thialkopf, že je tam krásně a bude se mi tam líbit. Inu dobrá, našel jsem si v mapách onen vrchol a začal plánovat cestu. Vidím, že Thialkopf se nachází až někde daleko na druhé straně hřebene, pod kterým žiji a teoreticky jsem ho mohl obejít více méně lesy po rovině lesy. To mi však přijde jaksi nudné a nezáživné a raději jsem volím náročnější cestu. Prvně se vyšplhám na Schönjoch nad naší vesnicí, odtud sejdu dolů do Urgtalu a posléze budu pokračovat horskými stezkami opět vzhůru. Oklikou se pak můžu klidně vrátit na pohodu domů.
Großbergspitze a anabáze mého kolene
10. sprna.2021
Lechtalské Alpy, prý nejkrásnější část Alp téměř nedotčená člověkem a turismem. Odlehlé skalnaté vrcholy, kam lanovky nejezdí a kde je člověk odkázán pouze na své nohy a výdrž. Tolik jsem o nich četl a stejně jsem tam nikdy pořádně nebyl. Ano, právě tam vedl můj další dvoudenní trip, kde jsem totálně pohořel, neboť jsem podcenil terén, převýšení a navíc vycházel v nových a ne příliš dobře padnoucích botech. Když jsem o čtvrté odpoledne zjistil, že na chatu s noclehem mám před sebou ještě šestnáct kilometrů stejně nevyzpitatelným terénem, došlo mi, že jakákoli další snaha je marná a nejbližší možnou cestou se navrátil do údolí. A přesto jsem byl těmi výhledy natolik okouzlen, že jsem se tam záhy vydal opět. Tentokrát však na jednodenní tůru mnohem schůdnější cestou. A právě toho dne při sestupu stačila jen chvilka nepozornosti a od té doby mé koleno trpělo ještě další měsíce a další roky se snad ještě ozývat bude.
Jednodenní výzva, aneb rozlučka s létem
7. září 2021
Toho léta jsem toho moc nenachodil ani nenalozil. Prvně mne chytla jakási letní chřipka, ale covid to nebyl, pak jsem si rozdrtil prst u ruky a aby to nebylo málo, nakonec jsem si nabil koleno tak silně, že jsem další měsíce vycházel ven už jen ojediněle a problémy mne provázely ještě pár týdnů nazpět, tedy ještě v lednu roku 2022. Ale i přesto jsem během září opět začal chodit a když jsem na jedné výpravě narazil na vrcholy zasypané čerstvým sněhem, řekl jsem si, že léto už je asi nadobrou vorbei a bylo by pěkné se s ním nějak symbolicky rozloučit. A tak jsem si naplánoval celodenní challange, při kterém jsem se rozhodl propojit trasy mezi nejrůznějšími místy a vrcholy a zdolat tak za jediný den nějakých 10 vrcholů. Normální člověk by si to rozdělil minimálně na tři trasy a chodil to v různé dny, ale já si to usmyslel zvládnout za jediný den.
Spontánní výstup na Glanderspitze
15. listopadu 2021
Byl listopad a já opět trčel v Tyrolsku, kde jsem na sobě pracoval a očekával začátek zimní sezóny. Zima se však letos překvapivě ozvala o něco dříve a mnohé kopce byly zasypány sněhem. I přesto jsem si tak dvakrát do týdne našel čas, abych se kamsi podíval a to pokud možno někam, kde to neznám. A právě nedělního večera jsem se rozhodl, že v pondělí brzy ráno nasednu na autobus, dopravím se na nádraží Landeck-Zams, kousek se projedu vlakem a pokusím se nějak dojít až na Steinsee. Ano, toto byl plán. Když jsem však projížděl údolím a viděl hustá oblaka nezvykle nízko halící pohled na nebeskou klenbu, náhle jsem se rozhodl dát znamení řidiči a vydal se kochat se úžasnou ranní inverzí a posléze pokračoval až na Glanderspitze.
