K Jezeru Loch Ness

24,6 km       595↑       475↓

Budím se do chladné temnoty mezi vrzajícími kmeny hustého lesa na malém rovném plácku mezi mechem porostlými kořeny. Pro stín na sebe natěsnaných kmenů a vzájemně se proplétajících větví mne ani dnes denní světlo nevzbudilo příliš brzy, jako tomu bylo na West Highland Way, a tak jsem prospal noc až do druhého rána. Ale možná už jsem si prostě zvykl a po tolika dnech na cestě jsem příliš unaven, abych nedokázal prospat noc. Každopádně je osm hodin ráno a nejvyšší čas vyrazit. Opouštím tedy spacák a balím si své věci včetně stanu a pro pokročilost denní doby si vařím snídani výjimečně dříve, než zdolám první kilometry na své dnešní cestě. Během toho počítám dny, které mi zbývají. Nejpozději za tři dny bych měl dorazit do Inverness. S baterkou telefonu a powerbankou to bude tak tak, nějaké jídlo dnes dokoupím, ale taky by to mělo vyjít tak akorát. Naskýtá se otázka, co pak dále? Opět koukám na Ryanar a kontroluji ceny letenek v dřívějších termínech. Cena konečně spadla tak nízko, aby se mi vyplatilo jízdenku přebookovat pouze za poplatek 45 euro. Jo, je to celkem pálka, ale za pár dní tady bych utratil mnohem více, a já opravdu nemám peněz nezbyt. Budu rád, když se dostanu do Edinburghu na letiště a odsud přes Prahu do Znojma, odkud mne čeká cesta za prací do Tyrol, kam už pojedu opravdu jako totální žebrák. Tomu se říká cestovat do posledního centu a opravdu mihnout peníze za zážitky. Nakonec však přeci jen svůj plácek opouštím a vracím se na širokou lesní cestu, po které jsem přechozího večera přišel. Během pár chvil mne přivede na hlavní silnici, po které pokračuji k mostu přes řeku Oich.

Překročím skotskou bystřinu rozlévající se na louky sevřené mezi kopci po mé pravici a v sevření řeky a kanálu pokračuji dále na sever k městu Fort Augustus na břehu legendárního jezera Loch Ness. Je krásný letní den, slunce peče o sto šest a na hladině kanálu se prohání jedna loď za druhou. I když je dnes krásně, mne provází po tolika dnech na cestě silná únava a nechuť se vůbec hýbat. Fakt, že už jsem se dva dny neumyl mi na náladě a energii také moc nepřidává, a tak jsem opravdu rád, když se naskytne průlez mezi stromy a křovinami u cesty, za kterým se stáčí řeka valící se skotskými lesy. Je zde malé nábřeží a nikde ani živáčka, i když se na opačném břehu nachází lavička k posezení. Dlouho se nerozmýšlím, odhazuji oblečení a upaluji do řeky, jejíž kamenité dno je porostlé kluzkými řasami připomínajícími drobný slizký mech. I ve stoje mám co dělat, abych se na nich udržel, a tak nerozvážný běh okamžitě střídá opatrnost. Užívám si ledově studené vody, která působí jako lék na mé znavené tělo. Potápím se, plavu a cákám kolem sebe snad půl hodiny, až nakonec plný sil a jako znovuzrozený opět vyrážím na cestu. Dnešní etapa cesty je však tak nudná a jednotvárná, že se během pár chvil opět sotva vleču. 

Po levé ruce les a občas řeka, po ruce pravé kanál a za ním stále stejně vypadající nevýrazné kopce táhnoucí se jednolitě jako jeden hřeben podél kanálu. V kombinaci s únavou po osmi dnech putování Skotskem a měsíci a půl chození na nejrůznějších místech Evropy na mne dnes doléhá opravdu krize a mám co dělat, abych vůbec šel. Kdykoli se naskytne příležitost, sedám na lavičku u cesty. Když jdu, tak se táhnu jak psí lejno na botě. Nejde to, někdy po poledni mám za sebou sotva deset kilometrů a Fort Augustus v nedohlednu.

Opět si sedám na lavičku a odpočívám. Než se dám dále, měl bych něco pojíst, a tak rozkládám svůj vařič a opět vytahuji porci kuřete Tikka Masala, což je svým způsobem vlastně také skotské jídlo, poněvadž s receptem přišel skotský kuchař pákistánského původu Ali Ahmed Aslam, když si jeden host postěžoval, že klasické kuře Tikka je příliš suché, a tak vymyslel jemnou omáčku z rajčat a jogurtu tlumící navíc příliš ostrou chuť curry. Tak vzniklo přímo ve Skotsku snad nejoblíbenější karíčko, které jsem si i já na svých cestách velice oblíbil.

Sedím si tak na lavičce a voda se mi vaří. Kolem mne mezitím projíždí jeden cyklistický výlet za druhým. Zalévám pytlík s hydratovanou stravou a čekám dále. Na protější straně kanálu mezitím probíhá komplikovaná záchrana psa. Takové to malé koště na vodítku se rozhodlo bábě kráčející po protějším břehu sejít k vodě. Svah byl však tak strmý, že spadlo až k vodě a nyní nemůže vylézt. Bába je zas moc malá na to, aby jej zvedla. Rád bych pomohl, ale jsem na druhé straně kanálu kterým tu a tam projede loď či motorový člun a široko daleko nevidím most. Nakonec však vše dobře dopadne a hafan je zachráněn a se svou paničkou se vrací k městu, kam i já po jídle dojdu. Abych pravdu řekl, na to jak je to malá obec to tady opravdu žije. Aby taky ne, když jsme na březích nejznámějšího jezera na světě, pod jehož hladinou se dle pověstí a legend ukrývá obrovská příšera. Restaurace a jejich zahrádky praskají ve švech a všude jsou desítky turistů, kteří si přišli vyfotit jezero nebo projet po jeho hladině. I já mířím na vyhlídku na jezero. Nu, abych pravdu řekl, jsem celkem zklamán a už jsem během mé pouti napříč Skotskem viděl krásnější jezera obklopená velkolepější krajinou. Tady nevidím nic než dlouhou vodní plochu končící v nedohlednu mezi dvěma zelenými kopci s rovným hřebenem. Nu nic, jedna dvě fotky a kolem skotského dudáka vyhrávajícího zde bez ustání opět mizím. Mým cílem je obchod s potravinami, ale ten nemůžu najít. No, nakonec mne zachrání místní benzinka, kde dokupuji nějaké pečivo, vodu, plněné taštičky, ovoce, proteinové tyčinky a pivo. Hlavně to pivo, které mi dodá sílu pokračovat někam dále.

I když se den řádně posunul a já toho stále moc neušel, nějak se mi odsud nechce. Pro dnešek toho mám dost a dosavadní cesta po Great Glen Way mne kdo ví jak nenadchla. Hlavně dnešek byl pořádný kýbl nudy kdy jsem se nutil do každého dalšího kroku, a tak zvažuji, že to zkusím jinudy a místo po Great Glean Way budu pokračovat po opačné straně jezera a částečně po Trail of the 7 Lochs. Nejdříve bych však chtěl zjistit, zda se to vůbec oplatí, a tak mířím ještě do informací. Víc než o informační centrum se však jedná spíše o obchod s předraženými suvenýry a dárkovými předměty od jezera Lochness. Předměty, které zde vidím najdu o pár dní později v Edinburghu tak o dvě třetiny ceny levněji, takže ten kdo koupí, ten prohloupí. Na mou otázku, která strana jezera je krásnější mi zde však schopni odpovědět nejsou, protože do hor nechodí a nikdy tam nebyly. Děkuji, hlavně že jste v mapě za informační centrum. Nakonec se rozhodnu zůstat věrný Great Glean Way a levému břehu jezera Lochness a celé to davové bláznovství nadobro opouštím.

Za Fort Augustus mne opět čeká volba, kudy se dát dále, protože zatímco jedno z ramen Great Glen Way se táhne dole lesy podél jezera Loch Ness, druhé stoupá na lučnaté hřebeny vysoko nad jeho hladinou. Po té hromadě nudy, pro kterou jsem se dnes nutil do každého dalšího kroku a které jsem si užil víc než dost, je volba jasná a navzdory celkové tělesné i psychické únavě a vyčerpání volím výstup do vyšších nadmořských výšek v očekávání krásných výhledů na jezero Loch Ness a okolní zelenou kopcovitou krajinu.

Jsem v lesích za rušným městečkem, které je centrem místního turistického ruchu a před sebou mám výstup po úzké lesní pěšině stoupající celkem strmě vzhůru. Než budu pokračovat dále, chtělo by to posilnit se, a tak shazuji batoh, jím jednu z plněných taštiček a dávám si ten nejlepší iontový nápoj v podobě zlatavého pivního moku v plechu. To slupnu jako malinu a okamžitě se dostavuje příjemné uvolnění, díky kterému zvládám výstup nad hranici lesa mnohem snáze. Okamžitě se mi otevírá pohled na hladinu jezera usazeného v kopcovité krajině kolem Fort Augustus. Jak velké je jezero Loch Ness si však stále neuvědomuji, poněvadž se pohled na jeho šedavou hladinu brzy opět ztrácí mezi kopci a za hradbou lesů na jejich svazích.

Naposledy se ohlédnu za městem, které jsem před krátkou chvíli opustil a vydávám se na sever. Před sebou nemám nic než putování po úzké pěšině klikatící se po divokých bezlesých kopcích hřebene vysoko nad hladinou jezera. Výhledy na jezero nebudou tak časté, jak bych očekával, ale přesto mne čeká krásné putování divokou přírodou po mírně se vlnících kopečcích porostlých vysokou trávou, borůvčím a zakrslými křovinami. Moc se mi zde líbí a cestu si konečně opět užívám. Mám dobrou náladu a navzdory četným drobným výstupům klušu krajinou jako kůň na sever a stále jen "Na sever." Nedá mi to a v dobré náladě si do uší opakovaně pouštím stejnojmennou písničku kapely Kabát, která se brzy stane takovou mou hymnou na zbývajícím úseku cesty skrz Great Glen.

Po téměř jedenácti a půl kilometrech mne kroky přivedou do městečka Invermoriston a protože jsem za celou cestu nenarazil na jediný pramen, přijde mi vhod, že by zde měl být obchod. No, nakonec jde spíš o takový malý vesnický krámek, který má k mé smůle však zavřeno. Nezbývá, než se tady trošku porozhlédnout. V mapě vidím, že by tady měly být veřejné toalety, a tak se k ním řádný kus vracím. Naštěstí nejde o nějaké toi toiky na okraji města, ale o řádně vystavěnou budovu. Kohoutek pro načepování vody je dokonce i venku na zdi, pokud mne paměť neklame, a tak si s čistým svědomím mohu doplnit zásoby životadárné tekutiny. Nezůstávám však pouze u toho a mizím ve vnitřních útrobách budovy, kde se alespoň opláchnu nad umyvadlem. Nakonec však místo opouštím a kolem mne podezřele sledujících policajtů sedících v autě mířím zpět do městečka, rychle mizím za domy na jeho okraji po široké cestě stoupám opět do lesů na svazích za městskou zástavbou. Jako už několikrát na této cestě mne čeká volba mezi spodní a vrchní stezkou a já už klasicky volím tu horní slibující výhledy. Než však budu pokračovat dále, chtělo by se to prospat. Už je večer, a já mám pro dnešek opravdu dost.

Momentálně však šlapu po široké silnici táhnoucí se zešeřelým lesem vzhůru. Po stranách nemám nic než prudký svah porostlý hustým stromovým porostem. Možnost postavit zde stan a přečkat noc je tedy nulová, a já jsem navzdory silné únavě nucen pokračovat dále, dokud nenajdu příhodnější místo. Už nemůžu, všechno mne bolí a často zastavuji, abych si vydechnul. Nemám však na výběr, musím pokračovat stále dále a stále výše. Už jsem poměrně vysoko nad městem, když kráčím po mýtinách a opět se mi otevírají výhledy na jezero Loch Ness. Místo pro stan ve svažujícím se terénu však stále nemohu najít. Vysoká tráva, pořezy, sem tam trní nebo oplocené vymýcené prostory lesa na mírně se svažujících kopcích. Žádný plácek pro táboření kam jen pohlédnu. Všechna dobrá tábořiště zůstala před naposledy navštíveným městem.

Přicházím na rozcestí, kde se Great Glen Way rozděluje. Už opravdu nemůžu, a tak si sundávám batoh a vydávám se nalehko hledat místo pro nocleh podél jedné z cest. Je neskutečné, jak lehce si člověk najednou připadá. Jsem schopný běžet a mám pocit, že bych dokázal i létat. Jedná se však samozřejmě jen o iluzi. Co však iluzí není, že ani tímto směrem místo pro nocleh nenalézám. Vracím se tedy ke svým věcem a pokračuji po druhé stezce. Jen pár kroků od rozcestí vidím mezi stromy na jehličím zapadlé hlíně místečko bez kořenů tak akorát pro můj stan. Problém je, že se terén svažuje mírně dolů a mírně do strany. Uchovávám jej tedy v paměti a pokračuji dále. Ne, nic lepšího už dnes nenajdu, a tak se vracím a stavím si zde stan. Po dvou dnech se také opět potkávám s Midges, není jich však příliš mnoho. Spíš jako komárů u nás u vody, možná o něco více. I přesto se před nimi schovávám ve stanu. Dnes jdu spát opravdu brzy.