K majáku Far de Formentor a zase zpátky

Po dokončení našeho přechodu Pohoří Serra de Tramuntana vlastní cestou zbývalo už jen jediné - zdolat nejsevernější výběžek ostrova a dosáhnout majáku Far de Formentor na jeho opačné straně. A protože se jedná o cestu tam a zpátky, chtěl jsem to zkusit přes jednotlivé vrcholy a po stezkách přírodou tam a pak se pohodlně po asfaltce vrátit a udělat z toho takový okružní trail.

O cestu k majáku jsem se totiž pokusil už během mé první návštěvy ostrova, ale pro nedostatek času jsme to museli zabalit jen pět a půl kilometru před cílem a kvapem valit pro naše věci do Pollency a na autobus. Věděl jsem však která místa chci vidět a kudy jít a určitě jsem nehodlal vynechat bombastické schodiště po okraji skály skrz kterou vede silniční tunel, které nás přivede na El Fumat.

Bohužel i letos jsme na tom byli s časem dost bídně. Ubytování v Alcúdii jsme měli pouze na dvě noci a pak jsme se měli přesunout do Palmy. Má paní toužila po dni na pláži a já se chtěl za každou cenu vrátit do Estellencs a zkusit, zda se dá dostat do Esporles po hřebeni, který jsme museli pro nepřízeň počasí opustit. O cestu k majáku jsem se však nechtěl ochudit a symbolicky tak zdolat opravdu celý ostrov, a tak nezbylo než vymyslet plán B a snížit se k přijatelnému kompromisu. Nakonec jsme se rozhodli půjčit kola s tím, že k majáku zkusíme dojet po silnici. To jsme ještě ovšem nevěděli, co vše za patálie nás cestou čeká.

I když ve městě bylo hned několik půjčoven, kde bychom si půjčili parádní kola na silnice i do terénu, nám celkem vyhovovalo, že nějaká kola byla i na hotelu a my tak nemusíme nic řešit. Prostě jsme si o ně ráno řekli a vyrazili na cestu a nic jsme si nedělali hlavu z toho, že šlo a těžké herky bez pořádných přehazovaček, na kterých mohl člověk vyrazit leda tak na nákup nebo na promenádu. Měli jsme kola a to bylo hlavní. Stačilo nasednout a vyrazit do Pollency a odtud dále. A v tom byl ten kámen úrazu.

Až do Pollency jsme totiž jeli po dokonalé rovince podél moře. Byli jsme odpočatí a ranní sluníčko tolik nehřálo. Tu cestu jsme si vlastně celkem užívali, pohybovali se lehce a připadali si nezastavitelní a to natolik, že jsme si zapomněli ve městě koupit i zásoby vody a jídla na celý den, jak jsme původně plánovali. To by ovšem nebyl takový problém, kdyby to kolo nebyla tak strašná herka, což jsme zjistili až s prvním kopcem, který se dostavil. Do kopce se na tom krámu absolutně nedalo jet a většinu cesty z Pollency na Mirador d'es Colomer jsme šlapali pěšky a tlačili před sebou kolo těžší jak dohromady naše dva batohy na celém treku napříč horami. Byly to necelé čtyři kilometry s převýšením 200 metrů, ale s takovou zátěží před sebou a ještě v horku, které se dostavilo, nám to fakt dalo zabrat.

Mohla uběhnout tak hodina, než jsme vyšplhali na Mirador d'es Colomer, kde jsme si celí zničení sedli na zem a hltali vodu jak po přechodu pouště. Ano, tu vodu, kterou jsme si spolu s jídlem zapomněli dokoupit do zásoby. Před sebou jsme měli stejný kopec dolů a pak ještě jednou tolik nahoru a stoupání více méně až k Majáku a pak to celé zase zpátky. Když jsem si spočítal, že bychom se kodrcali jen z kopce a do kopců tahali tu hromadu železa, nepřišla mi naše cesta časově příliš proveditelná. Jako do konce dne bychom to pravděpodobně stihli, ale určitě bychom se do Alcúdie nevrátili za světla. Spíš někdy za hluboké noci. Když jsem si k tomu připočítal nedostatek jídla a vody, nezbylo než nasednout na kolo, které jsem už teď nenáviděl a vrátit se do Alcúdie. Nešlo však o totální kapitulaci, protože jsme hned měli plán C.

Ještě toho dne jsme si našli půjčovnu kol v Alcúdii, kam jsem ještě toho odpoledne napsal Email s naším požadavkem na rezervaci dvou kol, seznámil majitele s naší situací a cílem a připojil dotaz, zda bychom si zde mohli zanechat naše těžké batohy. Během pár minut jsem měl odpověď, že využít jejich prostor k uschování batohů není problém a během krátké komunikace, kdy jsme si vyjasnili vše důležité, nám přichystali kola na míru na další den. My se tentokrát lépe připravili, dokoupili si vodu i jídlo na celý den a už dalšího rána šlapali pro kola k Bike Hire Alcudia, kde nabízí vskutku prvotřídní servis, skvělá kola a mají neskutečně lidský přístup. Dokonce nám ukázali, jak správně jezdit a když viděli, že úplně cyklisti nejsme, nabídli nám, že pokud píchneme kolo a nebudeme si vědět rady, tak máme zavolat a oni pro nás přijedou. Prostě naprosto úžasné.

Ta kola jsou dnes naprosto fantastická, lehoučká a jede se na nich úplně samo. Je to pravý opak těch hotelových šmejdů, na kterým jsme to zkoušeli o den dříve. Jsem dokonce překvapen, jak snadno se mi na nich jede do kopce a nemůžu uvěřit, když první kopec zdolám celý bez přestávky. Už jen pár šlápnutí a budu opět na Mirador d'es Colomer, když tu se mi najednou nějak těžko jede. Zastavuji a sesedám z kola. Přední duše je úplně ale úplně prázdná.

Sedám si na okraj silnice a čekám na mou přítelkyni, když tu zastavuje nějaký jiný cyklista a chce mi pomoct. Jsem však přesvědčen, že pomoc nepotřebuji a nějak to zvládnu. Když dorazí má paní, hned se leká co se děje.

"Asi jsem píchl."

"Né?!"

Bohužel ano. Jako by mi snad nebylo souzeno se k tomu zpropadenému majáku dostat. Nebo mi jen bohové ukazují, že jsem primárně chodec a ne cyklista?

Vedle kol tak docupitáme tam, co jsme naši cestu ukončili už včera a hledáme náhradní duši. V tašce pod mým sedátkem chybí, ale u druhého kola naštěstí jedna rezervní je. Tady začíná přes hodinu dlouhý boj, kdy musíme sundat přední kolo a pak extrémně úzkou pneumatiku, vyměnit duši a pak to celé opět smontovat. No ztrácím nervy, několikrát mi bouchnou saze, prostřídá se u nás několik cyklistů, kteří nám vždy pomůžou s tím jedním problémem, který zrovna neumíme vyřešit a pak zase jedou dál, koukáme na návody na youtube, opět mi několikrát bouchnou nervy, už chci volat do půjčovny kol, ať pro nás dojedou, ale nakonec to nějak smontujeme a můžeme pokračovat v naší cestě. Teď už jen nepíchnout další kolo, bo to bychom byli pěkně v řiti.

Odpoledne konečně zdoláme zbytek ostrova a ocitáme se u majáku, kde už nás čeká pohled jen na nekonečně temné hlubiny moře na straně jedné a poslední útesy, přes které jsme sem dorazili na straně druhé. Kupodivu je zde ale otevřená kavárna, a tak se odměníme kávou, čajem a zákuskem dle chuti a vyrážíme na cestu zpátky. I když se cesta sem zdála jako brnkačka, návrat už provází únava a stále silnější vyčerpání. Poslední kopec už opět spíše šlapeme vedle kol než na nich, ale máme času dostatek. V Alcúdii jsme ještě za světla, bereme batohy a poklábosíme se starou majitelkou o naší cestě. Je ze Švédska a je z našeho dobrodružství vyloženě nadšena. Pak se už ovšem loučíme a vyrážíme na autobus, kterým nás čeká předlouhá cesta do Palmy, kde k našemu překvapení prší. Co prší, ono doslova leje!

Slovo závěrem

Zatímco GR221 je trasa, k vůli které bych se zde nevracel, tak přechod Mallorcy vlastní cestou byl naprosto jedinečný a úžasný a někdy bych si ho s partou kamarádů dal klidně znova. Tak nějak cítím, že coby autor alternativního přechodu bych se zde měl vrátit a celé to ještě jednou přejít na jeden zátah a vypilovat k dokonalosti. Kde to šlo hůře, tam bych zkusil jiné stezky a třeba našel lepší cesty a tu a tam poskládal pár mohyl pro lepší orientaci. Rád bych taky viděl místa, kterými jsme procházeli v mlze a udělal z nich pěkné snímky. Tento trek mi jako mnoho dalších ukázal, že někdy není nad to odbočit od oficiální trasy a toulat se vlastní cestou tam, kam nás nohy zrovna zavedou. Kdo půjde v mých stopách, jistě zažije jedinečné dobrodružství. Jen teda bude tu a tam trošku bloudit, ale s mapami.cz se určitě neztratí.