Kaňonem řeky Grykes

Na zdolání CorfuTrailu a své toulky Albánií mám přesně dva týdny. Dnes je pátek, před sebou mám víkend a na Corfutrail pak čas až do další neděle. To už však musím letět zpět. Tak jako tak mám ještě necelých devět dní před sebou a mé toulky jižní Albánií se chýlí ke konci. Do cíle zbývá 46 km a pak abych se asi přeplavil zpět do Řecka. Předpověď však nevypadá nijak vábivě. Celý víkend mají řádit silné bouřky a to jak zde na Balkáně, tak i na ostrově Corfu. Asi by bylo fajn to někde přečkat, a když se zamyslím nad cenami tady a na druhé straně moře, nakonec bude asi nejlepší zůstat v Albánii a pokud to počasí povolí, prohlédnout si i Gjirokaster. Plán dnešního dne je tady jasný. Dojít až do tohoto historického města, zde přenocovat někde na hostelu, prohlédnout si město a až dalšího dne vyrazit do Řecka. 

Budím se brzy ráno, je chladno a obloha je ponuře šerá. Vůbec bych se nedivil, kdyby ještě dopoledne začalo pršet. I přesto však ještě chvíli ležím ve spacáku a pozoruji okolí. Po vzdálené cestě šlape neznámý muž a za sebou táhne mulu. Nakonec mi mizí z dohledu. Lezu ven, dávám vařit vodu a mezitím balím svůj tarp a své věci. Chci snídat a teprve nyní mi dochází, že jsem předchozího dne přišel o své vločky. Nakonec jsem tedy nucen sáhnout po zásobách dehydratované stravy, kterou jinak hlavně večeřím či obědvám. Takto se připravuji o další chod denního jídla, a tak opět nahlížím do batohu a kontroluji stav zásob. K mému vlastnímu údivu jsem na tom o něco hůře, než jsem předpokládal. O důvod více, pokusit se do města dojít ještě dnes a hlavně úplně vyřazuji z hlavy myšlenku štrachat se někde do kopců přes sedla. Není nic horšího, než když člověk šlape vzhůru a přepadne ho hlad, který vystřídá stres a vyčerepání z nedostatku živin. Tímto je o dalším směřování mých kroků definitivně rozhodnuto. Obejdu celý horský masiv kaňonem řeky Grykes a večer snad dojdu do Gjirokaster.

Snídám těstoviny, piji kávu. Mraky se stále netrhají a po slunci spalujícím mne předchozí dny není ani vidu. Po jídle konečně vstávám a dělám své první kroky směrem na osadu Koncke. Ještě než k ní dorazím, potkávám však opět onoho muže s mulou. Ta je plně naložena velkými plechovými nádobami na vodu. Brzy pochopím proč. Jen kousek na Koncke se nachází vystavěný altán a do něj vyvěrá hned několik toků pitné horské vody. Odhaduji, že ve zdejší sředověké krajině je to asi jeden z mála zdrojů a každý je odsouzen šlapat či jezdit dlouhé kilometry k takovýmto místům či jiným lesním studánkám, aby si nabral vodu. Celkem drsný život. Sám si zde plním obě lahve a alespoň se oplachuji. To mi udělá mnohem lépe.

Krajina se příliš nemění a já pokračuji v cestě. Dalšími vesnicemi na mé trase jsou Nivan a Sheper. Ty už jsou na tom o něco lépe, než obce, kterými jsem doposud procházel, ale čas se zde také zastavil hodně dávno. V jedné z nich potkávám starou nahrbenou babičku v šátku, která za sebou táhne osla. Ten je plně naložen nějakými pytli a zemědělským náčiním, z nějž nejvýraznější je asi prostá motyka. 

Jsem za Sheperem a stále kráčím světem, kde se divoká příroda snoubí s pastvinami, na nichž se pasou vesměs především krávy. O to více zůstávám udiven, když v tomto světě narazím na obal od pizzy. Cože? Tady někdo dělá rozvoz? Tady uprostřed ničeho? V pustině zaseklé v čase?

Dalšími zajímavostmi na mé cestě jsou pak jezero Liqeni i Sheperit, v němž se zrcadlově odráží okolní hory a krajina a pak také opodál stojící další monument zdejší komunistické minulosti. Jinak se však nic zvláštního neděje. Napadá mne však zajímavá myšlenka. Mnozí se často ohání, jak komunisti zavedli proud a vodu do vesnic a já nevím co všechno. Na druhou stranu titéž lidé jezdí za prací na západ, kde i bez komunistů tohle všechno mají. No, a pak přijedete do Albánie, kde byl nejtvrdší komunistický režim v Evropě a kráčíte prostředím, jaké popisuji. Téměř středověk. Tomu se říká argument do debaty. 

Pokračuji v cestě a i když to není nic náročného, začíná mi ubývat sil, cítím se unaven a malátný a možná bych opět něco snědl. Jsem holt velký člověk zvyklý na pořádné porce a hydratovaná strava mne na příliš dlouho nezasytí. Další porci však vařit nechci. Jednak mne nebaví věčně rozkládat můj dřívkač a čekat na vodu a druhak strašně špiní věci. Abych pravdu řekl, začínám být stále více odhodlán dát navzdory neblahé zkušenosti z minulosti druhou šanci plynovému vařiči. I přesto usedám a dávám si alespoň studenou svačinu a instantí kávu zalitou studenou vodou. V obci přede mnou, jejíž jméno nepřelouskám, poněvadž její jméno je už psáno řecky, by mělo být nějaké pohostinství, tak to prubnu a když to nevyjde, uvařím si někde za vsí.

Pokračuji tedy dále ve svém cestování, cesta se stáčí a začíná klesat a konečně mi nabízí nové výhledy. Chvíli to ještě trvá, ale nakonec před sebou vidím vesnici, která každým domem připomíná spíše Řecko. Ještě než tam však dojdu, slyším odněkud štěkot a za chvíli ke mně z boku přibíhá ovčácký pes a hned za ním další. V ten moment se ze všech stran začínají sbíhat další a další. Zeshora, odněkud z dálky za mnou a další sbíhá kopce přede mnou. Nejednou mám kolem sebe smečku sedmi na mne štěkajících psů. Snažím se však dělat jakoby nic a kráčím dál. Ještě chvíli mne vyprovází, ale když opustím jejich teritoria, tak se zase rozeběhnou každý za svým jako by nic. 

Po nějaké době konečně kráčím ulicemi této řecké obce. Po delší době procházím obcí, kterou vede asfaltová cesta. A netrvá dlouho a přicházím k malému pohostinství. Jdu tedy dovnitř a ptám se na jídlo. Hostinský však anglicky příliš nerozumí, a tak mi ukazuje kartu, kde je vypsáno pár položek - maso, patatas, polévka a sýr. Sýr je dle obrázku prostá feta, a tak si dávám polévku, patatas ať už jsou to hranolky nebo brambory a maso. Z ledničky si pak beru pivo a jdu si sednout ven. Stejně jako před pár dny jsem udiven, když dostanu veškeré jídlo najednou. Polévka však nezklame, opět je výborná. A zatímco si ji vychutnávám, vychází ven hostinský a přináší velkou láhev jakési černé tekutiny. Aniž by cokoli řekl, sundává mi z nohy obvaz. Odvracím hlavu a nechápavě na něj třeštím oči, načež se začne bít do hrudi a volat "Doktor, Doktor."

Pokrčím tedy rameny a pozoruji, co dělá. Jakmile je obvaz dole, lije mi do rány na koleni nemalé množství neznámé tekutiny. Abych pravdu řekl, nalije ji tam možná čtvrtinu. Pálí to neskutečně, ale tak už to holt bývá. Asi je co dezinfikovat. 

Muž opět vstává, ukazuje na slunce a zároveň se klepe do ruky, jako by si poklepával na hodinky. To zjevně znamená, že mám nohu nechat nějakou dobu na slunci a čekat. Po té odchází a já se opět pouštím do jídla. Maso je skvělé a patatas, čili hranolky, domácí. Opravdu si pošmáknu a na nějaký čas se zasytím. To už však opět přichází hostinský, ukazuje na obvaz a na nohu a rukou naznačuje motání. Beru tedy obvaz a nohu si opět omotávám bílou látkou. Poděkuji mu a nechávám tučné dýžko. Z takového zážitku jsem naprosto vyveden z míry. Prostě jdete na jídlo a zatímco se ládujete, přičapne si k vám váš číšník a začne vás ošetřovat. Neskutečný servis.

Opouštím obec, která pro mne zůstává vsí beze jména a pokračuji ve své cestě na Gjirokaster. Ještě nějakou dobu šlapu po asfaltce, na kterou jsem se napojil na okraji dědiny. Ta však k mému údivo jen o párset metrů dále končí a přechází na prostou cestu vysypanou štěrkem a kamením. Scházím stále níže, až nakonec kráčím úzkou soutězkou. Po mé pravici teče místy až neskytečně modrý horský potok. Po obou se pak vypínají vysoké skalnaté stěny hor porostlé dorbnými stromky a další zelení. Kouzelené. 

Nevím jak dlouho tudy šlapu, ale po nějaké době opět dostávám hlad. A jak tak šlapu a rozhlížím se kolem, najednou jsou na cestě další tři psi. Absolutně nechápu, kde se tady vzali a je mi to vlastně jedno. Už mám s nimi nějakou zkušenost a vím co dělat. Prostě mezi jimi procházím, jako by se nic nedělo a oni mne po nějaké době nechávají být. Kráčím tedy ještě nějakou dobu dále a až když je jasné, že mne záhy čeká další stoupání, usedám na okraj silnice a připravuji si další teplé jídlo. Pak se však zvedám a chvátám dále. Jsem naprosto očarován. Krásná úzká soutězka, kterou jsem doposud kráčel, zůstává za mnou a je záhy zapomenuta. Krajina se rozevírá a mi se naskýtá velkolepý výhled na hory přede mnou, ale především na skalnaté stěny, mezi kterými jsem kráčel. Ty se až kozelně vlní. Před sebou pak vidím prašnou hliněnou silnici lemující okraj soutězky. Postupně se však vzdaluje okraji skal a krajina kolem mne přechází v horské louky, na kterých se pasou krávy a ovce a mezi kterými se viditelně vlní má stezka. Zkrátka a dobře, nepopsatelná nádhera a to i navzdory pochmournému počasí, které toho dne panuje. 

Během pozdního odpoledne scházím k vesnici Suhe. Procházím jejími ulicemi, když tu ne mne opět začne dorážet nějaký pes. Nevšímám si jej, kráčím dále a po nějaké době spatřím chlívek, před kterým sedí tři muži - vysoký hubený albánec středního věku, obtloustlý bělovlasý děd a mohutný cikán s velikým knírem a dlouhými kudrnatými vlasy. S respektem pozorují, že coby cizinec z mého pronáledovatele nepanikařím a okamžitě na mne mávají ať udělám ještě pár kroků a ukazují na jakési pomyslné místo přede mnou. Když jej zdolám, můj zuřivý průvodce se otáčí a opět odbíhá. Mazec.

Jdu tedy dále a když procházím kolem onoho chlívku, který je jen tak mimochodem zaznačen v mapách jako kavárna, mávají na mne opět, abych šel za nimi. Okamžitě přede mne hází jednu židli, abych se k nim posadil, nalévají mi obrovskou sklenku Raki a pokouší se se mnou bavit. Odkud jsem, kde jsem všude byl a já nevím co ještě. Musím říci, že i když jsou jejich jazykové znalosti ještě chabější než ty mé, opravdu dobře se pobavíme a užijeme si dost zábavy. A i když mám málo času a měl bych šlapat dále, strávím zde snimi něco přes hodinu a u jedné sklenky Raki taky nezůstalo. Nakonec je však opouštím a nabit další veselou vzpomínkou se dávám na cestu. 

Jsem na druhé straně a pokračuji vpřed. Už se celkem stmívá, a tak nasazuji čelovku, za chůze se najím a šlapu, co jen můžu. Pálím kilometr za kilometrem a cesta mi rychle ubíhá. Za naprosté tmy už pak stoupám osvětlenými ulicemi k jednomu z hostelů, kterých je zde hned několik. Jsem zpět ve městě Gjirokaster, kde započalo mé 170 kilometrů dlouhé okružní putování horami jižní Albánie. Kruh se tak uzavírá.

Otevírám dveře, přicházím na recepci a ještě než se mě vůbec zeptají na jméno či na doklady, staví přede mne veliký skleněný pohár a do něj nalévají čirou tekutinu. Je to opět domácí Raki na přivátanou. Ochutnávám tedy a až po té upíjeje vyřizujeme vše potřebné. Jsem rovněž zahlcen tipy, kam všude se následujícího dne podívat a není toho zrovna málo.

Když už mám vše vyřízeno, jdu se obytovat, dát si sprchu a po té odcházím okusit trochu nočního života pro mě nového města. Po tom, jakými obcemi jsem kráčel především poslední dva dny je to neskutečný rozdíl. Nasvícené krámy jsou otevřeny dlouho do noci a všude to žije, jako ve všech hlavních městech Evropy. Neskutečný rozdíl. Naproto nechápu, jako něco takového může vedle sebe v rámci jedné země vůbec existovat.