Den 2. - Flight over the mountains

Tu noc spím krásně a tvrdě a dost mi s tím pomáhají i špunty do uší, takže ráno ani neslyším, jak vstává zbytek chaty a spím déle, než je u mě zvykem. Zahanbeně tak vystřelím mezi ostatními nocležníky z palandy a rychle se oblékám a jdu si vyčistit zuby. Pak se vracím do liduprázdné noclehárny, balím batoh a dělám po sobě pořádek. Až posléze vyrazím na snídani, což ovšem byla chyba. Zatímco jinde na horských chatách je běžně velký bufet s pečivem, uzeninami a sýry a müsli ani jogurty samozřejmě nesmí chybět, tady to tak nefunguje. Müsli a jogurt zde k nabrání samozřejmě jsou, pečivo, máslo, uzeniny a sýry jsou však rozděleny po jednotlivých stolech a když přicházím, většinu už láduje pan policajt. Dám si tak jen krajíc chleba s kouskem šunky a po té se dojídám jogurtem a vločkami. Je potřeba nasbírat energii na další celodenní pochod, a tak s nimi vůbec nešetřím. Sacharidy jsou holt základ. 

Snídám tedy a mezitím studuji mapu a přemýšlím, kudy se dát dále. Možností je hned několik, buď můžu pokračovat stezkou, na které jsem si před rokem rozbil koleno a kterou tedy z nemalé části znám a tedy mne příliš neláká, nebo přelézt přes Leitejöchl a pokračovat na Memminger Hütte, kde se obě cesty střetávají a pokračují přes údolí Parseiertal a soutězku Grießlscharte k mému dnešními cíli. Druhá možnost vede naopak přes nespočet vrcholů jako jsou Parseierspitze, Dawinkopf a Feierköpfe. Tudy chodce provází vysokohorská stezka Augsburger Höhenweg a musím říci, že mne jít právě tudy opravdu láká. Nejbližší cesta tam však vede mi známou stezkou a část Augsburské stezky by měla vést přes ledovec. Jak se však dozvídám později, ten už zde není, a tak je o směřování mých dalších kroků rozhodnotu. Mezi prvními opouštím chatu a vyrážím na cestu. 

Jsem čerstvě najeden a dobře vyspán, a tak mám spoustu energie a první úsek zvládám mnohem lépe, než bych čekal. Do hodinky už šplhám poslední metry na Großbergspitze a kochám se mi známým výhledem, dokud ticho hor nepřeruší valící se kamení. Otočím se a nemůžu tomu uvěřit, po tolika letech v alpách konečně vidím své první kozorohy. Když pak vyšplhám na vrchol samotný, jeden si hoví za kamenem jen pár kroků ode mne. 

Chvilku si zde posedím, pak se však zvedám a opět se vydávám na cestu dále. Už kráčím mi osudnou stezkou, když tu mi dojde, že tady v téhle výšce možná budu mít internet, a tak se mohu lépe informovat o Augsburger Höhenweg, jejíž samotný přechod by měl dle map trvat víc jak čtrnáct hodin. Nalézám tak první články a dozvídám se, že jde o jednu z nejnárořnějších stezek a její zdolání běžně trvá 8 - 11 hodin. Asi bych to za den zvládl, ale už je krátce po jedenácté a kde je pak zbývající čas na další chatu. Kdy a v jakém stavu bych tam došel? Lezl bych něco takového za tmy? A vyplatí se takto vůbec riskovat? Ne, opravdu ne. Nechám to raději na jindy a i když jsem zklamán, že jsem nakonec šlapal mi už známou stezkou zbytečně, otáčím své kroky k Memminger Hütte.

Skalami a kamením tak opět šplhám k další skalní štěrbině, kterou se dostávám na druhou stranu ostrého kamenného masivu. Pohled, který se mi záhy otevírá, je doslova dechberoucí a snímek, který zde pořídím mou oblíbenou fotkou a ikonomickým obrázkem pro tento trek. 

Dávám se na sestup úzkou strmou pěšinou vedoucí mne krkolomným terénem bohatým na spoustu kamení a pomalu potkávám první chodce kráčící v protisměru. Všichni máme jedno společné. Zastavujeme se a žasneme nad majestátností kozorohů, kteří se jen pár kroků od nás vyhřívají na slunci. Skuteční vládci zdejších hor. 

Míjím jezero Mittlerer Seewisee a scházím na horskou louku, kterou mne pěšina vede kolem Unterer Seewisee. Krajinou se bezstarostně míhá nespočet svišťů.

Cesta na Memminger Hütte už není nijak náročná a brzy zde dorazím a poněvadž je tak akorát čas na oběd, řeknu si, proč neposedět tady a něco si nedát. Moc mě to nezdrží a teplý oběd taky bodne. Sedám si tedy na terasu s naprosto parádním výhledem a čekám na servírku. 

Po delší době přichází, podává mi jídelní lístek a ptá se, zda zde dnes nocuji. S úsměvem odvětím, že ne, že až na Ansbacher Hütte, na což reaguje celkem udiveně a z jejího výrazu čtu, že to bude ještě pořádná dálka a žádná pohodová procházka. Objednávám si tedy pivo a gulášovou polévku a chci vyrazit co nejdřív. Pivo přichází záhy, na polévku se však ještě něco načekám, stojí však za to - téměř žádná tekutina a miska plná směsi masa a brambor hutná jako bigos. Je nejen že sytá, ale také výborná a projednou věřím, že jsem narazil na chatu, kde si gulášovku připravují sami a neohřívají pouze obsah konzervy. Po jídle se chci ještě nakopnout kávou, ale i na tu čekám dobrou půlhodinu a když chci zaplatit, stále nikdo nepřichází. Po další půlhodině si řeknu, že jsem zde ztratil dost času, spočítám si tedy pouze útratu a peníze nechávám pod šálkem na podšálku. Zvedám se, nahazuji na záda batoh a pokračuji ve svém putováním naprostým rájem hor. 

Pokračuji po horské louce a cesta ještě hodnou chvíli velice mírně klesá. Po další chvíli však přichází dosti strmý sestup až k potoku v horském údolí a jak vidím, jak hluboko klesám a jaký výstup mne čeká na opačné straně údolí, smiřuji se s tím, že dneska ještě něco vytrpím a k večeři asi dorazím dnes pozdě, ne-li až za tmy. Když potkávám první chodce kráčející z protisměru, kteří se chytají za hlavu, mávají na protější stranu a oznamují mi, že to bude hodně těžký výstup, mám své domněnky potvrzeny. Cestou si všímám ještě trojice, která kráčela stezkou pod Memminger Hütte dále. Nyní jsou na opačné straně údolí, stoupají vzhůru a mají pořádný náskok. Ztratil jsem opravdu spoustu času.

Scházím k potoku a konečně si opět plním lahve. Pak ovšem pevným krokem vyrážím vzhůru a jsem sám překvapen, jakým tempem postupuji. V jeden moment nad sebou dokonce spatřím i oranžový batoh jednoho z oněch můžů, pak je však opět ztrácím. Jak se však blížím k dalšímu úseku vedoucího skalami a kamenním, mám je jasně na dohled. Jsou však čtyři hodiny odpoledne a já od oběda nic nejedl, proto si sedám na kámen a dávám si vydatnou svačinu. Neznámí muži se mi tak opět vzdalují, takže jsem celkem překvapen, když je pak těsně pod Grießlscharte předbíhám. Sedí na kamenech a vypadají dost zničeně, prohodí se mnou tedy pár slov a pouští mne před sebe. Že prý ať na další chatě vyřídím, že už jsou na cestě. Shodou okolnistí totiž mají stejný cíl jako já a jednoho z nich si pamatuji i z chaty předchozí, neboť to on mi říkal o venkovní sprše, když mne nachytal se sprcháčem nad umyvadlem, takže vlastně máme společnou cestu už od samotného rána. Rozloučíme se tedy a já šlapu dále, načež mne opět čeká strmé šplhání na ocelovém laně. 

Závěrečný výstup zvládám celkem hravě a svět, kterým jsem doposud kráčel mám tak definitvně za sebou a přede mnou se mi otevírá svět úplně nový. Pro přechod tohoto pohoří celkem typické. Dlouhý pochod stále stejnou krajinou, kdy se jen mění úhel obdobných výhledů, pak přelez přes nějakou vysokohourskou strž a nová kapitola dne se člověku píše před očima. 

Sestupuji tedy strmý kamenný svah a musím říct, že místy jdu pomaleji, než když jsem stoupal vzhůru. Stezka je totiž nevyzpytatelná a já si dobře pamatuji, co dokáže jeden nešťastný krok v této krajině. Pokračuji tedy dost opatrně, přelézám sedlo Winterjöchl odkud mířím do soutězky Kopfscharte.

Za Kopfscharte opět nastupuje zeleň a tou jasně viditelná vyšlapaná pěšina vedoucí k Ansbacher Hütte, která už lze spatřit v dáli.

Není to daleko a už mne nečeká žádné náročné stoupání. Pouze pohodový klus horskými loukami, na kterých se pasou stáda ovcí. Na chatu nakonec přicházím tak akorát na večeři a poprvé přicházím na horskou chatu, kde si mohu vybrat mezi více jídly. Dávám si vepřové s bramborovým pyré a jsem překvapen tou obrovskou porcí, která mi na stole přistane. Když však vidím porce Leberkäse s hromadou hranolek a volským okem u mých spolustolovníků, říkám si, proč jsem si já vůl nedal tuhle parádu. 

Oba mí spolujedlíci jsou opět Němci (tentokrát z Dortmundu), ti však budou o dost starší nežli mí druhové z předchozího večera, neboť jejich hlavy už zdobí bílé vlasy. Oba jsou však sportovně založení a neskutečně fit. Po večeři ještě nějaký čas spolu strávíme u stolu, já se pak však poroučím, dám si sprchu a jen tak nalehko se vydám na nedaleký vrchol Samspitze nafotit si nějaký ten západ slunce. To se však nakonec skrývá částečně za skalnatými hřebeny přede mnou a částečně za mraky. Místo parádního slunce západu tak fotím přívětivý večer v Mordoru. Nakonec se vracím na chatu, dám si jedno pivo a jdu spát.