Den 3. - Extreme Ways

Budím se brzy ráno, za okny už je světlo a většina osazenstva pokoje stále spí. Když si vytáhnu špunty z uší, slyším tak hlasité chrápání, že je zarážím zpět, ačkoli spát opět nehodlám. Ležím si dále na své matraci, tiše pozoruji strop nad sebou a čekám, až se probudí i další horalové. Když se tak staně, zjišťuji, že jeden pár na mém pokoji jsou Češi, tak si alespoň projednou popovídám s krajany, kteří se vydali také poznávat kouzel těchto hor. Pak však všichni zamíříme na snídani, která je o poznání bohatší, než předchozího dne. Šunka, sýry, sladké i slané pečivo, spousta ovoce a zeleniny. Musím říci, že za mne je to zatím nejlepší alpská chata, na které jsem nocoval. Ale vzhledem k tomu, že zde mají vlastní lanovku pro zásobování z údolí, není se tomu moc co divit. Během snídaně navíc nahlas pouští aktuální předpověď počasí pro dnešní den, což se v horách jako jsou tyto náramně hodí. 

Pořádně se nasnídám a ještě si pár krajíců chleba dokoupím na cestu. Z mého jsou totiž po dvou dnech putování už jen drobky a já bych rád k salámu na oběd i něco přikusoval. Pak se ovšem vydávám na pokoj pro věci a vyrážím na další úžasnou cestu. Je krásný letní den, slunce je vysoko na obloze a nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo zhoršit počasí. Jen mi teda není úplně jasné, proč mi mapy.cz ukazují skoro stejně dlouhý čas chůze jako včera, ačkoli bych dnes neměl až na jednu výjimku nijak výrazně stoupat nebo klesat. To však brzy zjistím. 

Opouštím Ansbacher  Hütte a kousek se vracím stejnou stezkou, kterou jsem předchozího večera přišel. Podcházím tak opět Samspitze, na kterou jsem včera šlapal za západem slunce, pak však své kroky stáčím doleva a stoupám na sedlo Flarsjoch, kde se mi otevírá rozhled na další měsíční krajinu. Právě v těcho místech také doháním dvojici, která vyrazila o nějakou půl hodinku dříve. Uhýbají mi tedy z cesty a přejí krásný den. I já jim toto milé přání oplácím, pak však pokračuji svižným tempem dále. Stále mi není jasné, proč bych dnes měl šlapat víc jak šestnáct hodin.

Zdolám tak zdejší terén, vystoupám na sedlo Alperschonjoch (ano, i těm natvrdlejším by už mohlo dojít, že Joch je sedlo) a odtud pokračuji dále. Záhy přecházím na velice úzkou sotva viditelnou stezku vedoucí mne po okraji skalnatého svahu. Pod sebou mám sráz jako kráva a jediný špatný krok by mě tak mohl stát život. To vše provází úseky jištěné lany, tu a tam se na stezce zjeví prostý dřevěný mostek. Ano, některé úseky se rychlým tempem zvládat nedají a člověk musí být opravdu opatrný a držet balanc. Už mi je jasné, proč mapy.cz ukazují na zdolání trasy takovou spoustu času. Já jsem však už na něco zvyklý, a tak i tyto úseky zvládám celkem svižným tempem. 

Po nějaké době tak přicházím k jezeru Vordersee, kde opět přecházím na běžnou cestičku vyšlapanou v trávou porostlé louce. Ta však záhy začíná strmě stoupat na další sedlo, a tak si usmyslím, že nebude na škodu se najíst. Sedám si tedy na zem a hážu do sebe svačinu. Pak však opět vstávám a šlapu na Hinterseejoch. Je to snadnější, než to vypadá. Samotné sedlo se však nachází v polovině cesty mezi Ansbacher Hütte a Kaiserjochhousem, což je další chata, a tak záhy potkávám první chodce kráčející z druhé strany. Zdravím se s nimi a sbíhám opět dolů na druhou stranu sedla. I odtud pokračuji po úzké stezce, ta už však není tak nebezpečná, jako předcházející úseky. Když se však na stezce s někým potkám, je celkem problém se vyhnout. Člověk tedy musí dopředu hledat místa, na kterých může případně ustoupit, a tak uvolnit cestu protichodci. A opravdu jich nepotkávám málo. 

Úzká stezka dále obchází horskou kotlinu, která schází v zelené louky rozprostírající se kolem jezera Hintersee a celkový pohled na toto drobné horské údolí má skutečně něco do sebe. Já však šlapu převážně kamením, až nakonec stoupám k soutězce Kridlonscharte. K té opět stoupám pomocí lan, jak už to v těchto horách bývá. Jde však zatím o nejsnadnější přelez horského štítu doposud neviděného světa Lechtalských Alp. 

Z počátku pak pokračuji po pěšině vyšlapané po obvodu svahu, nakonec však opět přecházím do skal, kde jsem nucen bedlivě sledovat značky a balancovat na kamenných stupíncích, dokud opět nestanu na stezce na druhé straně. Ne že by to bylo něco nebezpečného, ale mít jisté zkušenosti, pevný krok a netrpět závratěmi z výšek je určitě neskutečnou výhodou. Mne tento úsek nerozhází, a tak si ho užívám a ještě na něm blbnu z dlouhé chvíle. 

Další část cesty už však nění nikterak náročná a opět mne vede po úzké pěšině, což se náramně hodí. Krásné počasí, které mne doposud doprovázelo se se mnou totiž celkem nečekaně loučí, zatahuje se, fouká a já začínám tušit pořádný liják. Než se přižene, raději kontrolují trasu před sebou, koukám jak daleko je další trasa a zda jsou nějaké alternativy pro pokračování dále. Opravdu nerad bych zažil bouřku někde na hřebeni. Dalších chata není příliš daleko a k další mne čeká ještě další stoupání následované sestupem. Nevím, zda budu přelázat nějaký vrchol, šlapat po hřebeni nebo pouze obcházet další kopec po svahu, ale žádnou alternativu pro svou cestu nevidím a budu muset pokračovat právě tudy. Nezbývá než doufat, že štěstí bude stát opět na mé straně a nepotká mne žádný šílený nečas.

Kolem dvanácté tak profouknutý ale suchý přicházím na Kaiserjochhaus, odkud bych mohl slézt dolů do údolí a cestu tak ukončit a vzdát, to se mi však absolutně vůbec nechce. Taky bych si zde teoriticky mohl sednout a dát si něco teplého k jídlu, nechci se však příliš zdržovat, a tak uháním dále. Celkem mi není jasné, co mají lidé z toho, když tuto stezku jdou od chaty k chatě. Jakože jsem tady ve dvanáct a do večera co? Opravdu nevím, co bych zde dělal, a tak jsem rád, že vždy využiji celý den.

Opouštím tak prostory chaty a stoupám vzhůru, když tu začíná celkem silně mrholit. Nahazuji tedy goretexovou bundu a pokračuji ve svém putování a jak tak stoupám, dostávám se v jeden moment hlavou do stejné úrovně, jako je zemina přede mnou a právě zde si hoví svišť. Sotva mne zaregistruje, vystřelí odsud takovou rychlostí, že se mi hlína rozprskne o obličej. Nu pogodi! zvolám za ním se smíchem po vzoru vlka z Jen počkej zajíci a pobaven tímto komickým okamžikem se opět dávám do kroku. Během krátké chvilky také přestává pršet a poněvadž mám opravdu hlad, sedám si na mokrou zemi a dávám si rychlý oběd. Krajíce chleba zakoupené dnes ráno na Ansbacher Hütte mi přijdou opravdu vhod. Po jídle se však nijak nezdržuji a vydávám se na cestu dále. Ta vede převážně po úzkých vyšlapaných stezkách táhnoucích se po obvodu zelených svahů, přičemž s přechodem každého dalšího kopce se mi otevírá úplně nový svět. Navzdory pochmournému počasí mne to neskutečně baví a celou cestu si užívám. Jediné zpříjemnění, kterého se dopouštím, je poslech audiknihy Zaklínač - Divoký hon. 

Zdejší hory jsou neskutečné a krajina se s každým výstupem za nový obzor nepopsatelně mění. Je to opravdu jako prcházet vícero světy a když se vám při jednom přechodu úplně změní počasí, pak teprve. Není mi však přáno užívat si modravé oblohy a teplého slunce příliš dlouho, neboť za dalším kopcem se nořím do ještě větší temnoty a chladu než doposud. Na obloze plují těžká temně šedá mračna a vane opravdu silný vítr. Jsem opravdu rád, když se přede mnou objeví Leutkircher Hütte, kde se hodlám trošku zahřát a především si dopřát pořádné kafe. Užívaje si naprosto velkolepého výhledu k ní tak rychle scházím a ačkoli působí celkem prázdně a opuštěně, vcházím dovnitř. U jednoho stolu sedí dvě dívky, které pravděpodobně dnes došly a hodlají přenocovat, ale jinak tady nikdo není. Sedám si tedy k jednomu prostornému stolu v jinak prázdném lokále a zanedlouho přichází servírka, která se mne ptá, zda zde hodlám nocovat. Povídám že ne, že si dám pouze kafe a do oka mi také padne domácí brownies, tak si hned dávám. 

Lokál je celý ve dřevě a působí velice útulně. Nejvíc mne však zaujme nápis na zdi:

Tages Gericht: Obstsalat ... Mit viele Trauben ... eigentlich nur Trauben ... Vermentierte Trauben ... Okej, villeich ist es Wein ... Es ist Wein!

neboli

Pokrm dne: Ovocný salát ... se spoustou hroznů ... vlastně to jsou jen hrozny ... fermentované hrozny ... okej, možná je to víno ... Je to víno!

Zatímco čekám na kávu, dávám si telefon do powerbanky, poněvadž už mu moc nezbývá a ještě se dneska bude určitě hodit. Jsem proto opravdu rád, když mi na stole přistane opravdu velký hrnek kávy, kterou miluji, kterou už jsem potřeboval a k vůli které jsem sem hlavně přišel. Ano, přesně tohle potřebuji. Zdržím se zde tedy déle, než by bylo asi na místě a vychutnávám si tuto nálož kofeinu. Telefon se mezitím pomalu nabíjí a já se zahřívám před dalším putováním. Prohodím také pár vět s mojí kellnerkou, která se mne ptá, kam mám namířeno. 

Povídám, že na Stuttgarter Hütte. 

Ona na to, že to mám ještě co dělat a kudy hodlám jít dále? Vrchem nebo spodem?

Já na to že spodem, bo je to blíž.

Vrchem je to blíž, tvrdí mi, navzdory tomu, že v mapách mi to vychází o dva kilometry dále tečkovaně značenou stezkou skalami. Po nějaké chvíli pak ještě dodává něco o tom, že tam je potřeba mít opravdu velké zkušenosti s alpským terénem a přechody hor, ale že jak se tak na mě dívá, že už asi budu mít něco nachozeno. Nakonec se loučím a vyrážím v před. Je po čtvrté hodině odpolední a pokud půjdu spodem, pak mám před sebou skoro devět kilometrů s následným výstupem z údolí na další strž o délce víc jak pětiset výškových metrů na čtyřech kilometrech, což po včerejšku bude brnkačka. Po rozhovoru s mne obsluhující dívkou však přemýšlím i nad trasou vrchem po obvodu hor, kde však vidím i nějaké žebříky v okolí trasy.

Po krátké době přicházím na rozcestí, kde stojí upozornění, že na stezce dále je vyžadován jistý krok a netrpět závraty. Zde se musím definitivně rozhodnout zda stoupat vzhůru na průsmyk Caradras, či sestoupit dolů do Morie. Tou dobou však už vane opravdu silný vítr a je mi jasné, že se na mne Saruman pokouší strhnout horu. Kdo ví, co sebou přinese. Pokud mluvila o zkušenost s alpským terénem a jistém kroku, asi tam nahoře nechci být v tomlhle větru či ještě horším počasí. Navíc čas se krátí a nerad bych zmeškal večeři na další chatě. Nakonec se tedy rozhodnu seběhnout dolů do Morie.

Z počátku stezka příjemně klesá zelenými loukami, zatímco obloha ovládá stále temnější Mordor přinášející silné mrazivé větry. Jak však scházím níže, ocitám se v příjemném závětří. Ještě že tak, neboť úseky, kterými budu pokračovat jsou prostě extratřída.

Prvně přicházím do míst na ještě zeleném velice strmém svahu, kde stezka úplně chybí a nachází se o několik metrů níže. Velice opatrně toto místo tedy přelézám a sestupuji, dokud se nedostanu na pěšinu pode mnou. Tím ovšem dnešní dobrodružství na extrémních stezkách nekončí, neboť brzy následuje zdlouhavý pochod na velice úzké stezce táhnoucí se po obodu skály. Stezka je místy úzká tak, že nemůžu dát ani chodidla pořádně vedle sebe a nezbývá mi než přešlapovat. Po levé ruce se mi kolmo tyčí skála nebo sbíhá prudký štěrkový svah, po pravé mám nekonečně hluboký sráz. Po dnešku je stezka místy navíc dost mokrá a drolivé štěrkové úseky jsou teprve zážitek. Přesto tuto past na české turisty docela hravě zvládám a nakonec sbíhám běžnou pěšinou do zelné kotliny skrývající se pod kořeny hor a temnou mrakovitou klenbou.

A právě zde narazím na stejnou ceduli upozorňující na jistý krok a bezzávratovost, jako jsem viděl nahoře na rozcestí. Už mi to dochází. Už je mi to zcela jasné. Ta cedula nebyla věnována stezce vedoucí přes skalnaté vrcholy, ale pro sestup do údolí, který jsem nyní sám zažil. To proto mi ta ženština tvrdila, že vrchem je to kratší, ačkoli mapy tvrdí opak. V tom případě by však bylo na místě prohodit značení náročnosti. A ačkoli mne mrzí, že jsem oželel jistě parádní úsek a hodlám se zde právě pro něj jednou vrátit, tak nejsem zklamán ani trasou, kterou jsem sešel do těchto míst. Přiznejme si, kde jinde bych přišel k takovému zážitku. A kdybych šel vrchem, vracel bych se, abych si zkusil cestu údolím? To pochybuji! Vlastně by mne to vůbec nenapadlo. 

Sedám si na nedaleký kámen a před závěrečným výstupem se chci ještě pořádně nasvačit. Obloha je zatažená, okolí působí temně a opuštěně a opět se zvedají silné větry přinášející pořádně vlhký vzduch. Věštím déšť, a tak to do sebe rychle nahážu a vyrážím dále. Přičemž největší překážku z počátku tvoří elektrické ohradníky, které jsem nucen podlézat. Sotva je zdolám, začíná poměrně silně pršet, jakmile však zdolám nejstrmější úsek při nástupu, je po dešti. 

Stopání se mírní, pršet ustává a mne čeká celkem pohodový výstup na sedlo Erlijoch. Ani mračna se už nezdají tak temná jako doposud a když se ohlédnu, spatřím duhu. Je však na opačné straně zelených kopců a vracet se pro kotlík se zlatem opravdu nehodlám. Nezbývá než zůstat oděn v chudobě a pokračovat dále obohacen o další z úžasných zážitků tohoto treku. Jak totiž stoupám vzhůru, potkávám asi třicetihlavé stádo kozorohů, kteří se neohroženě pasou na zelených alpských loukách. Jsou zde mláďata, jejich matky a samozřejmě i statní ochránci stáda, kteří signalizuí mou přítomnost ostatním. Musím říct, že jsem překvapen zvuky, které toto úžasné zvíře vydává. Je to jako hvízdání člověka. Ačkoli jsem však nedaleko a oni o mne ví, neutíkají přede mnou a ani na mne nenabíhají, a tak mám tu neskutečnou čest je pozorovat v celé jejich kráse z poměrně malé vzdálenosti. Úžasné, za ty roky v Alpách jsem jaktěživ neviděl kozoroha a na tomto trailu na ně narážím už potřetí. Takovou parádu jako nyní jsem však nečekal. Pokud za něco tento trail stál, tak minimálně za tohle. 

Čas se sune vpřed, blíží se šestá hodina večerní a já opouštím zeleně porostlé svahy a opět přecházím na kamenité skalnaté kopce, kde mne čeká opět o něco strmější výstup a přelez přes Erlijoch. Právě v čas, neboť sotva jej zdolám, začíná vát vítr tak prudce, jako za celý den nevál a s ním se ženou i pěkně temná mračna a nejen první kapky deště, ale také jemné množství krup. To už jsem však na dohled od Stuttgarter Hütte, ke které stačí jen seběhnout. Přidávám tedy do kroku a co nevidět jsem na místě. Právě v čas, neboť sotva zalezu do vnitřních prostor prostorné a vyhřáté chaty, venku se spustí doslova boží dopuštění. Větry silně vanou a bijí do oken, zatímco je slyšet dunění deště. 

Jdu ohlásit svů příchod a zjistit, kde nocuji a ačkoli jsem si zaplatil společné prostory, dnes zde dorazil nějaký školní výlet, který je celé obsadil, a tak dostávám sám pro sebe pokoj pro tři lidi. No není to paráda? Večeře se navíc podává až v sedm, a tak mám čas se aspoň okoupat. Když však scházím do sprch, je tam celý školní výlet a je mi jasné, že by tohle bylo čekání ještě na dlouho. Vracím se tedy na pokoj, převlékám do suchých věcí a scházím do prostor lokálu, kde mám místo přidělené u stolu se dvěma páry z Bavorska, kteří kráčí více méně stejnou trasu, jen jak se smíchem o poznání později oznamují, to co oni jdou dva dny já zvládám za jeden. Mají holt víc času a já sám nevím, co bych dělal půl dne na někde na chatě. Jsou to strašně super lidi a hned od prvního okamžiku se dobře bavíme. Rozprávíme o svých cestách, vyměňujeme si kontakty a toho večera nejeden panák hruškovice skončí v našich útrobách. Vzhledem k tomu, jaký nečas panuje tam venku, je to i celkem na místě. 

Chatu navíc vedou Nepálci, a tak na zdech visí i nějaké obrazy z jejich země a večeře je v porovnání s ostatními chatami také dost odlišná. Nenabízí se zde polévka ani dezert, jak bývá zvykem, ale zase na druhou stranu dostaneme pořádný talíř skvělého curry s rýží a k tomu pár chlebových placek. Musím říci, že coby milovník takové kuchyně jsem nadšen a to samé mohu s klidem prohlásit také o mých přátelských spolustolovnících. Navíc kdo by měl málo, může si pořád obědnat z místní a la carte nabídky, a tak na mnohých stolech přistane ještě sladká tečka v podobě Kaiserschmarrn neboli Císařského trhance. Na ten já však chuť nemám, a tak pokračujeme v hruškování s mými bavorskými přáteli až do desáté, kdy se tradičně restaurace uzavírá. Konečně si jdu dát sprchu a usnout mrtvolným spánkem, zatímco venku řádí vichřice spojená s neskutečnou průtrží mračen bičující hřebeny hor až do rána následujícího dne.