Den 4. - Misty Mountains
Když se ráno budím, venku ještě leje a řádí pořádná vichřice. Vůbec se na dnešní den netěším a počítám s tím, že budu mrznout a moknout. Zdá se mi nereálné, že by to ustalo a Bergfex-Wetter mi záhy dává za pravdu. Je však ještě dost brzy, a tak si ještě poslouchaje bubnování deště nějakou dobu poležím na lůžku, až jak se blíží čas snídaně jdu si vyčistit zuby, přičemž se hned po ránu opět potkávám s Bavoráky předchozího večera. Zdravíme se, přejeme si dobré ráno a smějeme se. Pak společně zamíříme na opravdu bohatou snídaní. Každý má na stole ze dvě žemle, další pečivo je na bufetě, kde je spousta sýrů a uzenin, ale také mísy s müsli a jogurty. Kávu roznáší servírky v konvích a jak je zvykem, zeptají se vás i několikrát, dokud nemáte dost. Asi jsme holt na horách všichni milovníky kávy, kteří se ji nedokáží po ránu nabažit.
Během snídaně se znepokojením sledujeme venkovní počasí a kontrolujeme nepříznivou předpověď. Opravdu se nezdá, že by se to venku mělo změnit, o to více jsme překvapeni, když náhle přestaně pršet a hustá černá mračna venku zbělají a promění se v zářivě jasnou mlhovinu. Nádherná proměna. Když pak záhy vycházím, mračna se už trhají a oběvuje se modrá obloha, zatímco mne obklopuje průhledný mlžný závoj. Než se vyšplhám na Rauherkopfscharte, odkud mne čeká převážně už jen sestup zpět do údolí, mizí i všudypřítomná mlhovina a pouze nedaleké kopce jakož i hory v dály obklopují mlžná oblaka. Celé to působí opravdu nádherně.
Dále pokračuji pohodovým tempem po úzkých stezkách vskutku dechberoucí krajinou. Nikam nespěchám a pouze si užívám poslední kilometry nádhery zdejších hor. Určitě jsem zde nebyl naposled a rád se zde budu vracet. Klidně i s vícero lidmi, aby ochutnali něco z tohoto alpského ráje.
Za Rauherkopfscharte mne čeká ještě nějaký čas pochod měsíční krajinou mezi zelenými vrcholy, ale i ta moře kamení nakonec opouštím a přecházím na zelené kopce svažující se do údolí, v němž leží městečko Lech, které je mým dnešním cílem. Nežli však zahájím konečný sestup do údolí, čeká mne ještě celkem dlouhý pochod po úzké stezce rovně se táhnoucí po obvodu svahu. Panoramata jsou naprosto dokonalá, je příjemné počasí a všude kolem je slyšet zvonky krav pasoucích se na prostorných loukách pode mnou. Naprosto dokonalé ráno!
Samotná stezka mne tak přivede až k dřevěnému kříži pod Wöstersattel, odkud mne už nečeká nic než prudký sestup do údolí. A ačkoli kráčím po oficiální turistické trase, kříží ji elektrické ohradníky, které jsem nucen i po tak deštivé noci podlézat, abych následně kráčel mezi stády zvědavých krav a mne si nevšímajících koní.
Nakonec však scházím do malebného horského údolí, v němž je položeno horské středisko Lech. Je tak akorát čas na oběd, a tak se vydávám hledat restauraci, kde bych se najedl a ačkoli mi není známo proč, mám neskutečnou chuť na pořádný řízek. Ten mi však nemůžou udělat, poněvadž právě čistí fritézu. Co je to za nápad čistit friťák během poledního provozu? A to ho jako nedokáží udělat na pánvi?
No nic, dám si nějaký steak s těstovinami v gorgonzolové omáčce. Že to zní divně? Jo, to znělo i mi, ale co čekat v restauraci vedené a spravované Italy? Abych pravdu řekl, je to mnohem lepší, než bych čekal. Spokojen a dosyta najeden pak podnik opouštím a mířím na autobus. Sbohem Lechtalské Alpy, zas někdy jindy. Zůstaňte tak krásné, jako jste!
