Podél jezer Loch Lochy & Loch Oich

38,4km     612↑       657↓

Dnes v noci mne výjimečně nevzbudí brzké slunce, na to už jsem si celkem zvykl a v šeru lesa jej vlastně ani nepostřehnu. Dnes mne ze snění vytrhne naopak neskutečný hluk. Slyším hluboké dunění hrůzostrašně otřásající zemí, které se zastaví jen nedaleko mého stanu. Slovem zastaví však nemyslím, že by utichlo. Naopak. Bleskurychle se přiblíží odněkud z hlubin lesa a pak pokračuje zhruba v jedné vzdálenosti od mého stanu a neustává. Přelévá se ze strany na stranu, pak se kousek vzdaluje a opět přibližuje. Tam a zpět neustále. Něco velkého tam zběsile přebíhá na jednom místě. Okamžitě mi dochází oč jde. Jsem ve stanu pod strmým kopcem nad korytem řeky a táhnou tudy jeleni. Jediné místo, kudy mohou projít, je kolem mého stanu, toho se však bojí. Jsou opatrní a nemohou vědět, zda zde na ně někdo nečíhá. A já se naopak bojím jich. Ne jelenů jako zvířat, ty naopak obdivuji, jen se obávám, co udělají a co bude následovat, když to nakonec vezmou přes můj stan. Ležím schoulený ve spacáku a nevím, co mám dělat. Mám vylézt? Co když je zbytečně vyplaším. Jak jsou vůbec daleko? Mám zůstat? Nevím.

Ležím a tiše naslouchám, co se bude dít. Nakonec seberou odvahu a ze zběsilého pobíhání na místě vyrazí tryskem kupředu. Přeženou se kolem mého stanu, k mému štěstí se mu vyhnout a k mému údivu nezavadí o žádné z napnutých kotvících lanek. Urputný ohlušující dusot se vzdaluje a doprovází jej drásavé skřeky, které tito hrdí paroháči vydávají. Z toho jeleního ryku mám dnes normálně až husí kůži. Zní to opravdu hrůzostrašně. Dunění se rychle vzdaluje a řev spolu s ním, dokud se opět neztratí někde v dáli. Tímto končí můj hororový zážitek dnešní noci v potemnělém lese. Než opět usnu však ještě nějakou dobu potrvá. Tohle je pro mne naprosto nezapomenutelný zážitek. 

Když se opět probudím, slunce je už vysoko na obloze, poněvadž je však můj stan postaven mezi sloupy hlubokého temného lesního porostu, působí to, jako by venku bylo stále šero až tma. Ze stanu se proto moc nikam nehrnu a s balením věcí si dávám celkem dost na čas. Nakonec však stan přeci jen opouštím a vydávám se na svou další cestu. Prvně však musím zdolat strmý svah, který jsem včera tak krkolomně sbíhal dolů. Je to fakt záhul a pěkně se přitom zpotím a pořádně zadýchám hned z rána, během pár minut jsem však opět na prašné silnici vedoucí mezi lesním porostem a kaledonským kanálem. Je nádherný jarní den, obloha je blankytně modrá a plují na ni modrá oblaka. I když jsem přešel půl Skotska, mé dobrodružství stále nekončí. Ba naopak, po opuštění profanované West Highland Way, po které proudí davy turistů, mne teprve nyní čeká putování v osamění kopci skotské vysočiny bez větších měst a možnosti dokoupit si zásoby, kdykoli se mi zlíbí. Až na břehu jezera Loch Ness by měla být benzinka s obchodem, ale kdo ví, zda tomu tak bude. Jinak toho v mapách moc nevidím a je jasné, že musím vyjít se zásobami, které si táhnu sebou od prvních dní na cestě a které jsem včera dokoupil ve Fort Williem. To pravé dobrodružství teprve dnes, po sedmi dnech na cestě může začít. Nic přede mnou, vše za mnou. Tak to na cestách přeci bývá.

Ačkoli jsem během předchozí cesty nikdy moc neplánoval a místo táboření jsem hledal až k večeru podle toho, kam jsem zrovna došel, dnes večer bych rád spočinul v tábořišti na březích jezera Loch Oich, poblíž kterého by se dle map měly nacházet i veřejné záchody a dle obrázků v mapách by zde mělo být i ohniště. Je to sice téměř 35km daleko, ale po celý den téměř stále po rovině nebo do jen mírných kopců, takže pohoda. Vidina možnosti opéct si buřta na ohni a dopřát si koupel ve vodách jezera Loch Oich je pro mne natolik lákavá, že věřím, že to hravě stihnu navzdory pozdnímu vstávání a ne zrovna brzkému zahájení dnešní cesty. Už se na večer v krásném tábořišti u jezera docela těším, a tak okamžitě vyrážím opravdu svižným tempem vpřed k mému cíli v nedohledných dálkách skotské krajiny.

Šlapu stále v před po rovné stezce táhnoucí se podél kanálu, za kterým se mírně vlní kopce vysočiny. Po druhé straně vidím jen neprohlédnutelnou hradbu stromů a křovin, když se však rozestoupí jako opona na divadle, nabídnou mi nevšední podívanou na Ben Nevis a okolní vrcholy za nekonečně zelenými lány lesů a luk. Ani zde dnes nejsou po deštných mračnech ani památky. Jen na svazích Ben Nevisu vidím nějaká sněžná pole. Jsou zde ještě od zimy, nebo je přinesla včerejší bouře ? Těžko soudit, těžko říct ale spíš za A) bude správně. 

Dnes je mi opravdu líto, že jsem ten výstup nakonec odpískal, vracet se tam těch patnáct dvacet kiláků už však nehodlám. I když kecám, nejradši bych to tam otočil jak mne bičuje svědomí, ale byla by to hovadina, která by mne stála hodně času a sil. Pozdě bycha honit, rozhodnutí už padlo, příliš jsem se vzdálil a minulost nezměním. Opět se utvrzuji, že až jednou do Skotska zavítám na několikatýdenní až dvouměsíční toulky po zdejších stezkách, tak ten kopec zdolám. Musím pokračovat v před a za sebe se neohlížet. Otáčím se a vyhlídku opouštím, čímž Ben Nevis na hodně dlouhou dobu ztrácím z očí.

Táhne na půl jedenáctou, když přicházím k lavičce mezi stromy na břehu kanálu spojujícího severní moře, atlantský oceán a velká jezera překrásně zeleného Skotska. Právě v čas, poněvadž od rána jsem nejedl a táhnout dále o hladu se mi nechce. Sedám si na prkna staré lavice a z batohu vytahuji svou polní kuchyni, skládám vařič, na ten stavím nádobu s vodou a dávám se do vaření. Dnes výjimečně nehodlám snídat ovesnou kaši, ale vaječinu se špekem a cibulí ze sušených vajec. Né že bych této šmakuládě kdo ví jak důvěřoval, ale když jsem ji zahlédl, řekl jsem si, že to vyzkouším a dvě balení si na tuto cestu vzal. Musím říct, že jsem překvapen. Rozhodně to není vynikající, ale čekal jsem to mnohem horší. Když to dám na chleba, dokonce to chutná i téměř jako vaječina, bez pečiva je to však jen nemastná neslaná vaječná hmota bez výrazné chuti, kterou zachraňují jen ty kousíčky špeku. Na nějakou dobu však zasytí a to je to hlavní. Na dalších cestách se však bez tohoto genetického experimentu, ze kterého jednou mohlo vzejít šťastné kuře, asi obejdu.

Jen o pár chvil později přecházím na druhou stranu kanálu, odkud pokračuji podél břehů jezera Loch Oich. Zatím však kráčím lesy a vidím ho spíše jen tu a tam z povzdáli. Má cesta vede ještě nějakou dobu po asfaltce, až nakonec dojdu na okraj lesa. Zde přecházím na lesní stezku, která mne vede na břehy jezera, kde táboří nějací lidé. Nezdržuji se zde zbytečně a kolem jejich stanů pokračuji až dokud nedojdu na písčitou pláž, na které leží dřevěné trosky nějaké staré lodi. Hladina jezera se vlní a ženou se přes ni silné chladné větry. Na straně jedné vidím kopce, které mne dnes čekají, v dáli přes větrem rozbouřené vody vidím Ben Nevis, nad kterým se opět stahují mračna. Naposledy se s ním loučím a vyrážím vstříc novým výhledům a novým zážitkům.

Opět tedy šlapu po úzké lesní pěšině, která mne vede na hlavní silnici, po které dnes budu nějaký čas pokračovat, těsně než na ni však nastoupím, narazím na sympatickou ceduli, která mi přeje, abych si užíval svobodu a volnost a tábořil, kde si mi zlíbí, ale dbal přitom na přírodu, ctil ji a chránil a veškerý odpad si odnesl s sebou. Opravdu se mi líbí ten všudypřítomný apel na užívání si svobody a ochranu přírody. Vždyť i na samotné West Highland Way, kterou chodí doslova tisícové davy turistů, je povoleno tábořit kdekoli a přitom je zde po celou cestu pořádek a příroda čistá, jako by zde lidé snad ani nechodili.

Přecházím na asfaltku, která pokračuje pod zelenými kopci lesy kolem jezera. Tu a tam se stromy rozestoupí a nabídnou výhled na šedavou hladinu jezera a zelené svahy na druhé straně Great Glenského zlomu a zrovna v jeden takový moment se z ničeho nic a úplně odnikud ozve ohlušující rachot a těsně nad hladinou jezera sevřenou mezi kopci proletí dva páry stíhaček jako v Top Gun: Maverick. Mám z toho husí kůži a ve stínu událostí posledního roku neblahý pocit. Připadám si, jako když ve filmu takto z ničeho nic proletí vrtulníky nebo projede armáda a lidé se teprve poté dozvídají, že vypukla válka, nebo že jejich země byla napadena. Nic takového se naštěstí neděje, ale to člověk takto osamělý v lesích netuší. Okamžitě také koukám na zprávy, zda se někde něco nesemlelo, zda se něco nového neděje, ale k mé útěše a ke štěstí všech se svět do ještě větších srajd nedostal. Přicházím na rozcestí za Clunec, kde se odděluje kamenitá lesní cesta pokračující za svěšenou závorou. Právě tudy kolem odpočinkového místa v lesích vede Great GlenWay a já asfalt opět opouštím a noříc se do hustých smrkových lesů házím veškeré starosti o osud planety opět za hlavu. Pluji lesem, dýchám čerstvý vzduch a sním.

Den se sune přes poledne k večeru a já kráčím po široké štěrkové silnici v sevření lesa. Stoupání je velice mírné a vůbec mi nedává zabrat, a tak si bez problému dám trochu toho kouře z včera zakoupeného kuřiva, které mne vyšlo na takový balík, že jej nehodlám jen tak zahazovat. Cesta mne vede jehličnatými lesy stále výše a les mi odkrývají výhled na obrovskou plochu jezera Loch Oich. Není to tady taková nádhera jako na West Highland Way, ale zatím nemůžu říci, že bych mne cesta nebavila. Když chci, odpočívám, když chci, jím a když chci, tak zase šlapu dále a užívám si klidu a samoty v nádherné skotské přírodě a fantazíruji o svých vlastních světech. Tohle miluji, proto to dělám. Tohle je ta pravá svoboda na cestách, která mne tolik naplňuje. Nechte mne bezmezně toulat se a více toho po vás nebudu chtít.

Po nějakém čase mne cesta přivede ke skalní stěně, kde se mechem valí proudy vody odkudsi z hůru. To mi přijde celkem vhod, protože potřebuji doplnit zásoby vody, a tak shazuji batoh na zem a s lahvemi se stavím k bílým potůčkům stékající vody a pomalu si plním lahve. Zabere to celkem dost času, a tak není divu, že mne předběhne mladý pár, který se vynořil neznámo odkud a směřuje neznámo kam. Cíl jejich cesty zjistím až o pár chvil později, kdy mne cesta přivede nad Glas-dhoire Trailblazer Rest, kde je oficiální kempoviště, o kterém jsem uvažoval také jako o vhodném nocovišti, není však dlouho po poledni a já jsem stále plný sil. Skrz zemi pokrytou spadaným jehličím mezi starými smrky k němu vede pěšinka, u které poutníky vítá dřevěná socha medvěda s červenou krosnou na zádech, na ktaré jsou našity vlajky nejrůznějších zemí světa. Přijde mi to celkem sympatické a po pěšině scházím směrem k tábořišti, kde na lavičce sedí onen mladý pár a o něčem si povídají s naproti sedícím střapatým vousáčem. Než trojice neznámých mne více zajímá nedaleká kadibudka, ke které mám momentálně celkem akutně namířeno.

Ulevím svým střevům v pohodlném sedu uvnitř dřevěné boudy a opět ji opouštím, abych pokračoval ve své cestě. Než však vystoupám úplně nahoru na prašnou kamennou cestu, rozhonu se přeci jen dát si pauzu na oběd, a tak usedám na jeden ze spadlých kmenů a vařím si vodu na další porci kuřete Tikka Masala od Adventure Menu, kterou mám tak moc rád. Asi nejlepší jídlo, jaké na treky vůbec existuje. Ta správná dobrota, která člověka zasytí, zahřeje, dodá energie a navíc je chuťově opravdu fantastická. Přesně tak to má být.

Zrovna když se dávám do jídla, projde kolem mne vousáč vyslýchající dvojici dole a popřeje mi dobrou chuť. Poděkuji, ale vypadá, že by se chtěl bavit dále. Bohužel mu moc nerozumím, a tak se opět rozloučí a vydává se na vlastní cestu, která se s tou mou toho dne ještě jednou nečekaně zkříží a skončí příjemným posezením u piva. Do té doby se však ještě něco našlapu, poněvadž cesta, kterou mám jít dále, je dle všeho uzavřena a jsem veden stále výše nad jezero Loch Oich. I když kráčím vzhůru jasně viditelnou širokou cestou, podél které narazím i na odpočívadlo s posezením, v mapě cestu nevidím, a tak jsem lehce zmaten a doufám, že dojdu tam kam potřebuji. V jednu chvíli během úvodního nástupu se dokonce nalehko vracím, abych se ujistil, že je spodní stezka skutečně uzavřena a pokouším se pročíst důvod. Dle všeho tam mělo dojít k sesuvu a nyní se cesta opravuje. No jestli jen k vůli tomu a v tak krátké době vybudovali silnici, po které šlapu, tak to smekám a tleskám zároveň. Nahoru totiž stoupám po široké rovné silnici lehce vysypané jemným štěrkem. Vypadá nově, pevně a vzkutku příjemně se po ni šlape.

Stoupám stále vzhůru, až mne cesta přivede na jinou lesní cestu táhnoucí se mnohem výše nad jezerem. Tou pokračuji lesem a opět scházím stále níže. Les řídne a ustupuje a opět se otevírá nový rozhled do kopcovité krajiny nad jezerem. Za sebou mám jezero Loch Lochy a někde v nedohlednu před sebou o poznání menší jezero Loch Oich, ke kterému mne čeká cesta podél Kaledonského kanálu. Scházím k němu zelenou lučnatou krajinou, kde se na ohrazených pastvinách pasou ovce a užívám si těchto ikonických výhledů na reliéfy skotské pahorkatiny. Jen u jedné z ohrad se dostaví malé mrzení, když zde naleznu mrtvou rozdrásanou lišku. Jsou to krásná zvířata, která mám fakt rád, a tak je mi ji opravdu velice líto. Takový je ovšem zákon boje mezi divokou přírodou a farmářskou krajinou. 

Pokračuji po široké stezce, které se opět noří mezi stromy nad jezerem, když narazím na střapatého vousáče, který mi dnes přál dobrou chuť. Zdá se ztracen a zmateně se rozhlíží na rozcestí. Zdá se mi, že absolutně netuší, kudy jít dále. Když dojdu až k němu, ukáže se, že vskutku nemá zdání kudy kam a ptá se mne na cestu. Vytáhnu tedy své kouzelné mapy.cz, z nichž vyplyne, že je to vlastně jedno, protože obě cesty jsou brány jako Great Glean Way, akorát že každá z nich vede po opačném břehu. Může jít klidně stále rovně a bude-li chtít, na dalším mostě přejít přes cestu a pokračovat po opačné straně jezera Loch Oich. Nebo přejít kanál už nyní a pak si vybrat, zda chce pokračovat stále rovně po pobřeží Loch Oich, nebo naopak přejít na druhou stranu, vystoupat do kopců a pokračovat po zelených kopcích vysoko nad jeho hladinou. Mne láká vidina koupele ve vodách Loch Oich po dvou prochozených dnech, nocleh v tábořišti a posezení u ohýnku, nad kterým si opeču včera zakoupené buřty, proto pokračuji na druhou stranu kanálu, kde hodlám pokračovat stále rovně. Je to odsud už jen sedm kilometrů. Shodou okolností i on kráčí po Great Glen Way a rozhodne se pokračovat se mnou.

Jak tak kráčíme čarovnou Skotskou krajinou, pochvaluje si krásné počasí, které je pro trampování jako stvořené a snaží se navázat rozhovor, což s mou chabou angličtinou jde velice těžko. Omlouvám se mu, že anglicky moc neumím, ale on jen mávne rukou a směje se, že určitě umím anglicky lépe, než on česky, což je vlastně pravda. On sám je Dán, který stopem dojel až na ostrov Skye, kudy vede mnohým hikerům dobře známý Skye Trail. Právě ten před pár dny dokončil a pokračuje Skotskem dále na sever. Je to fakt pohodář, který si užívá krás přírody a navzdory jazykové bariéře se s ním dobře putuje a povídá.

Netrvá dlouho a přicházíme k můstku přes kanál, kde se začne rozhlížet a pobíhat, jako by něco hledal. Prý by zde měla být hospoda a jak se naopak dozvíme od panáčka sedícího v malé budce u mostu, skutečně je. Ukazuje nám na loď kotvící na opačném okraji kanálu, před kterou je i malá zahrádka s posezením. Okamžitě tam s nadšením zamíříme. Dneska je opravdu neskutečné horko, mám za sebou třicet kilometrů a dobré studené pivo nám přijde opravdu vhod ať to stojí co to stojí. Nadšeně vbíháme dovnitř, každý si objednáme jeden škopek a jdeme s ním ven na zahrádku. Sotva upijeme, odkládáme půllitr se s křiveným obličejem na stůl před námi. Slova, jež pronese můj nový společník na cestě, jsou i tím, nač myslím já, sotva se napiju. "Ne, tohle není to, co jsem očekával." Co však čekat na lodi, kde se teplé pivo vytlačuje ze sudu pomocí páky. Čepovanou studenou hladinku opravdu ne. Spíš zteplalou tekutinu bez pěny i bublinek. No, vylévat to za ty prachy však nebudeme, a tak tu sedíme, upíjíme a snažíme se povídat si. Jak se ukáže, chlapík umí německy o něco málo lépe, než já anglicky, a tak si nakonec i celkem pokecáme.

První pivo nakonec nějak zvládáme vypít a můj dánský společník se vydává zpět do podpalubí. Zjistil totiž, že má vybitý telefon a nic jako powerbanku nevede. Jak sám o sobě říká, je prostě "Old School." Nevede ani foťák a má postarší telefon, cestuje nalehko s hamakou a jídlo a vodu řeší až cestou. Chce si dole dobít telefon, a tak i já scházím dolů a dávám si další pivo. Tentokrát však dobře vychlazeného lahváče, abych si zpravil chuť. Za chvíli opět sedí u mne a také si jednu lahvinku nese. "Good idea," směje se na mě a s chutí si dává doušek chlazeného moku, načež dodává, že se tady možná nají. Už nevím jak, ale nakonec nějak zmíním, že další dva dny nenarazí cestou na obchod.

"Aha, a já mám jen jeden sendvič z benzinky, a to fakt není jídlo. Těch jsem cestou z Dánska měl víc než dost. Asi si tady fakt dám něco k jídlu." 

Mizí mi a za chvíli se vrací s jídelníčkem. Já tady ještě nějakou chvíli posedím, ale když mu přinesou lahodně vypadající voňavé těstoviny s rajčatovou omáčkou a hromadou sýra, rychle dopiju a loučím se s ním. Fakt se mi sbíhají sliny, ale už se nechci příliš zdržovat ani moc utrácet. Navíc se nemohu dočkat, až si na březích Loch Oich rozdělám oheň a opeču šunkové klobásy zakoupené v polských potravinách den zpátky.

Opouštím zahrádku před kolébající se bárkou a po úzké dobře viditelné štěrkové cestě se opět vydávám na cestu na sever. Jdu pěkně svižným tempem a doslova pálím kilometr za kilometrem. Mé kroky mne zanedlouho přivedou k dva a půl kilometr vzdálenému přechodu přes hlavní silnici, za kterou leží Loch Oich. Můj vysněný cíl se blíží. Pokud narazím na místo pro nocleh dříve, nežli dojdu k vyznačenému tábořišti, klidně a rád ho využiji. Dnes už mám opravdu dost a nemůžu se dočkat, až se konečně okoupu ve vodách jezera. Přecházím tedy přes hlavní silnici na druhou stranu a pokračuji po chodníku na jejím okraji, dokud nedojdu k pěšině, na kterou bych měl přejít. Tak je však uzavřena z důvodu sesuvu půdy a spadaným stromům a stejně tak i tábořiště na této straně jezera. Chodci na Great Glen Way musí využít trasu na opačné straně vedoucí v lesích daleko od jezera a v kopcích vysoko nad jeho hladinou.

Tohle je opravdu k naštvání. Mám takovou zlost, že dokonce zvažuji, že poruším zákaz a budu pokračovat na této straně jezera, nakonec však kapituluji, přecházím opět na druhou stranu cesty a po mostě zdolávám i kanál rozdělující Skotsko ve dví. Zanedlouho mám North Laggan za mými zády a opět stoupám neprohlédnutelným hustým lesem po široké silnici někam v vzhůru. Jsem opravdu rozhořčen a mám pořádný hlad. Je mi jasné, že párky si už dnes neopeču jak jsem chtěl. Nakonec zastavuji u hromady klád a sedám si na ni. Rozdělávám zde svůj vařič a klobásky si ohřívám aspoň na pánvičce. Nechci si je však vařit, pouze opéct. Bez oleje se však chytnou ke dnu hliníkového rendlíku zakoupeného na začátku cesty v Glasgow. Jak jeden pojebaný polom dokáže zkazit jinak krásný den.

Po jídle opět vstávám a celkem rozezleně pokračuji směrem na Invergarry. Neustále se rozhlížím a doufám, že narazím na vhodné místo pro táboření. Po obou stranách je to však jen hustý les a svažující se kopce. Až tak patnáct dvacet minut nad městem narazím na trampa kráčejícího v protisměru. Dlouhé vlasy, vousy, otrhaný svetr, maskáče a usměvavá tvář. Okamžitě na mě mává a ptá se, zda mi může poradit místo pro nocleh. No blbec mu odpovím, že ne, že uvidím kam až dojdu, načež se neskutečně rozčílí a vyjede po mě. 

"Hej, o co jde?!"

"Já jsem ti chtěl poradit, ale ty nechceš. No, tak si jdi kam chceš." Řve po mě a rozčileně mává rukama. Absolutně to nechápu a omlouvám se. Ať mi tedy řekne, kde se mám utábořit. Prý že kousek za městem a pak doprava a uvidím to. No, to jsem zvědav.

Večerním lesem scházím do obce, kde není nic než pár baráků, ale aspoň si vyfotím místní kostelík a zase valím dále. Je večer, a já už bych si opravdu rád někde lehnul. Po úzké pěšině kráčím stále vzhůru a míjím jeden rovný plácek, o kterém chvíli zvažuji, že bych se zde natáhl. Nakonec si ale usmyslím, že najdu lepší místo. Podle toho šíleného trampa by zde někde přece mělo být tábořiště. No, není no. K mé smůle kráčím opět víc jak hodinu dále, obloha se šeří a po obou stranách jen les, kde bych stan nepostavil, ať bych se snažil sebevíc. Jeden chodec to dokonce v beznaději zalomil na kraji lesní cesty, kde se jen tak natáhl na zem ve spacáku. "Tebe někdo zajede vole," myslím si a pokračuji ve svém beznadějném putování pod zešeřelou oblohou. Když minu shromáždění lesní techniky, šlapu dále ještě asi půl hodiny s cílem dojít někam k vodě. Nakonec si ale usmyslím, že tohle snažení nemá cenu a že tam můžu klidně dojít taky o půlnoci a kdo ví, jak to tam bude vypadat. Nakonec tedy opouštím lesní cestu a hledám si místo, kde přečkám noc. Úplnou náhodou narazím na rovný plácek bez trávy, kořenů a zbytečných hrbolů tak akorát pro můj stan. I když jsou nad ním zaklíněné popadné stromy, lepší místo dnes asi nenajdu, a tak si ve večerním lesním šeru za zlověstného vrzání kmenů zaseknutých ve větvích stromů nade mnou stavím stan tak, abych v případě pádu některého z nich maximálně přišel o nohy. Musel by to být však fakt extrémní pech, aby zrovna dnes po letech co tu tak drží spadly. Věřím, že jsem sicher. 

Ani dnes mne roje Midges neruší a spray antikomarowy zůstává v batohu. Sotva zalezu do spacáku, usínám a probudím se až dalšího rána. Byl to vskutku dlouhý den.