Loch Lomond

31,5 km     793↑        796↓

Jak už bylo na předchozí stránce napsáno, denní světlo mne probudilo už někdy po třetí hodině ráno a od té doby jsem toho příliš nenaspal. Usínalo se pak těžce a neustále jsem se budil. Proto v brzkých ranních hodinách také opouštím svůj spacák a pomalu si balím věci. Vracím se k triku z Tenerife, kdy si karimatku nacpu dovnitř batohu, abych po jejím odstranění získal místo tak akorát pro později sbalený stan, a nemusel tak vyhazovat věci ven a balit je až posléze. Musím říct, že s hladkou motací karimatkou zakoupenou v Glasgow to jde mnohem snáze, než se skládací pěnovkou. Normálně ji začínám mít rád. 

Po delší době strávené balením a opětovném přebalování, aby uspořádání batohu lépe odpovídalo mým představám o perfektně sbaleném ruksaku, konečně opouštím stan skrytý pod rozcochatými listnatými větvemi a začínám balit tento svůj cestovní příbytek, který jsem si po letech toulání nadivoko a spaní pod širákem nebo v přístřešcích, celkem oblíbil. Big Agnes Seedhouse byl fakt dobrý kup.

Jsem venku, lehce se krčím pod větvemi stromu a cosi mne kouše různě po těle. Je to jako kdybych byl vystaven menšímu náletu komárů. Nemohu si nevšimnou, že kolem mne poletují drobné mušky, které budou zjevně důvodem mého ranního utrpení. Je jich však málo, a tak se to dá zvládnout. To ovšem ještě ani zdaleka netuším, co mne čeká v příštích dnech. Sezóna otravného pakomára skotského neboli midges zjevně právě začala. Že jsem si včera nevzal tu síťku a sprej z honesty boxu já pakoš. 

Cpu stan do batohu a vracím se těch pár kroků na silnici, po které do deseti minut dojdu k Drymen Camping, odkud v těchto hodinách vyráží desítky dalších chodců, kteří se vydali na tuto trasu. Od této chvíle do pozdních odpoledních hodin mám po klidném toulání skotskou krajinou, protože velkou část dne šlapu v zástupu davu, který se vydal na nejvyhlášenější skotskou dálkovou trasu. To je přesně ten důvod, proč takové trasy příliš nevyhledávám a proč bych nikdy nešel svatojakubskou stezkou do Santiago de Compostela.

Přidávám do kroku, abych unikl tomuto stádnímu šílenství, ale záhy narazím na další skupinky chodců, kteří vyrazili buď o něco dříve nebo z jiných míst, kde dnes nocovali. Jsou zde vitální staříci i skupiny mlaďochů, rodinky s malými batůžky i zdatní chodci s pořádnými krosnami a na nich upevněnými stany a karimatkami. Jsou zde zkrátka hikeři všehu druhu, kteří se vydali na nejslavnější trek skotskou vysočinou. Nakonec se zdá nejlepší šlapat takovým tempem, abych nedohnal lidi před sebou, ale zase na druhou stranu si držel dostatečný odstup od hlučných upovídaných grup za mnou. I přesto však tu a tam nějaké hlemýždě předběhnu nebo narazím na lidi jdoucí trasu v protisměru. Těm opravdu nezávidím, protože ti tomu nekonečnému procesí neuniknou. Jsem celkem rád, že nakonec jdu správným směrem.

Můžu jít tak hodinu, když mne konečně dožene hlad. Přecházím tedy na úzkou stezku vedoucí někam do lesů a opouštím hlavní trasu, abych si v klidu na pařezu u úzké pěšiny připravil ovesnou kaši a kafe na snídani. Až teprve nyní poznávám, zač jsou toho otravné mušky midges loket. Marně se kolem sebe ošívám a stříkám na sebe repelent zakoupený letos na Tenerife. Nic to není platné a než se vůbec k jídlu dostanu, jsem doštípaný po celém těle. Neskutečně to svědí a neustále se musím škrábat. Rychle se najíst a zase jít dále. Pouze tak má člověk klid od kousavého hmyzu, který s chodcem nezvládá držet tempo.

Po nějaké době přicházím na rozcestí, kde se i West Highland Way rozděluje. Zatímco jedno rameno cesty klesá dolů k jezeru Loch Lomond, druhé vede přes vrchol Conic Hill. Obě stezky se posléze opět spojují dole v Balhamě. Nejsem žádné béčko a vybírám si cestu přes kopec nabízející krásné výhledy do krajiny. Konečně jsem na nějakou dobu sám obklopen nádhernou skotskou přírodou, protože nemalé množství chodců to bere spodní cestou a další se otáčí, když vidí, jaký výstup mají před sebou. Přitom jde jen o malý kopeček nad jezerem. Ach tihle dovolenkoví horalové, co z takové cesty mají? Nebylo by jim lépe doma na gauči?

Potkávám zde břichatce s plnovousem a jeho malou ženu, které pak potkávám téměř celý trek den co den na nejrůznějších místech. Mají malé batůžky a zjevně spí po ubytováních. Odhaduji, že mají zaplacený zájezd s noclehem na každý den a s převozem většiny věcí od jednoho venkovského hotelu k druhému, protože i tak někteří tuto cestu podnikají. Také mne zde mine stařík, který má od mušek tak dokousaná lýtka, že vypadá, jako by trpěl neštovicemi. No jestli takto budu i já po skončení treku vypadat, tak to potěš koště.

Už jsem na dohled vrcholu a čeká mne naprosté šílenství sběhu lidu. Z druhé strany vzhůru proudí doslova zástupy turistů nejrůznějšího věku, národností a barev. Nejen lidé, kteří šlapou trek napříč vysočinou, ale také stovky lidí, kteří se zde vydali jen tak z Balhami na vrchol. Nedivím se, výhled na největší skotské jezero Loch Lomond je vskutku nádherná podívaná. Snažím se ignorovat ten Václavák kolem mne, jen se zde procházím a fotím, když za zády zaslechnu hůře srozumitelnou němčinu. Když se otočím, vidím tři mladé germánky, z toho dvě značně barokních tvarů, které se rovněž vydaly na trek s pořádnou náloží na zádech. I ty budu v dalších dnech ještě často potkávat. Podle přízvuku je odhaduji na Švýcarsko, možná Bavorsko nebo Tyrolsko. Mít na hlavě svůj tyrolský plsťák, beztak se se mnou zapovídají. Ten však zůstal někde na Slovensku a na hlavě mi sedí slamák. V slaměném klobouku a pro opálení, které jsem za poslední měsíc na trecích napříč Evropou získal, mne lidé mají spíše za Itala. 

Aniž bych cokoli řekl nebo se přihlásil k obstojné znalosti jazyka jejich kmene, místo opouštím a po kamenné stezce se spoustou velkých schodů mířím dolů, zatímco vzhůru se hrne dav nemající konce. Uřvaní Poláci nemůžou chybět ani tady. Jak se říká; když se chceš naučit polsky, vyraž do Británie.

Ještě než dorazím do Balhamy, přicházím na okraj lesa, kde mne vítá cedule oznamující, že se nacházím v národním parku, kde je zakázáno volně kempovat. Není tomu však tak, že by se nesmělo kempovat v celém národním parku, jak jsem si myslel doposud. Jde spíše o pár míst, které jsou zaznačená v mapě na tabuli. Vyfotím si ji tedy a hustým lesem šlapu dolů. I zde je spousta hlučného lidu z nejrůznějších koutů světa. Nejhorší jsou uječené zhýčkané děcka, kterým se nechce šlapat do kopce. Liskat vás málo. Pro nás bylo největším trestem, když jsme dostali zaracha. Generace Z trpí, když ji vyženete hrát si ven.

Je krátce po poledni a já se ocitám v centru městečka. Okamžitě zamířím do obchodu, kde si chci zakoupit vodu. Můj filtr totiž nesedí na zdejší lahve. Napadne mne však koupit si colu, která musí mít přeci stejný závit jako lahve kdekoli jinde ve světě. No, jak později zjistím, není tomu tak a svůj filtr zatím tahám zbytečně. Ti angláni musí mít prostě všechno jinak. Podobnou zkušenost už jsem měl ale jednou i v Řecku, takže nebude od věci si sebou vždy brát alespoň jednu prázdnou petlahev z Česka. Přijde mi celkem vhod, že zde prodávají i moskytiéry, které se dají přetáhnout přes hlavu. Cena je zde sice značně přestřelená, ale navzdory momentální mizerné finanční situaci si ji kupuji. Kdo pozná pakomára skotského, bude ještě s láskou vzpomínat na naše komáry v létě u vody. Jsou to vážně bestie. 

Opouštím zdi krámu a vzhledem k tomu, že sebou netahám hydratovanou stravu na celé dva týdny, rozhodnu se zde poobědvat. Usedám tedy na terasu před The Oak Three Inn a marně čekám na obsluhu. Nakonec vypozoruji, že veškeré objednávky se provádí přes telefon pomocí QR kódu na stole, přičemž se vám rovnou strhne i platba. Jaksik mi tu chybí ten lidský kontakt, ale co nadělám. Objednávám si burger s domácími hranolkami a předražené skotské pivo a platím předem, aniž bych věděl, zda budu s jídlem spokojen. Nu, snad to bude dobré.

Po delší obědové pauze se zvedám a vyrážím na cestu dále. Dnes už mne nečekají žádné další kopce. Pouze šlapu podél obrovského jezera a vůbec si zde nepřipadám jako v národním parku se zvýšeným stupněm ochrany. Na hladině plují nesčetné lodě a prohánějí se motorové čluny a skútry, ve vodě se rochní stovky lidí a další stovky se jich povalují na pláži a grilují na přenosných grillech. Absolutně nechápu, proč je zde zákaz volného kempování, když je to tady spíše jeden velký zábavní park na vodě. Možná, aby neutíkaly kšefty místním kempařům, protože autokempů je zde dost. Anebo je to právě proto, kolik lidí zde tráví volné dny, aby nekempovali kde se jim zlíbí a koncetrovali se pouze v kempech. Jeden z kempů také dnes využiji. Nikoli však za účelem noclehu, pouze využiji zdejší toaletu a také si doplním zásoby vody. Pak už ovšem pokračuji dále ve svém putování.

Blíží se večer, když konečně opouštím zónu se zákazem kempování. Jen o pár kroků dále narážím na první již vztyčené stany. Blázni, pomyslím si, být zalezlý tak brzo, když je slunce na obloze a je nádherný den. Míjím tato místa bez zastavení, cestou něco povečeřím až nakonec kolem osmé hodiny večer dojdu na velkou kamennou pláž vybíhající do jezera. Ideální místo pro koupel, která už mi dneska opravdu bodne, pomyslím si. Shazuji batoh a využívám těch chvil, kdy jsem tady sám, protože většina chodců to už někde zalomila. Svlékám se a utíkám do jezera. Není ani tak ledové, jak jsem čekal. Je naopak příjemně teplé, a tak z vody nikam nespěchám. Plavu si tam a zpět, brouzdám se a zdržím se zde déle, než obvykle. Jestli to takto půjde dál po celý trek, tak to bude velká paráda. 

Osvěžen koupelí se cítím jako znovuzrozený a opět plný čersvě nabitých sil pokračuji ve svém putování skotskou jezerní krajinou. Opět míjím nějaké pláže, kde jsou postaveny stany. Někteří už jsou zalezlí uvnitř, další sedí u ohně nebo si jen tak čtou. Míjím všechny utábořené nadšence do trekování a sem tam se s některým z nich pozdravím, až dojdu na ideální místo pro kempování, kde se nachází rovný travnatý plácek obklopen lesy jen pár metrů nad jezerem. Je zde místo hned pro několik stanů a dokonce i ohniště. Zatím jsem zde však sám. Okamžitě sundávám batoh a začínám stavět stan. Není to však vůbec jednoduché. Je devět hodin a právě se začínají rojit midges. Jak mi v následujích dnech dojde, i když panuje světlo dlouho do noci, tak v devět je ideální doba být zalezlý ve stanu, protože právě tehdy začíná venku to pravé peklo. 

Na hlavu si natahuji síťovanou kuklu a pokračuji ve stavbě stanu. Než ho postavím, ruce i nohy mě dokonale svědí. Ještě si zavěsím ručník na uschnutí na nedaleký strom a skáču do stanu. Tou dobou už jsem však muškama tak oblezlý, že si jich nemálo přinesu sebou a ještě dlouho s nimi bojuji. Když vidím, co se mi však rojí za moskytiérou stanu, jsem rád, že jsem si ho sebou vzal. Spát venku pod širákem, tak asi do rána zešílím. Něco takového jsem doposud neviděl ani nazažil.

PS: Nechoďte v noci raději ani močit. Není to dobrý nápad. Ty mrchy vám naletí do stanu jako nic a opravdu blbě se jich pak zbavuje.