Malá Fatra

Vstávám brzy ráno, beru batoh a rozespalý mířím na autobus, který staví jen tři minuty od paneláku, v němž jsem strávil prvních osmnáct let svého života. Ten mne odveze do Ostravy přívozu, odkud mířím na hlavní nádraží. Jsem zde s předstihem, o vlaku majícím klasicky zpoždění se to však říct nedá. Čekám dlouho a vlak nakonec přijíždí a dokodrcá se se mnou až do Žiliny, odkud jsem měl pokračovat do Nezbucké Lúčky. Pro zpoždění mi to však ujelo, a tak si jdu projít město a nasnídat se. Za tímto účelem najdu pekárnu s nejlepšími croissanty, jaké měla má ústa tu čest kdy vůbec ochutnat. Pak se ovšem vracím na nádraží, abych čekal na další vlak, který má opět zpoždění. Když se to vezme kolem a kolem, klidně jsem z Ostravy mohl vyrazit o hodinu později, protože tento vlak bych napohodu stihl. Kdo to však mohl vědět.

O hodinu a půl později než bylo plánováno tak konečně vyrážím z Nezbucké Lúčky na svou cestu za poznáním dalších koutů bratrského Slovenska. Z počátku kráčím po rovince přes čerstvě zelené pole a louky. Po posledních dnech na vyprahlém Tenerife je to doslova pastva pro oči. Cesta mne přivede do lesů, kde začínám velice mírně stoupat. Zatím je to pohoda, zatím si šlapu v pěkném tempu. Po nějaké době přicházím na rozcestí Podhradské, kde lesní cestu opouštím a začínám stoupat lesní stezkou ke starému hradu. Je to už větší krpál, ale stále si držím své svižné tempo.

Netrvá dloho a přícházím na Starý Hrad, kde se celkem zdržím. Prošmejdím snad každý kout této zříceniny, kochám se výhledem a samozřejmě fotím. Když však usoudím, že už toho bylo dost, beru batoh na záda a vydávám se na cestu. Ta už není tak pohodová, jako to bylo doposud. Před sebou mám strmý výstup stoupající prudce napříč vrstevnicemi přes kořeny a kamení. Je to náročené a vyčerpávající, funím, potím se a zastavuji, ale přesto bojuji a šlapu stále vpřed. Krátce po poledni přicházím na Chatu pod Suchým, kde se rozhodnu dát obědovou pauzu. Vycházel jsem skoro o dvě hodiny než bylo plánováno a na večeři na Chatě pod Chlebom to tímto tempem asi nestihnu, tak proč si nedopřát teplé jídlo aspoň tady. V nabídce mne zaujme jelení guláš, a tak si ho objednám. Chuťově to není tak lákavé jak jsem čekal a ta porce mohla být taky o něco větší, ale když už to mám na stole, tak to sním. Posléze vyrážím dále. Stezka stoupá vzhůru po sjezdovce, načež mne dovede na hřeben. Myslím si, že už to bude pohodička, další dva kilometry mne však vyvedou z omylu. Opět šlapu strmě vzhůru po krkolomné stezce přes kamení a kořeny. Je to fakt fuška.

Když už se celkem zničený ocitám téměř na vrcholu, uvědomím si, že z dálky slyším hromy. Bohové, děláte si ze mne srandu? Kdykoli jsem se v Řecku vyškrábal někam výše, musel jsem utíkat před bouřkou opět dolů a tady mne čeká to samé? Jakože loni jsem si užil pěkného počasí, tak mne letos budete bičovat kudy chodím? Ne, dneska to vážně neotočím. Přidávám do kroku a šplhám poslední metry na vrchol Suchý, odkud je překrásný výhled do širokého dalekého okolí. Dokonce mohu vidět mračna, z nichž se valí voda, ta však přechází přes Žilinu a nevypadá to, že by měla namířeno zrovna sem. Jdou spíše na opačnou stranu, a tak jsem rád, že jsem to neotočil, sotva jsem zaslechl v dáli se prohánějící bouři.

Jsem na prvním vrcholu hřebenovky a už si maluji, jak mne čeká pohodový klus po hřbetě zdejších hor. Hned další metry mi však prozrazují, že tak snadné to nebude. Už jen sejít ze Suchého je více o šplhání než o chůzi a vydrápat se na další vrchol jakbysmet. Přelézt přes Biele Skály je asi nejnáročnější úsek na dnešní trase a člověk si opravdu musí dávat pozor kam šlape. Po všem co jsem v Tyrolsku už nachodil a přelezl mne to však jen tak nerozhází. 

Biele Skály mám bezpečně za sebou a po zbytek dne už mne čeká jen stezka po úzké pěšině táhnoucí se po hřebeni, kdy svahy hor padají po obou stranách prudce dolů. Ano, nějaké vrcholy ještě musím zdolat, už to však není o šplhání jako začátek hřebenovky. A není to ani tak dlouhé a náročné, jako počáteční výstup z údolí na hřeben. Ten mne však zmohl natolik, že mi už pro dnešek vadí pomalu každý kopec, který musím vystoupat. Navíc jsem si tři dny zpátky na Tenerife tak spálil záda, že mi vadí nosit i tričko, natož pak batoh s věcmi na pět dní. Bolí to neskutečně a jak se potím, tak se i loupu jako na struhadle. Kdykoli si sáhnu pod tričko na zádech či ramenou, vytáhnu ruku bílou, jako bych ponořil dlaň do nádoby plné parmezánu. Proto musím zastavovat a dávat si pauzy, aby si má záda odpočinula a aspoň trošku se zregenerovala. Je mi jasné, že tímto tempem to na Chatu pod Chlebom do slunce západu nemusím stihnout, a tak tam píšu, zda by mi případně nepočkali déle.

Je překrásný slunečný den, obloha je nádherně modrá a plují po ni velká bílá mračna skvěle dekorující úchvatné výhledy, které se mým očím dostávají. Ani jsem nečekal, že mne zde čekají tak nádherné kopce, které si okamžitě zamiluji. Slovenská příroda je vskutku přenádherná. Přecházím nevýrazný vrchol Priehyb a pokračuji přes Malý Kriváň a Pekelník. Odevšad na mne čekají přenádherné výhledy. Nejen z vrcholů, ale i z hřebenové stezky tyčící se vysoko nad hranicí lesa. Doslova pastva pro oči. S blížícím se večerem usedám na trávník a večeřím kus salámu s chlebem sledujíc přitom překrásnou večerní scenéreji Malé Fatry.

Obloha se už lehce barví do zlatavých odstínů od zapadujícího slunce, když přicházím pod poslední vrchol na mé cestě Velký Kriváň, kudy hřebenová trasa neprochází, a tak jej klidně můžu obejít. To se mi však nechce a bylo by mi líto vynechat kopec, který je pro mne jednou z ikon slovenský hor. Navzdory dlouhé cestě, kterou mám toho dne za sebou a vyčerpání a únavě, které se již pomalu dostavují, opouštím hřebenovku a šlapu vzhůru přes obrovské kameny. V jeden moment vystoupám nad jednu z vyšlapaných stezek vedoucích na vrchol a tiše jako duch se tak naprosto nečekaně zjevím dvojici, která zrovna šlape dolů. Ještě nikdy jsem neviděl, aby se mne někdo takto lekl. Hned na to se však všichni dáváme do smíchu, já se omluvím, prohodíme pár přátelských slov a jdeme si dále každý svou cestou.

Během pár minut se ocitám na vrcholu Velký Kriváň. Ok, zdolal jsem ho, tak se zase mohu otočit a pádit dolů. Opatrně se vracím na hřebenovou stezku a po té šlapu až na Snilovské sedlo nacházející se pod Chlebom, dalšího z vrcholů hřebene Malé Fatry. Dále však nepokračuji a hřebenovou stezku opouštím a se zapadajícím sluncem v zádech pokračuji po zeleně značené trase na Chatu pod Chlebom, kde se ocitám ještě za světla a kupodivu i před oficiální zavíračkou, takže má zpráva o pozdním příchodu byla zbytečná. Holky aspoň nemusely čekat. Okamžitě jsem usazen ke stolu a je mi nabídnuto pivo, které si s chutí dávám. Z kuchyně na mne ještě vykoukne kuchařka, a ptá se, zda si dám Kapustnicu. Je to takový pěkný zvyk na těch českých a slovenských horách, že kdykoli někam dojdu v pozdních hodinách, je mi nabídnuta tato výborná polévka. Cestou jsem však jedl, a tak ji slušně odmítám, načež je mi nabídnut jelení Guláš.

"Ten už jsem měl na Chatě pod Suchým."

"Tam nemají tak dobrý jako u nás."

No, stejně si nedám. 

Aniž bych byl ubytován, zůstávám tady sedět s holkama z kuchyně a servisu, opodál sedí pár, který dlouhodobě žije v Německu, a tak začíná příjemný pokec o cestování a o světě. Paní Marii nejvíce zajímá Tyrolsko, tamní hory, život a práce, což jsou věci, o kterých mohu povědět opravdu mnoho.  I dvojice, kterou jsem vystrašil na Kriváni, se tudy mihne, do hovoru se s námi však nepouští. O víc jak hodinu a pár piv později usoudím, že je čas jít na kutě, a tak si beru klíček od pokoje a jdu si uložit věci. Ještě si dám sprchu, vyčistím chrup a jdu si lehnout. Dnes usnu rychle jako dudek a tvrdě jako špalek a prospím noc až do brzkého rána.

Den 2.

Další den jsem vzhůru opravdu brzy. Je šest ráno, slunce teprve vyšlo a za okny musí být lehce nad bodem mrazu. Aplikace horské služby mi hlásí výstrahu před silnými bouřkami od poledních hodin, a tak na nic nečekám a okamžitě si balím své věci. Dnes bych měl sejít do údolí, kde chci začít přechod Velké Fatry. Než se však dám na cestu dolů, chci ještě nějaké vrcholy na této straně stihnout. Oblékám se a v tichosti opouštím chatu, kde ještě všichni spí. Vykračuji do chladného mrazivého rána a po úzké stezce si to šinu směrem na Sedlo za Hromovým. Jdu s prázdným břichem a je to krpál jak sviňa, do toho je neskutečná kosa a já jdu jak mám ve zvyku oblečen nalehko jen v tričku a kraťasech. Navíc jsem si ráno kopnul vitamíny na lačno, což mi pořádně rozbombardovalo žaludek. Nejsem ani v polovině kopce, když se mi z toho všeho dělá zle a jsem nucen dát si krátkou pauzu. Žaludek se totiž neudrží a nečekaně vypouští svůj obsah ven.

O pár chvil později už v o dost lepším stavu pokračuji vzhůru. Hřeben se opět blíží, než se na něj vyškrábu, musím ovšem zdolat ještě jednu překážku v podobě sněhového pole. V těchto ranních hodinách je však ještě zmrzlé, a tak mohu bez použití nesmeků jako po schodech vystoupat až nahoru. Je nádherné ráno a já jsem opět na hřebeni. Výhledy na všechny strany jsou úchvatné. Ani by mě nenapadlo, že by mohla přijít buřka, jak je nyní hezky. Ale výstraha horské služby je výstraha horské služby a není dobré ji brát na lehkou váhu. Svižným tempem tedy pokračuji ve své cestě a nemohu se nabažit těch dechberoucích scenérií, které se mi dostávají.

Klušu v před po pohádkově dokonalém hřebeni, kde před sebou vidím jen úzkou stezku obrostlou zeleným pruhem trávy po obou stranách, načež se svahy hor prudce dávají dolů. Stezka se mírně klikatí po rovném hřebeni vedoucím přímo na sever stále jedním směrem, jako by ho zde někdo takto narýsoval. Přecházím Steny přes južný i severný vrchol a šlapu dále na Poludňový Grúň, kde už se přede mnou jasně rýsuje král Malé Fatry - Velký Rozsutec. Ten  však není cílem mého dnešního pochodu. Jednou však plánuji přejít Velkou Fatru po Velkofatranské Magistrále, a tak si ho dám jako jednodenní výšlap ještě před tím. 

Z Poluďnového Grúnu mne čeká dlouhý sestup na Stohové sedlo, odkud mne čeká snad ještě delší a strmější výstup na horu Stoh. Abych měl na jednu stranu dostatek energie, ale zase abych to nešlapal z plným žaludkem, usmyslím si, že nyní je ideální čas dát si snídani. Usedám tedy do krátké čerstvě zelené trávy a s výhledem na Velký Rozsutec si vařím ovesnou kaši a ranní kávu. Nespěchám, je překrásný den, obloha je blankytně modrá a tu a tam se na ni objeví obláček. Není vedro ani dusno, naopak je velice příjemně. Nic nenasvědčuje, že by se měla přihnat silná bouřka. Varování horské služby mám však stále v paměti a než dosnídám, přijde mi další upomínka, že od 13:00 jsou v mé oblasti očekávané silné bouřky a neměl bych se nacházet nikde na hřebeni. Výstup na Stoh mne asi potrápí, ale věřím, že tou dobou už budu někde dole v lese.

Najezen místo opouštím a sbíhám na sedlo pod Stohem, které se opět nachází pod hranicí lesa a odkud mne čeká v pravdě dlouhý a nepříjemný výstup. Ten je o to náročnější, že se stezka nijak neklikatí a člověk musí opravdu šlapat nahoru stále rovně. Není to nic příjemného a párkrát zastavuji, abych vydechnul. I přesto je mé tempo myslím si velice dobré a na vrcholu se ocitám ještě před polednem. Stále je krásné počasí, už však není tak příjemný vzduch, jako když jsem snídal. Je naopak pekelné vedro, které mne provázelo už během výstupu vzhůru a navíc taky nepříjemné dusno. Naštěstí zde nahoře však místy zafouká studený vítr. Na západní straně se začínají shlukovat mračna, která dávají tušit, že do dvou hodin by mohlo skutečně začít pořádně pršet. Nijak se tedy nezdržuji a pokouším se seběhnout strmý svah Stohu po sotva viditelné stezce směrem na Žobrák. Je to asi takový ten svah, ze kterého blázniví angláni honí obrovské kolo sýra.  Jak ještě několikrát během dne odtuším, moc lidí tudy asi nechodí, protože to místy bude docela slušná překážková dráha a hledání stezky po které mám kráčet.

Když konečně dojdu na luka porostlé borůvčím pod Stohem, už začíná být docela zataženo. Pod oblohou, kterou zakrývají tmavší a tmavší oblaka je stále temněji a chladněji. Okolní příroda usíná a působí velice ponuře. Je jasné, že mne skutečně čeká pořádná průtrž mračen. Tou dobou už se však naštěstí nořím do lesů, kde jsem před zásahem blesku v relativním bezpečí. Cesta přes Žobrák mne však ještě potrápí, poněvadž jsem nucen zdolávat kamení i spadlé stromy a v jeden moment dokonce nevidím stezku, po které mám kráčet. Za Žobrákem mne naopak opět čeká strmý a krkolomný sestup, který se nedá jen tak seběhnout a už vůbec ne s těžkým batohem na zádech. Musím prostě opatrně našlapovat a pomáhat si holemi. Tou dobou mi píše můj vedoucí z Tyrolska, který viděl v příběhu na instagramu video z mé pěší chůze po Stenách, že je zde mnohem krásnější počasí než u nich. (A taky ať mu pak zavolám ohledně letní sezóny).

Sotva si jeho zprávu o krásném počasí přečtu, tak se mi počasí posere úplně. Najednou hřmí a blýská se jako ve slovenské hymně. Jen tu Tatru vystřídala Fatra. Aby to nebylo málo, okamžitě začíná liják, jaký jsem už dlouho nezažil. Nasazuji si tedy svou tenkou bundu do deště, abych měl aspoň trup a hlavu v suchu. Hned na to se však přižene ještě silné krupobití, abych si to pořádně užil. Kuličky ledu mě štípou do rukou i nohou a já stále na strmé krkolomné stezce na svahu Žobráku. Navzdory vší opatrnosti v jeden moment stejně uklouznu. No neskutečný zážitek, který se stává snesitelnější až s přechodem na kamenitou lesní silnici, po které za hustého lijáku pokračuji až do Kralovan, přičemž cestou potkávám bezpočet mloků skvrnitých. Takové množství jsem snad nikdy nikde neviděl.

Kráčím po cestě nad Kralovany a teprve nyní se počasí umoudřuje. No umoudřuje, zataženo je stále a mrholit nepřestává, ale už aspoň tak neleje. Přechod Malé Fatry mám za sebou a nyní na mne čeká ta Velká. Od té mne však odděluje řeka Váh, přes kterou odsud vedou pouze dva mosty - železniční a silniční. A protože přes silniční most vede rychlostní silnice E50, na které je tou dobou docela silný provoz, rozhodnu se to vzít po železnici. Mířím tedy na nádraží a za asi 20 centů si kupuji lístek do další stanice, přičemž zde čekám zhruba stejnou dobu, jako bych to šel pěšky. Šlapat po trati, ze které máte kam uhnout je však jedna věc a nemám s ní nejmenší problém. S chůzí po mostě, kde bych v případě nečekaně projíždějícího vlaku byl slušně řečeno dost v prdeli, je ovšem věc druhá.