Den 3. - Sem tam výhled, kopec a zase dolů

Už bylo půl deváté a my stále ležíme ve stanu. Venku řádně leje a když vidím, že je i můj parťák vzhůru, jen si povzdechnu, že dneska to vypadá spíše na celý den ve stanu. Ještě chvíli ležíme a čekáme, ale k mému překvapení nakonec přestává pršet. Rychle se tedy oblékáme, balíme stan a vyrážíme na cestu. Právě v čas, neboť nás brzy na jedné z vyhlídek dožene dvojice kráčející stejnou cestou. Co bychom si asi vyslechli, kdyby nás našli tábořit před něčí chatou? Zjevně nic, poněvadž jak zjistíme o dva dny, nejsou to místní, ale jen dva staří Němci kráčející dálkovou trasu GR221 stejně jako my.

Cesta opět půl dne vede lesy po kamenitých stezkách, po kterých se dá sotva jít rychle. Pokusit se o to, má jeden z nás zaručeně během pár chvil vyvrtnutý kotník. Sem tam se v lese objeví již zmiňovaná obětní místa zarostlá mechem a také přístup na nějakou skalní vyhlídku. Neříkám, že výhled stojí za prd, ale být lepší počasí, možná ho označím i za hezký. 

Opět se noříme do lesa a scházíme po kamenech velice krkolomným terénem, načež opět stoupáme do skal. Kráčíme mezi balvany a skalními stěnami a opět se nám naskýtají výhledy zakalené nepříznivým počasím. Počasí si však neobjednáš a ačkoli to vypadalo na slunečný týden, na horách a u moře se přeci jen Wetter mění každým okamžikam. A tady to máme double kamaráde. 

Šlapeme tedy dále a po hodně dobré chvíli se nám naskýtá pohled na v kopcích se schovávající město Valldemossa. Ačkoli se zdá blízko, scházíme k němu poměrně dlouho. A to jsme na nějaké kopce z Alp zvyklí. Nevím, zda je to přímo terénem. Já osobně si myslím, že spíše nezáživností a zklamáním z trasy předchozího předchozího dne v kombinaci s naprosto kanálním počasím. I když pravda, dneštní úsek je v porovnání s předchozím dnem podstatným zlepšením. 

Kolem poledne se konečně doprcáme do Valldemossy a okamžitě hledáme místo, kde se najíme. Nakonec zapadneme do malé kavárny Insieme, kde si každý dáme dobrou teplou polévku a ze zdejší omezené nabídky něco dobrého k jídlu. Já opět burgera, kamarádka nugety, přičemž ji hned dvakrát spletou objednávku. Na podruhé už však raději nic neříká a vše poctivě sní. Hodná holka, někdy mi dělá radost. 

Po jídle ještě skočíme do obchodu pro nějaké zásoby a samozřejmě zdejší víno, které se stalo takovým kouzelným nápojem naší cesty. Ihned ho přelejeme do pet lahve a pokračujeme dále. Nehodláme však obcházet město a vydáváme se napříč městem. Ačkoli můžeme pokračovat a mírně stoupat, dokud se nenapojíme zpět na GR221, kámoška zapíná aplikaci a nutí mě šlapat na horu po šíleně úzkých a neskutečně dlouhých schodech, abychom pak museli opět sestoupit na původní cestu. No nezabili byste ji?

Opouštíme město a opět přecházíme na lesní cestu, přičemž se nám naskýtá pohled na horu, na kterou kráčíme. Jo, ačkoli víme, že před sebou máme údajně nejstrmější výstup cesty, konečně to vypadá trošku nadějně. Výhledy budou!

Jdeme dále po pevné kamenné stezce, až dojdeme k další z Refugi. Zde si dáme krátkou pauzu a pokračujeme na Puig Gros a nejvyšší zdejší vrchol Es Carogolí, který má vlastně pouhých 944 m.n.m. Opouštíme les a konečně se mi naskýtají pořádné výhledy. Je však více méně zataženo, tam kde není, je naopak naprosto šílené protisvětlo a do toho fouká tak silný vítr, že prostě ostrou fotku nevyvolám. Vyčarovat z těch odpadních snímků něco kloudného je pak teprve pořádná fuška. No nenaštvalo by vás to? Konečně na kopci a počasí naprostý hnůj.

Ačkoli jdeme po hřebeni, úzká kamenná stezka pokračuje a právě zdejší chodníčky mne očarují natolik, že se mi tento úsek neskutečně zalíbí a to obzvláště úsek vedoucí po skalách. Jak však záhy zjistíme, tudy jít už dávno nemáme. Cestou jsme přehlédli jednu odbočku, a tak se téměř kilometr vracíme nazpět. Jo, abychom ji nepřehlédli. Ta už není tím parádním chodníčkem jako doposud. Opět sestup kamením dolů. Výhled, který nabízí však není vůbec k zahození. Teď už však prosím rychle mezi stromy. Ten vítr je tak studený, že jsme promrzlí až na kost. A to říkám já, který chodím v kraťasech v Tyrolských Alpách i v zimě!

Scházíme dolů a konečně opět překonáváme hranici lesa. Zde je už o poznání tepleji. Když se pak stromy rozestoupí, dokonce se mi podaří zachytit i zbytky zacházejícího slunce. Nakonec však i to mizí a my si razíme cestu po stezkách na kamených zídkách Mallorcské džungle. Nakonec se setmí natolik, že nezbývá, než opět sáhnout po čelovkách. Dle map by zde někde měl být nějaký přístřešek či snad dokonce opuštěný dům a k němu míříme.

Ano, je zde skutečně. Stará opuštěná kamenná stavba s pořádně hliněnou podlahou. S hliněnou natolik, že jsem ten marast z karimatky nevytřepal až do konce treku. A právě zde se rozhodneme přenocovat. 

Večeřím pouze suchý chleba a ten zajídám třemi plátky sýra a pak jdu spát. Abych pravdu řekl, vůbec na mne toto místo nepůsobí dobře a raději bych spal někde venku. Dokonce mne zde chytne nejedna pořádná spánková paralýza, slyším hlasy a za celou noc usnu snad na pouhé dvě hodiny mezi druhou a pátou. Následující ráno je skutečně trpké.

Abych však nebyl jen věčný kritik a pesimista, je zde tůňka, ve které se dá i umýt. 

Alternativa pro GR221:

Dnešní tip pro alternativní trasu pohořím Serra de Tramuntana se odvíjí především od dalšího nudného úseku následujícího dne, a tak zde pouze přidávám náhled a podrobněji se rozepíšu na konci stránky příštího dne. Jen letmo však zmíním, že první úsek po Valldemossu bych ani neměnil, jen z Valldemossy na  Es Caragolí bych stoupal jinou stezkou a celý hřeben si pak užil po zdejších chodníčcích. Nesestupoval bych však na městečko Deiá a pokračoval dále po hřebenech až do Sollér. To už se však opět ocitám na stránkách následujícího dne.