Den 4. - Konečně Sollér!

Je tak šest ráno a já jsem opět vzhůru. Nebo stále ještě? Nevím. Tu noc jsem toho opravdu moc nenaspal. Neustále jsem se převaloval, odbíhal močit a bojoval se spánkovými paralýzami, nočními můrami a bránil se hlasům, které jsem během přechodů mezi těmito stavy slyšel. Nevím proč, ale přepadá mne to často právě na trecích. Na této trase se toto dostavilo vlastně už podruhé, takový extrém jako tuto noc jsem však v životě ještě nezažil. 

Ležím tedy ve spacáku a tiše čekám, až se můj sparring partner probudí. Načekám se, ale nakonec i on vstává a sarkasticky konstatuje, že spal všude, jen ne na karimatce. Jo, má pravdu, pěkně se v té hlíně vyválela. Nejhůře to však odnesou naše batohy a karimatky, do kterých se ta prašná hlína pořádně zažrala.

Jako první tedy vynášíme naše věci před barák na denní světlo, kde se je snažíme pořádně vyklepat, až pak se balíme. Když jsme s tím hotovi, následuje ranní hygiena a další překonávání zdejší travnaté džungle i spadaných stromů a sestupujeme k městu Deiá, kde bychom rádi posnídali. Abychom však došli k některé ze zdejších restaurací, musíme na nějaký čas opustit GR221 a jít podél hlavní cesty na opačnou stranu. Netrvá dlouho a přicházíme k první ze zdejších kaváren, která má dle map také jako jediná otevřeno v tuhle ranní dobu. Dveře jsou však tak úzké, že jimi s batohem neprojdeme, a tak je raději necháme venku. 

Je zajímavé, že když dojede jedna místní s kočárkem, tak ji okamžitě otevírají druhé křídlo dveří, aby prošla. No, abych pravdu řekl, celkově se na nás dívají, jako bychom zde byli na obtíž a nechtěli nás tady. Obsluha se nám téměř nevěnuje, na kafe nevalné kvality čekáme a to jídlo mohlo být taky teplejší. Jako na studenou vaječinu jsem zde fakt nepřišel. Jo, Sa Font Fresca je spíše pořádný pajzl než dobrá kavárna. 

Dlouho se zde nezdržíme. Jen vypít kafe, naházet do sebe jídlo a rychle pryč. Opouštíme tedy dveře této knajpy, nahodíme batohy a svižným tempem míjíme domy dalšího nudného městečka. Opravdu nechápu, co je zde tak úžasného, že GR221 musela z Es Caragolí sestoupit právě zde a nemohla pokračovat po hřebenech skalnatých vrchů nad námi.

Co nevidět Deiu opouštíme a opět sestupujeme stále níže, pak najednou vystoupáme o něco výše a dále více méně pokračujeme po rovině úzkou pěšinou lesy nedaleko moře. Ze začátku se ještě můžeme podivovat nad zdejšími stromy roztodivných tvarů, záhy však zacházíme do lesa a půl dne šlapeme úzkou pěšinou mezi stromy, samotami a drobnými obcemi. Od obce Deiá je to prostě další nezáživné Déjá vu předpředchozího dne. Že bychom z toho byli kdo ví jak paf, to se říci nedá a ani ty dva náhodné výhledy na útesy nad mořem nám náladu moc nezlepší. Ta tam vzadu už je dokonce tak znechucená, že uvažuje, zda ta cesta vůbec stojí za to. Ani já ze stezky nejsem zrovna nadšen a zažívám veliké zklamání, ale když už tu jsem, tak ji kurde dojdu ne? Vždyť před sebou máme Sollér a za ním by to podle všech možných článků o trase mělo stát teprve za to. Nejkrásnější úsek trasy, tak to přeci všichni píšou. 

Jdeme dále a už toho jejího brblání začínám mít tak nějak plné zuby. Opravdu a upřímě zvažuji, že až dojdeme do města, navrhnu ji, že se rozdělíme a každý si půjdeme svou cestou. Já prostě půjdu po GR221 dále a ona ať si mezitím dělá co chce. Ať si dá leháro, zaplave v moři, zkouší surfovat, zajede na jiná místa, která zde chtěla vidět ... no je mi to vlastně úplně jedno. Já půjdu prostě dále. Za poslední roky je to můj druhý trek, co nejdu sám a už během toho posledního jsem se k vůli počasí nechal strhnout davem a odjel domů. Tak mě to žralo, že jsem se tam následujícího dne vrátil přes celou zemi a pokračoval z protisměru do míst, odkud jsme prchli. Ne holka, já to vzdát nehodlám. Když už jsem se na tuto cestu dal, tak ji zdárně dokončím a nic mi v tom nezabrání!

Šlapu dále, šlapu lesem a kdesi za mnou její mručení se nese. Tvl, fakt nehodlám čekat až do města. Předložím ji ten návrh teď a tady. V ten moment však vycházíme z lesa a nám se naskytne pohled na slibně vypadající kopce daleko před námi. Ano, dole je Sollér a za ním tahle nádhera. Tudy pokračuje cesta dále. Náhle nás přechází veškerá trudomyslnost a ponorková nemoc posledních dní odplouvá kdesi do neznáma. Vrací se nám cosi jako radost z cesty a nadšení pokračovat dále. Nechť mír dál zůstává s naši družinou. 

Pokračujeme dále po cestě a velikým obloukem obcházíme město Sollér. Výhledy se střídají, ale táhne se to. Konečně procházíme jednou z nesčetných branek a  pokračujeme úzkou kozí stezkou směrem k městu Sollér. Jako první se nám však naskytne pohled na přístav Port de Sollér. Odtud dále pokračujeme k městu ležícímu pod kořeny na obzoru se rýsujících skalistých hřebenů hor. Jo, tam už se vážně těším. Prvně bychom však měli vyřešit jídlo. Jak nás znám, jen obědem ztratíme tak dvě hodiny a kde je čas na nákup? No, už se pomalu smiřuji, že k jezeru Embassament de Cúber, kde bych rád nocoval, toho dne nedojdeme. Ale co, hlavní je tu osobu za mnou nakrmit, jinak se s ní fakt nikam putovat nedá. Hladová je hůř snesitelná než já a to už je co říct.

Sollér, jsme tady. Konečně! Jde se hledat obchod a restaurace. Jako první narážím na krámek Vietnamce, jaké jsou u nás pomalu na každém sídlišti. Hm, tady bych mohl sehnat něco, na čem uvařím. Lih bude fajn, tuhý podpalovač taky nebude k zahození. Nakonec seženu druhé jmenované zboží a malou sklenku instantní kávy. Čekají nás dva dny cesty horami a to bych přeci své drahé polovičce nemohl udělat, mořit ji tam bez kofeinu. No, snad ji to po ránu udělá radost. 

Opouštím krámek a jdeme hledat místo, kde se nadlábneme. Tady vůdce má nějaký tip na restauraci od někoho, kdo trasu už šel, a tak neodmlouvám a tiše ji následuji. První tip je však uzavřen, když dojdeme k druhému, mám pocit, že ta restaurace snad ani neexistuje. Ne, tohle mě fakt nebaví. Jdeme do centra, tam už něco bude. 

Kráčíme tedy ulicemi bledě zářivého historického města a naši pozornost věnujeme především zdejším pokřiveným stromům bez menších větví a jediného listu. Působí dost zvláštně a přesto krásně. Po pár minutách dojdeme na náměstíčko před nádherným chrámem Sant Bartomeum, kolem kterého se zdejší historická tramvaj prohání bez ustání tam a zpět. Restaurací a kaváren je zde celkem dost, stačí si jen vybrat. My si nakonec vyberem Ca´n Nadal restaurant na rohu náměstí s dokonalým výhledem na protější církevní stavbu. Ačkoli je zde obsluha pomalejší, jídlu nemůžu nic vytknout a určitě bych se zde kdykoli zastavil znovu. Já si dávám pořádný flák telecího, ubrblaná průvodkyně neopak rybu. Vlastně jsme si oba na něco takového už cestou mysleli.

Obojí je vynikající, jen ta příloha k masu by mohla být větší. Takový malý brambůrek, to je jako co jako? Neexistuje ovšem problém, který by nevyřešila miska domácích hranolek s pikantní omajdou uprostřed stolu. Mňam, mňam, dáme kafe a jde se dále. Prvně ovšem musíme najít obchod, kde dokoupíme zásoby vody a jídla na další dva dny v horách. A taky samozřejmě nezapomeneme doplnit naši lahev na víno.

Máme vše potřebné a konečně se dáváme na cestu. První část pokračuje ulicemi tohoto krásného města, opouštíme jej a opět pozorujeme okolní kopce, za kterými se pomalu schovává slunce. Jo, k tomu jezeru už to vážně nestihneme. Nijak zvlášť mi to však nevadí. 

Jsme řádný kus za městem a ačkoli jsme četli, že jde o nejhůře značený úsek, kde se někdo ztratil na třech kilometrech i pětkrát, zatím moc nechápu proč. Cesta vzhůru vede po pevné kamenné stezce klikatící se na drobných zídkách a ačkoli je to poměrně dlouhý výstup, jde se nám neskutečně dobře. Takto v čase, kdy se snoubí šero se šerem a nastává tma, dojdeme až k jednomu vodopádu, kde jsme plánovali nocovat. Představa hučící vody u hlavy nás však přesvědčí najít si plácek o kus dále. Pokračujeme tedy vzhůru, až konečně najdeme rovné místo hned vedle cesty. Rozbalíme zde tedy za tmy stan a shodneme se, že bude dobré ráno vyrazit co nejdříve. Už cestou nahoru jsme totiž míjeli davy turistů sestupujících dolů a je nám jasné, že na této stezce může být od samotného rána pěkně živo. 

Stan máme postavený a já se vydávám dolů k vodopádu. Chci se totiž konečně pořádně vykoupat. Voda je ledová, ale splní svůj úkol na jedničku. Vyperu si zde i své špinavé a propocené věci a vracím se na stanoviště alfa. Ještě v noci natáhnu šňůru mezi stromy a na ni nevléknu své věci, aby se v nočním větru osušili. K mému údivu to funguje. Ráno je většina věcí téměř suchá. Stálou výjimku opět tvoří dokonale mokré ponožky. 

Alternativa pro GR221: