Den 5. - Otevřená chata

Vstávám opět kolem šesté. Venku je řádná tma. V tichosti opouštím stan a vydávám se o kousek výše, kde hledám velký plochý kámen, na kterém by se dal rozdělat bezpečně oheň. Ideální místo najdu tak při okraji jednoho z výše postavených záhybů cesty. Sbírám tedy kamení a stavím z něj drobnou pec s dostakem průduchů, aby dřevo dobře hořelo a oheň měl neustálý přísun vzduchu. Kupodivu to jde snadněji, než jsem čekal a během asi deseti minut jsem se svým dílem hotov. Nasbírám ještě nějaké suché klacíky a lehké větve mající nahradit chrastí a vše skládám opatrně dovnitř. Hotovo, vracím se do stanu a dávám si ještě hodinku spánku.

Je ráno a oba se budíme. Venku už pomalu svítá. Beru tedy ešus, vodu, kafe a vracím se k mé drobné peci. Rychle rozdělám oheň a stavím ešus nahoru. Drží perfektně, a tak si můžu ještě odskočit. Když však voda začne vařit a já chci ešus sejmout z ohně, jako na potvoru se ovolní jeden z kamenů sotva jen natáhnu ruku a veškerý obsah kotlíku končí v ohništi. Verdammt! Shýbám se tedy a opět rozfoukávám oheň, vrátím kámen na jeho místo a vařím druhou várku vody. V ten moment kolem prochází první z místních a místo, aby mi vynadal, že zde rozdělávám oheň, s úsměvem na mě volá, že to krásně voní a že miluje tu vůni ohně takhle po ránu. Ptá se, zda to mám na kafe a než se dobavíme, mám vodu uvařenou. 

Rozloučíme se, dodělám kafe, uhasím oheň a zasypu ohniště kamením a vracím se ke stanu. Jo, i to nescafe po ránu bodne. Nabití tímto teplým nápojem se balíme, schovácáme stan a vyrážíme vpřed. Předpověď pro dnešní den byla příznivá. Zatím je to však obdobný kanál jako v předchozích dnech. Zataženo a stále zataženěji, chladno a vypadá to na déšť.

Pokračujeme po zdejších kamenných stezkách a pomalu se blížíme hřebeni, když tu dojdeme do hlubokého lesa. Zde stezku opouštíme a pokračujeme hustým lesním porostem vzhůru. Že by tady začínaly ty údajně špatně značené úseky? Prdlajs, cesta je stále jasně viditelná a u každé odbočky je sloupek s jasně viditelnou šipkou. Buď si tento úsek někdo spletl s prvním dnem, nebo už byl tento hřích tohoto trailu napraven. Já však pochybuji, neboť stezka je po celý den jasně viditelná a nenapadá mne jediné místo, kde by se z ní dalo sejít. 

Opouštíme les a naskýtá se nám první pohled na krajinu kolem jezera v dáli. Ano, kolem toho jezera, kde jsme chtěli nocovat. Zas tak daleko to nakonec nebylo, ale kdo by se tam štrachal v černo černé noci, že ano? No co, uděláme pár fotek, spoluputující si zanadává na kanální počasí a já nevím co ještě a já přidávám do kroku a šlapu si to tak kilák napřed. Tohle fakt od rána do večera poslouchat nemusím. Počasí si prostě neobjednáš a dokud nejsi na vrcholu do kterého mocně bijou blesky, není důvod blbě dřistat. I kdyby celý den chcalo, tak co? Za pěkného počasí to umí chodit každý!

Blíží se jezero a já usedám a rozhodnu se počkat. Musíme přeci taky něco posnídat. Já si dávám svou porci máčených vloček, ona kus pečiva a chorizo. Ještě že ho máme. Pak se zvedáme a pokračujeme tak nějak každý sám vpřed. Obejdeme jezero a čeká nás další stoupání a to na sedlo Coll de Porteller, odkud bychom měli další kilometry opět spíše sestupovat. Vzhledem k tomu, že vím jaké stoupání nás pak ještě toho dne čeká, přidávám do kroku, hodím konečně své běžné tempo a až nahoru si to s krosnou vyběhnu.

Jsem nahoře a čekám na bručouna. Jako první dostanu samozřejmě pěkný pojeb, že má žízeň, já mám vodu a její vak s vodou nefunguje. Jo, zlatý lahve, s těmi se ti to nestane. Dám ji tedy jednu lahev a pokračuji dále. Krajina kolem je krásná a před sebou máme cosi jako velkou stolovou horu. Jen mračna a protisvětlo opět kazí výhled a pro krásné fotky jsou naprosto devastující. Mám tedy opět co dělat, abych z těch snímků aspoň něco vymáčkl. 

Cestou si odložím batoh a sejdu níže ke značenému pramenu, kde doplním lahve s vodou. Voda vypadá čistě a chutná normálně. Pak se vracím nahoru a pokračujeme v naši pouti po úzké kamenité stezce sestupující stále níže a nabízející stále nevyzpytatelnější terén. Ona nadává, já si to se sarkasmem mi vlastním užívám. 

Jsme asi v nejnižším bodě trasy tohoto dne a opět nás čeká stoupání. Tentokráte je to však úsek vybavený řetězy. "Máš ferratový úvazek?" ptá se bručoun se smíchem. 

No, i tohle v pohodě zdoláme a pokračujeme po kamenech vpřed. Zatímco tento úsek trasy je značen tečkovaně, od chaty kdesi před námi by měla být cesta opět schůdnější. Ať už jsme tam!

Vedle by měl být i nějaký přístřešek, tak už si plánujeme, jak si zde odpočineme, rozděláme oheň a něco si uvaříme. Blížíme se však k této Refugi a k mému překvapení cítím kouř. Když vystoupám opět o kousek výše a ocitnu se nad chatou, k mému překvapení vidím, že se kouří z komína. Scházíme tedy dolů a nemůžeme uvěřit vlastním očím. První Refugi na této trase, kde je otevřeno. Vcházíme tedy dovnitř a ptáme se na jídlo. Ne, to zde mají jen pro lidi s rezervovaným pobytem. Mají zde však dostatek piva a vína a je nám umožněno využít oheň ve vedlejším příbytku. Ohřejeme si tedy vodu na kafe i na polévku a pak na oheň hodíme rýži s tuňákem, chorizem a pestem. Jo, super nápad sežrat skoro všechno jídlo takhle najednou.

Jak tak sedíme a pozorujeme počasí, říkáme si, zda to má cenu pokračovat něčím takovým, když předpověď na další den je výrazně lepší. Jako proč se plahočit nejkrásnějším úsekem, když je chladno a zataženo, mírně poprchává a zítřek slibuje mnohem větší podívanou? Nakonec se rozhodneme, že toho dne už dále pokračovat nebudeme a dáme si odpočinkový den. Ačkoli zde nemáme rezervaci, ubytují nás tu. Nárok na jídlo narozdíl od dalších pěti poutníků však nemáme. Tož tady sedíme a až do večera popíjíme víno. Když se večer podává krásně vonící večeře, raději se přesuneme na pokoj.

Já se však záhy vracím dolů a usedám si k jednomu stolu, kde sedí další tři poutníci. Jsou to všechno Němci a také kráčí po GR221, dva putují spolu a jeden sám a právě ty dva jsme před dvěma dny potkali nedaleko Esporles. Oni si nás pamatují. Když nám to sdělí, i já si je vybavím. Svět je vskutku malý! Proto se za nimi vracím a ještě chvíli s nimi klábosím. To víte, pruská krev. 

Klábosení však není hlavním důvodem mého sestupu zpět do lokálu. Když jsem viděl hlady mžourající kamarádku, nedalo mi to a snížil jsem se k malému obchodu. Můžeme si zde totiž koupit aspoň chleba se sýrem, to ovšem pouze za hotovost a ta už nám nějak došla. Vážně jsme nepočátali s tím, že na tuto chatu narazíme. Proto se s jedním dohodnu, že on mi půjčí pár euro a já mu je obratem pošlu na účet. Povedlo se. 

Kupuju tedy ony mega krajíce se sýrem a k nim doladím ještě něco s chorizem z našich zásob. 

Alternativa pro GR221:

Abych pravdu řekl, dnešku nemám příliš co vytknout. Konečně zajímavý úsek cesty horami. Až se však budu pokoušet o alternativní přechod zdejších hor, rád uvítám nějakou změnu. Místo abych tedy pokračoval ze Sollér po GR221 půvabnými kamennými chodníčky, vystoupám lesem k Puig de s´Aritjar a odtud budu pokračovat po nezalesněných skalnatých hřebenech, dokud se má stezka s GR221 opět nespojí. K Refugi Tossals Verds bych však pokračoval stejnou cestou a doufal v lepší počasí. Opět bych zde rád přespal, tentokrát bych si však rád zarezervoval nocleh i s večeří a snídaní předem. Jídlo vypadalo skutečně skvěle a ještě lépe vonělo.