Den 6. - Konečně to stojí za to

Ačkoli jsme zde zůstali s tím, že si konečně pořádně odpočineme a další den budeme pokračovat svěží a krásně odpočatí, po třech pivech na osobu a pěti flaškách vína ve dvojko to příliš nejde. Navíc máme urputný hlad. Já si dávám své vločky, což na kocovinu není kdoví co a kamarádku překvapím za okny ukrytým chlebem. Že to tady máme a cpala se tím už večer jaksi zapomněla. Jo, tak se odpočívá na další den na treku. Chléb je však tak zalitý olivovým olejem, že se musí přemáhat, aby aspoň něco snědla.

Scházíme dolů do lokálu a objednáme si aspoň kafe a pomerančový džus. Ačkoli všude podél cesty rostou sady pomerančů, džus je vyroben v Rusku. Jo, globalizace, to je panečku věc. Per na export co jen můžeš!

Než se odhodláme jít dále, opouští chatu dvojice Němčourů a o něco později i onen osamocený chodec s extrémně velkým batohem. Opravdu nechápu, co vše tam ten synek tahá, vždyť ta krosna je pomalu větší než on sám. Jako poslední se vydáváme na cesty my. Není nám kdo ví jak dobře, ale jsme rádi, že jsme počkali. Počasí je dnes vskutku nádherné. Modrá obloha a na ní se prohánějící obrovské bílé mraky. No může si člověk s foťákem přát více?

Opouštíme tedy chatu a opět kráčíme vzhůru. Cesta je však mnohem příjemnější než předchozího dne a od počátku se nám naskýtají výhledy na okolní kopce. To nejlepší však máme stále ještě před sebou.

Z počátku kráčíme úzkou stezkou a posléze opět pevnou kamenitou cestou mezi drobnými stromky, skrze které se nabízí výhled na útesy s průsmykem na opačné straně. Právě v těchto místech však pere slunce tak prudce, že se mi je nedaří vyfotit. Můžeme si tedy blýsknout alespoň viadukt ve skalách na protější hoře. 

Asi někde v těchto místech potkáváme také našeho německého přítele, který večer abstinoval a četl si knihu. Pozdravíme se a rychle ho předbíháme. Chlapec se s námi snaží ještě chvíli držet krok, po asi deseti minutách však svůj boj vzdává a my kráčíme dále osamoceni v tichu lesa. Tihle abstinenti taky nic nevydrží. 

Postupejeme vrpřed a ačkoli se GR221 říká také stezka suchých kamenů, nedávné deště způsobily, že mám místy problém rozpoznat, kde je vlastně stezka a kde potok. Nějak to však přebrodím a brzy staneme na rozcestí, kam bychom došli, kdybychom předchozího dne pokračovali lesy rovně. GR221 se totiž za de Cúber dělí a nabízí poutníkům dvě stezky, které se posléze opět spojí. Musím však říci, že ačkoli jsem druhou cestou nešel, nijak mne stále neláká. Chození po rovinách lesy bez výhledů jsem si na této trase užil víc než dost. 

Kráčíme vzhůru a les pomalu končí. Před sebou máme jen výstup kamenitou horskou loukou a kolem sebe konečně pořádné výhledy. Jen mne začínájí z vína nebo kohoutkové vody, za kterou jsem tu z pramene vyměnil, zlobit střeva. Sázím spíše na druhou možnost, ta voda chutnala fakt divně. Obklopen tedy konečně nádhernými výhledy a ucházejícím počasím celý výstup nahoru neskutečně trpím. Toho dne už se té vody raději ani nedotknu. Opravdu, s každým krokem se bojím, kdy to vše zcela nekontrolovaně vypustím do kalhot.

A je to, jsme nahoře na sedle Coll des Prat a stále jsem se nepo. Je co slavit. Na sedle se nachází nějaká stará zídka, kterou překročíme a dostanou se nám úžasné výhledy na opačnou stranu a taky rozcestník a u něj pohozené dvě pohorky. Shazujeme batohy, běháme po okolí a fotíme. Že tady fouká šílený studený vítr nám vůbec nevadí. Konečně to stojí za to! Pouhých dvanáctset metrů nad mořem a jeden by řekl skoro alpská panoramata. A co teprve o kus dále!

Sestupujeme na horské sedlo Coll des Telégraf a odtud pokračujeme po GR221 na sedlo Coll de ses Cases, kde bychom měli zahnout doleva. Nás však láká nedaleký vrchol Puig d´en Galileu po naší pravici. Proto na chvíli opouštíme GR221, pod nástupem na vrchol shazujeme  batohy a vybíháme si to nahoru. Jsou odsud krásné výhledy až na konec ostrova a na hory kolem nás, ale i za námi. Chvíli se zde zdržíme a přemýšlíme, zda bychom nemohli jít ještě přes horu před námi, namísto stezkami pod ní. Ale nakonec to rozhodne čas a počasí.

Po poledni totiž konečně scházíme ve městě Lluc a míříme na jídlo do první restaurace, která se nám na naši cestě neskytne a zdržíme se tady víc jak dvě hodiny. Není to však ani tak naši nenažraností, jako neskutečně pomalou a mizernou obsluhou, která tu a tam zapomene na některou z našich objednávek  a když se připomeneme, dostane se nám omluvy, že za to může mladíkův bratr, který má stejný obličej. Hahaha. Že by jídlo bylo kdo ví jaký zázrak se taky říct nedá. On takový na dvakrát rozmražovaný řízek se pozná a žádná chuťovka to opravdu není. Naštěstí však neleží na mém talíři, ale i já s tuhým flákem masa přede mnou pěkně bojuji. Prý španělská specialita. Jojo, tak se trošku snažím ne?

Nu, je pozdní odpoledne a konečně opouštíme tento podnik. Už je mi taky o poznání líp a můžu se opět pohybovat jistě a bez bolesti. Taková úleva. Poněvadž jsme zde však ztratili spoustu drahoceného času a následujícího dne nás mají od rána provázet silné deště, které se přiženou ještě dnešní noci, měníme plány. Na žádný kopec navíc už nepolezeme, i když by to mohlo stát vážně za to. Místo toho se chceme co nejvíce přiblížit městu Pollenca, kde máme na další den sjednané ubytování. Čím blíže budeme spát městu, tím dříve se tam dalšího dne dostaneme a o to méně zmokneme. 

V mapách jsme si vyhlídli jeden tip na tábořiště a právě tam míříme. Ještě před tím však skočím vyměnit vodu k nedalekému zdroji pitné vody. Hm, chutná to a smrdí stejně jako na chatě, takže opravdu ne. Děkuji.

Opouštíme Lluc a dáváme se na další nezáživnou cestu hlubokými lesy, které místy působí i dost strašidelně. Obzvláště když kráčíte mezi tou spoustou kruhů připomínajících prastará obětiště a z křoví na vás hlavu vystrčí kozel černý jako uhel s obrovskými rohy a plnovousem. Právě v těchto místech se nachází také jedna z posledních vyhlídek. Je však mimo trasu a tak ji na nějaký čas opouštím a brzy se kochám horským masivem pod zlatavě zbarvenými mračny od zapadajícího slunce. Mrzout nadává, ale mě se to zdá celkem pěkný. Času však není mnoho, otáčím se tedy a s písničkou na rtech pádím dále, dokud v dalším bububu zákoutí zdejších lesů nesejdeme z cesty. Zjistíme to však téměř okamžitě, a tak si ani příliš nezajdeme. Vrátíme se těch pár desítek kroků a pokračujeme správnou cestou. Výhledy nula, jen tu a tam nad korunami stromů vidíme holý hřeben, po kterém jsme klidně mohli kráčet a užívat si jistě nádherných panoramat.

Po nějaké době opět přecházíme na pevnou širokou cestu vedoucí nás kolem další z Refuge značených kupodivu jako pouhý turistický přístřešek, je to však spíše palác než horská chata. Míjíme-ji a na chvíli opouštíme les, světlo už se vytrácí, je šero a obloha za horami před námi krvavě rudá. Nic však stále nenasvědčuje tomu, že by se za pár hodin měl spustit pořádný liják. A přesto nám telefon hlásí žlutou výstrahu před silným deštěm na desátou.

Pokračujeme tedy dále. Cesta před námi už jen klesá, a tak se nám jde dobře. Přesto nás však po nějaké době dohání tma, a tak nezbývá, než nasadit čelovky a razit si cestu tmou dále. Nevím, jak dlouho ještě kráčíme, ale nakonec se přiblížíme místu, které někdo do mapy zaznačil jako možný camp. Když však vidím neúrodný kamenitý les kolem nás a strmé svahy, nedovedu si představit, že by zde byl rovný plac pro stavbu stanu. Snad jen v některém z obětišť, která jsme už dlouho neviděli. Ne, v něčem takovém s mými paralýzami, můrami a dalšími nočními stavy neklidné duše opravdu spát nepotřebuji. To by byla panečku teprve noc!

Klopýtáme dále nocí po strmé kamenité stezce dolů a náhle jsme na místě. Nemůžu tomu uvěřit. Rovný plácek uprostřed kopců a kamení jako dělaný pro táboření. Usedáme zde, popíjíme víno a chvíli odpočíváme. Nad námi září hvězdy a nic opět nenasvědčuje tomu, že by mělo začít pršet. Sedíme tak v temnotě lesa a jediným zdrojem světla jsou nám naše čelovky. Rozhlížíme se kolem a prohlížíme si les, ve kterém to máme vlastně spát. Temné rozcochaté stromy s roztodivně pokroucenými větvemi na nichž se jako husté pavučiny houpou jakési suché šlahouny. Do toho všude kolem slyšíme zvuky, jako by zde snad někdo chodil a házel nějakými předměty. Asi ovce a kozy, myslím si. A ty dopady? Vítr shazující suché větve za stromů Dave.

Nakonec se zvedáme a stavíme stan v tom lese duchů. Jak už se na této cestě stalo pravidlem, opět jsme si pro nocleh vybrali místo s nejhorším signálem široko daleko. Okej, doposud jsme byli vždy bez signálu, dnes nějaký chytáme, ale je to neskutečná mizérie. Ale kdo by ho potřeboval že? Dneska se usíná opravdu krásně. 

Alternativa pro GR221:

Od Refugi Tossals Verds bych trasu opět neměnil a pokračoval po ni až na sedlo Coll de ses Cases de Neus, odkud jsme nalehko zahýbali na vrchol Pui d´en Galileu a zvažovali, zda by se nedalo jít přes horu naproti nám. Tentokrát bych přes onu horu pokračoval, ať si zbytečně neprotahuji cestu lesem na okolo. Prostě bych seběhl po v mapách zaznačené stezce dolů do města Lluc a to do té části, kde je zaznačeno poměrně dost restaurací. Dal bych si tedy rychlý a výživný oběd, případně dokoupil něco k snědku na nedaleké benzince a pokračoval dále přes vrcholy puig Tomir, puig de Ca, el Moletó a po mírném odskoku na cuculla de Fartáritx se vydal na Tossa del Llamp, kde bych klidně i přespal. Bylo-li by však počasí nevyhovující, sešel bych níže do lesů a tam hledal tábořiště.