Den 8. - Jen tak z lehka!
Ráno vstáváme a venku vládne dokonalý klid po bouři. Oblékám si snad jediné suché věci, které najdu a jdu do kuchyně. Chystáme si bagety na snídani i na cestu sebou, vypijeme kafe a vyrážíme na cestu. GR221 máme sice za sebou, ale mnozí chodci vyráží dále až k majáku Far de Formentor. I my měli v plánu zde dorazit a pak se jen vrátit pro věci autobusem a pokračovat do Palmy, odkud nám zítra letí letadlo do Vídně. Jak jsme však zjistili, autobus odtud už nejezdí a do čtyř nemáme šanci to stihnout. Proto si chceme dát alespoň pořádnou tůru po tomto rameni ostrova.
Opouštíme tedy byt a vydáváme se na dlouhou cestu podél moře, odkud pak zahýbáme za město, kde nás čeká výstup do kopce po silnici, po které volně prochází kozy a mezi těmi musí projíždět auta. Už cestou nahoru se nám dostávají mnohem krásnější výhledy, než za většinu dní na trase. Kolem půl desáté jsme na vyhlídce Mirador d´es Colomer. Výhledy na zbytek ostrova jsou odtud naprosto fantastické.
Chvíli se zde zdržíme a když hodláme pokračovat dále, napadne kamarádku udělat fotku pro nedaleko stojící pár. Jsou to opět Němci a velice se nám tato drobná služba později téhož dne oplatí.
Opouštíme tedy toto krásné místo a pokračujeme směrem na Formentor Beach. Před sebou máme dlouhou cestu lesem, která sestupuje stále níže. V jeden moment to bereme zkratkou po kamenech a tak tak, že se nerozbijeme. Ustojíme to však a kvapným tempem pokračujeme dále, načež překročíme další, tentokráte oficiální zkratku. Kus se tedy vracíme a konečně na nějakou dobu opouštíme hlavní silnici klikatící se touto částí ostrova. Pokračujeme po úzké stezce lesem, až konečně staneme na dohled našeho cíle. Místo působí opuštěně, moře je ještě zakalené po včerejší bouři a kamarádka samozřejmě není spokojena, že to není podle jejich představ. Ach můj Bože, tebe tak někam vzít.
Může být něco kolem jedenácté a my přemýšlíme kam dále. Věci jsme si nechali na apartmánu, takže cestujeme jen s jedním batohem s pár věcmi a tedy konečně opravdu nalehko. Musíme se však pro ně vrátit a pak ještě stihnout autobus ve čtyři odpoledne. Času tak není mnoho a je nám jasné, že až k majáku a zase zpátky to nemáme šanci stihnout. Kamarádka si přesto v mapách najde ty nejvzdálenejší výhledy a k těm plánuje dojít.
Opouštíme tedy místo a nás čeká předlouhá cesta po silnici, která ještě dlouho nikam nazatáčí ani se nikterak neklikatí, nestoupá a ani neklesá a prostě se před námi táhne mezi lesy stále rovně až do nekonečných dálek, kde se ztrácí mezi stromy. Jo, vskutku záživný kousek. Naštěstí nám jej spestří jeden velký kozel, který nějakým způsobem utekl ze svého výběhu. Když nás spatří, vrací se do míst, kde je díra v plotě a protáhne se zpátky.
Jdeme dále a míjíme první značené vyhlídky a kvapně míříme ke svému cíli, před kterým před námi vystane obrovská skalní stěna jedné ze zdejších hor a právě pod ní se nachází slibovaná vyhlídka. Dle map tam máme dojít kolem půl druhé, takže chceme-li se vrátit, máme co dělat. Jak tak však kvapíme napříč lesy a sledujeme, co nám hlásí mapy.cz, tak ten čas extrémě rychle zkracujeme. No, nakonec to zvládáme krátce před dvanáctou a není to odsud vůbec daleko na vrchol El Fumat, a tak kamarádka, které jsem předal vedení nad dnešním výletem, rozhoduje, že si to vyšlápneme.
Jdeme tedy ještě chvíli po silnici, když tu se před námi objeví tunel skrze skálu. Jako jo, v Alpách už jsem pár tunely prošel, ale tady se mi do toho zrovna dvakrát nechce. Naštěstí tam však ani nemusíme, poněvadž hned po levé straně tunelu jsou ve skalách vytesané úzké schůdky. Lezeme tedy na ně a nějaké čtyři minuty postupujeme vzhůru nezajištěnou úzkou stezkou a místy po ještě užších schodech. Obzvláště v některých místech bychom alespoň něco jako řetěz či lano opravdu ocenili. Místy je stezka totiž velice úzká a mokrá.
Zdoláme schodiště ve skalách a ocitáme se na hustou vysokou trávou porostlém strmém svahu, po kterém nás čeká výstup ke kamenému vrcholu. Už cestou se nám nabízí výhled na nedaleký maják Far de Formentor. Možná že to není zas taková škoda, že jsme nedošli až tam. Však cobychom od tama viděli? Nekonečnou plochu vody? Ne, tento výhled je mnohem lepší. A co teprve, když konečně staneme na vrcholu? Snad nejúžasnější výhled celého hiku!
Čas se však nebezpečně krátí, a tak se dáváme na cestu dolů. Zde dochází k prvnímu střetu, neboť každý navrhuje jinou cestu. Já přímou po strmém svahu dolů, ona si to chce obcházet. Vzhledem k tomu, jak málo máme času, však přebírám iniciativu, nečekám jak se kdo rozhodne a jdu prostě dolů. Až o něco níže si uvědomuji, jakou jsem udělal asi hovadinu, když si vzpomenu na stav jejího kotníku. Teď už je však pozdě se vracet.
Scházíme tedy krkolomným terénem a opět se vracíme na úzké schůdky vedoucí dolů k silnici. Sejít po nich je místy snad složitější než to vystoupat nahoru. Nekecám, v jeden moment postupujeme po straně a držíme se oběma rukama skály. Naštěstí to však netrvá dlouho, a bez úrazu to zdoláme. Vracíme se na cestu a je snad kolem druhé odpoledne. Na návrat do Port de Pollenca, sbalení věcí a přesun na autobus tak máme asi dvě hodiny. Přidáváme do kroku a přecházíme v běh, načež se pokoušíme celkem marně stopovat. Marně, dokud se neobjeví nám již známé modré auto a v něm naši Němci. Zastaví nám a odvezou až na první vyhlíku, kde jsme se toho dne setkali. Gott sei Dank!
Vystoupíme z auta, sníme po jedné bagetě a vyrážíme do města. Jsme tam kolem třetí a tak máme čas pořešit i nějaké suvenýry. Pak už se však rychle vracíme na apartmán, já si balím věci, které konečně proschly na sušáku na balkóně a rychle se přesouváme na zastávku, odkud nám jede autobus do Palmy. Když pozoruji cestou překrásné hory v dáli, je mi neskutečně líto, jak nudnými úseky byla tato trasa naprosto zbytečně vedena. Ne, za rok se zde vrátím a dám si to vlastní cestou!
Je večer a my přijíždíme do Palmy, hodíme si věci na hostel a vydáme se hledat místo poslední večeře. Námi vyhlídnutá restaurace neexistuje, a tak nakonec skončíme v nějaké zdejší pivnici, kde k našemu velkému překvapení čepuji českou Plzeň. České pivo na konci cestování španělským ostrovem. Navíc čepované, o tom si můžeme v Tyrolsku nechat leda tak zdát. Jo, tady jsme správně.
Jak už to máme ve zvyku, objednáme si hranolky doprostřed stolu a pak každý nějaký burger jako hlavní jídlo. Náš předkrm je však natolik sytý a vydatný, že máme vůbec co dělat, abychom ho snědli, natož pak další jídlo. Hromada hranolek zasypaná půl kilem chedaru, slaniny a dvě volské oka navrch. Kam se na to hrabe Tiroler Gröstl mit Spiegelei. Burger se do mě ještě nějak vleze, druhé pivo už však ne. Můj ženský protějšek si naopak nechá zabalit housku sebou a dává si ji až druhý den k snídani. Jo, i tak se dá žít.
Opouštíme místo spokojeni a přejedeni a vracíme se na hostel, odkud brzy ráno vyrážíme na letiště. Takto nacpaní usínáme jak nic.
Alternativa pro GR221:
Dnešní alternativa vlastně už není náhradní cestou pro GR221, poněvadž ta touto částí ostrova neprochází. Já bych ji přesto jen nerad oželil a napříště bych se vydal až k majáku Far de Formantor. Startovat bych chtěl přitom u zříceniny Talaia d´Albercutx, kterou jsem si vybral pro nocleh a pokračoval spíše lesy a horami přes vrcholy jako Na Blanca a El Fumat. Po hlavní silnici a skalních schůdcích bych se pak až vracel do města Port de Pollenca.
Pod zápisy jednotlivých dní jsem se zmiňovanou alternativní trasu snažil vždy co nejvíce přiblížit úseku, který má trasa právě nahradit. V celé délce bych si však jednotlivé úseky na dny rozdělil asi trošičku jinak. Celou alternativní trasu včetně jednotlivých úseků už jsem si však zpracoval v mapách.cz.
