Na hřeben nad Sollérem

16 km        1146↑            141↑

Ani dnes nikam nespěcháme. Snídaně se podává až o půl deváté, a tak opravdu není kam hnát. Prostě si poležíme, vklidu se sbalíme a jdeme jest. Jíme v klidu a nehltáme. Nudnou cestu kolem města jsme sfoukli už včera odpoledne, a tak to s čistým svědomím můžeme vzít do centra dřevěnou tramvají. Cílem bylo udělat z nudného přechodu Mallorcy cestu zajímavou, a to cesta historickou šalinou bezesporu je.

V centru města se hádám ocitáme až někdy před jedenáctou, což je o poznání později, než bych si přál, ale opět to ničemu nevadí. Naším dalším  cílem je chata na Tossals Verds, kde máme dojít až zítra. Chceme si tam opéct párky k obědu a pak počkat na večeři a užít si vítečné hody, jaké jsem zde mlsně pozoroval před lety. Stačí, když dnes vyšplháme na hřeben a chatě se přiblížíme jen tolik, co to bude možné. 

Propleteme se úzkými uličkami města, projdeme se kolem hřbitova a asi za půl hodinky už šlapeme mezi zahradami vzhůru do hor. Je neděle a zahrádkáři očesávají své olivovníky. Úroda vypadá štědře. Projdeme po úzké stezce mezi ploty a najednou si to štrádujeme po asfaltce velice mírně stoupající do hor. Výhledy jsou naprosto bombastické. 

Po asfaltce však nebudeme šlapat věčně a po necelé hodince pohodové chůze přicházíme na okraj dalšího sadu, kde jsou na olivových terasách zjevně pozemky různých lidí. Některé jsou oplocené, jiné ne. Vesměs se mezi nimi však dá procházet nezamčenou brankou. Až tohle místo projdeme, budeme pokračovat už jen lesy. Cesty, po kterých můžeme pokračovat, jsou však hned dvě (plus třetí jsme mohli jít od zahrad v údolí.) Vybíráme si tedy jedno z ramen nástupu na hřeben a štrádujeme si to mezi zahradami, jako by nám to tu patřilo. Naše stezka stoupá k chajdě, před kterou sedí nějaký děda se psem. Pes si nás rychle všímá a začíná štěkat, zatímco stařec vstává a zvědavě i nechápavě si nás prohlíží.

Když už jsme téměř u něj, snaží se zjistit, co tady děláme a kam máme namířeno. Samozřejmě že umí pouze Španělsky, zatímco já vůbec. I přesto se nějakým způsobem domluvíme. Nakonec pochopí, že máme namířeno na Puig de s'Aritjar a okamžitě mává rukama, že tudy rozhodně ne. I když mu nerozumím, vypadá to, že se nám snaží sdělit, že cesta tam je, ale je příliš náročná a snad i nebezpečná. Ukazuje na druhou stranu sadu a že tam někde nahoru. Dokonce nás zve k sobě na zahradu a že máme projít tudy. Milej strejda. Aspoň že to Gracias dokážu říct španělsky. 

Po pár minutách jsme opět tam, kde jsem své kličkování zahradami započali a dáváme se vzhůru jasně viditelným strmým chodníkem . Šlapeme, šlapeme, funíme, potíme se a zhluboka dýcháme, když ze námi někdo volá. Cože? Tudy taky ne? Slézáme dolů a najednou ten dědek stojí přímo před námi i se svým černobílým psem. Jak to udělal? Kde se tady sakra vzal tak najednou? Vždyť na nás ještě před pár sekundami mával z druhé strany té spleti sadů a zahrad. Nechápu. Nedokážu si to vysvětlit a hlava to moc nepobírá.

No nic, scházíme za tím čarovným dědečkem a on nás přivede na méně viditelnou stezku o pár metrů dále. Tady se konečně rozloučíme a můžeme pokračovat v našem putování. Stezka se před námi klikatí a vede nás olivovými terasami stále výše. Některé pozemky jsou upravené a opečovávané, jiné zapomenuté a neudržované. Sem tam projdeme kolem nějaké kamenné Chajdy a zase cupitáme dále. Čím jsme výše, tím jsou terasy zanedbanější a nabírají divočejšího charakteru, až nakonec přechází v les. Tam potkáváme tu a tam místní s baťůžky, kteří schází z hor, což ve mne budí naději, že nešlapeme nikam naslepo, ale že zde povedou stezky, které pro výstupy na hřeben užívají místní. Vzhledem k věku některých z nich by to snad nemuselo být ani nic extra náročného. Ti nejstarší nás dokonce pozdraví slovy “Ola bambino!”

Už po pár minutách v lese se charakter krajiny drasticky mění. Výhledy, kterých se nám dostává když les ustoupí jsou epické. A řev ozývající se z hor po té, co se z masivu naprosti utrhne kus skály, je naopak děsivý. Dlouho to zní jako hysterický řev člověka, se kterým se utrhla skála, ale nakonec to stále víc připomíná bečení ovce. Dlouho jsem však stál jako na trní a očima probodávám okolní kopce, zda někde někdo nepotřebuje pomoc. Nakonec je to však asi skutečně jen ovce. Chudák malá. Bylo to opravdu hrozné.

Na rozcestí si vybereme jednu ze dvou cest, které by nás měly zavést výše do hor a opět se noříme do lesů, ale asi jsme si měli zvolit jinou cestu, protože stezka před námi je stále zarostlejší a hůře viditelná. Kamení mužíci zde sice jsou, ale taky ne tak často, jak bychom potřebovali, někteří se ztrácí v hluboké trávě a jiní jsou už dávno rozbořeni. Také zde tu a tam zahlédneme sotva viditelné značení v podobě vybledlého červeného kruhu, ale to kolikrát vede jinudy, než mohyly naskládané z kamení. Stezka zjevně nebude moc užívána a už dávno změnila trasu, kudy dříve vedla. I když lehce bloudíme, vždy se nějak zorientujeme a pomalu ale jistě se blížíme k cíli.

Problém tkví zcela jinde. Je neděle a jako tomu bylo během mého nedávného treku v Andalusii, i zde zjevně vyráží lovci na hon právě v tento sváteční den. Jak tak totiž šlapeme vzhůru, najednou se ozvou z lesa výstřely. A za pár chvil další. Co teď sakra? Třeba tady s lidmi vůbec nepočítají a budou pálit jakmile zaznamenají pohyb v lesích?

Nakonec mne nenapadne nic lepšího, než si přes klobouk natáhnou vyřvaně červený látkový tunel a pískat na píšťalku, abych o nás dal vědět. Nešlapu však s píšťalkou v hubě a nepískám s každým namáhavým krokem do stále strmějšího kopce. Jen sem tam zastavím a zapískám. Opatrnosti nikdy není dost. Nakonec to celkem zabere, protože střelba utichne. Když už se ozve, opět zapískám a takto pokračujeme, dokud nedojdeme pod vrcholek es Castellot, kde les výrazně řídne a skalnatý hřeben je jasně vidět před námi. Klidně bychom mohli pokračovat dále, ale nebyl bych to já, kdybych nezatoužil vyšlápnout si na vrcholek nad námi a rozhlédnout se. Nakonec je to však spíše o šplhání po skále než chůzi do kopce. O to víc mne to ale baví! Rozhled do krajiny je taky parádní

Když opět sešplhám za mou milou, je tak akorát čas něco sníst. A tak si sedáme do závětří mezi kameny a začínáme připravovat něco dobrého k snědku. Mezitím kolem nás projdou lovci. Jsou dva, oba v khaki zeleném s flintou přes rameno. Každý má kolem ruky červený šátek a doprovází je tak čtyři psi. Ani si nás nevšimnou, a tak jim o nás dávám vědět máváním a voláním. Zda pochopili oč mi jde, to netuším. Pouze na sebe nechápavě pohlédnou, pokrčí rameny a pokračují dále. A my za nimi po stejné stezce chvíli po jídle také.

Stezka nás přivede na rozlehlé louky pod skalnatým hřebenem, kde se zjevně pasou v létě ovce. Nyní zde však nejsou a my po stezce míříme k hliněné silnici spojující usedlosti tady v pustině. Téměř celý hřeben máme na dohled a co nevidět budeme nahoře. A jak už to tak na naší cestě bývá, po krásném dni se opět odkudsi přiženou mraky a chytí se právě skal, na které míříme. Mám tak nějak po náladě, ale nevzdáváme to a šlapeme dále. Však ono se to roztrhá. No, neroztrhá. Konečně jsme na Puig de s'Aritjar a nevidíme nic než mlhu a ovce, které obsadili místní meteorologickou stanici.

Opouštíme vysílač na vrcholu a šlapeme po široké cestě na druhou stranu. Ta se však záhy nadobro ztrácí a my si opět musíme razit cestu mezi balvany, kamením a skrz vysokou trávu. Víc než po hřebeni však šlapeme řídkým lesem pod skalami. Jsem zklamán a z té mlhy, která nás dostihla na hřebeni už po několikáté na této trase, jsem silně deprimován. Viditelnost nulová a k tomu celkem zima.

Naštěstí však naše cesta po nějaké době opět začne nabírat hřebenového charakteru a mraky se tu a tam roztrhají a vyčarují nám celkem epický výhled. Bez nich by to snad nakonec ani nebylo ono. Za vrcholem Puig d'Alfàbia se však opět noříme do bílého neprohlédnutelného mlíka. Přejdeme ještě Penya de s'Anyell a už toho začínáme mít dost. Z té cesty bychom také rádi něco měli, a tak na puig de Son Palou už ani nepokračujeme a rozhlížíme se po místě, kde bychom dnes postavili stan. Dnes už dále nepůjdeme. Do rána se to snad rozfouká a my si zbývající část hřebene jak se patří užijeme. 

Když se ještě v podvečer ozvou výstřely z druhé strany pod skalnatým hřebenem, trošku znejistím, ale zvonky opodál se pasoucích ovcí mne opět ukolébají. Přece by zde nikdo nevyrážel na lov, když se zda pase něčí zvěř.

.