Nad jezerem Loch Ness

35 km       945↑       819↓

Navzdory totálnímu vyčerpání, které mne včera půl dne provázelo, aby mne po krátkém odpoledním nabuzení úplně položilo, jsem dnes vzhůru brzy a plný sil. Venku je opět krásně a už v těchto ranních hodinách svítí sluníčko. V noci by však mělo sprchnout a protože zítra bych měl dojít do Inverness, kde má cesta končí, přijde mi vhod, že v mapě vidím po asi 30km odsud dva přístřešky. Když už jsem přešel téměř celé Skotsko suchou nohou, opravdu nepotřebuji tahat poslední den mokrý stan a pak ho někde sušit, když mne čeká ještě cesta přes celé Skotsko do Edinburghu, den v hlavním městě Skotska, přelet do Prahy, půl denní cesta na jih Moravy a další den cesty přes celé Rakousko až do Italsko-Švýcarského pohraničí. Bude-li ta možnost, strávím noc v jednom ze dvou přístřešků, které vidím v mapě.

Opouštím stan, abych se během jeho balení utkal s několika desítkami otravných Midges a opět vyrážím na cestu, přičemž se během chůze snažím vyřešit nějaký hostel na dvě noci v Inverness nebo Edinburghu. Levnější možnosti se nakonec naskytnou v Edinburghu, a tak si na bookingu jeden zabookuji. Nějak mi to však nedá, a kouknu ještě na recenze na googlu. Jsem zděšen. Málo prostoru, hluk, špatná čtvrť na okraji města a co je nejhorší, štěnice! Už jsem se několikrát s těmi potvorami setkal a opravdu nepotřebuji znova. Ne, děkuji, tohle oželím. Okamžitě se pokouším pobyt stornovat a nakonec se to i zadaří. Beru si jiný hostel, než mi však přijdou už odečtené peníze zpět, budu už dávno v Praze. Můj rozpočet na další dny se tak rázem smrskává na nějakých 80 liber. Nu snad mezitím dorazí jedna výplata, kterou v těchto dnech očekávám.

Lesní cestou mezitím vystoupám na lučnatý hřeben nad stěnou jehličnanů, odkud se mi naskytnou vskutku krásné výhledy. Tou dobu mne dohání prdelatá typka s malým baťůžkem, která se rovněž zastavuje a kochá se pohledy na okolní krajinu. Je dojata stejně jako já, ba dokonce více a nemůže si to vynachválit. "Wonderfol, so beautiful," opakuje neustále a fotí si pohledy na nekonečně dlouhé jezero, které působí spíš jako dlouhá a opravdu široká řeka. Okolní krajina je rovněž krásná. Zelené malebně vlnící se kopce nás obklopují, kam až oko dohlédne. Travnatý Kraj protíná pouze úzká bílá pěšina a tu a tam z ní trčí shluk menší smrčin.

Nechávám ji svému osudu a přidávám do kroku. Netrvá dlouho a opět si užívám ticha uprostřed kopců skotské vysočiny. Pluji svižným tempem zelenou bezlesou krajinou, když si mezi lučnatými kopci povšimnu něčeho, co velice nápadně připomíná hvězdnou bránu. Blížím se tomu útvaru po pěšině, která vede přímo k němu až přijdu ke kruhu spletenému ze suchých větvích umístěných na kamenným podstavci. K čemu to slouží? Absolutně netuším. Asi jen kus moderního umění tvářícího ho starověce uprostřed pustiny. Pokrčím rameny, udělám fotku a bez většího zájmu pokračuji ve svém putování.

Stezka přechází další mírný kopeček, za kterým začíná poněkud prudčeji stoupat. V protisměru se ke mne blíží skupinka cyklistů, která nemá nejmenší šanci vyjet to až nahoru, a tak tlačí své bicykly a šlapou vedle nich vzhůru prašnou hliněnou stezkou. Stojím na okraji a nechávám je projít. Poděkují mi, popřejeme si krásné ráno a pak si s úsměvem na rtech ukážeme záda a opět šlapeme každý svou cestou. Oni nasedají na náhorní rovince do sedel a pokouší se odjet, já naopak mířím k lesu, v němž přecházím na širokou lesní cestu, u které o asi deset minut později narazím na pařezy a kmeny. Je zde i ohniště a celkově to vypadá, že zde chodci asi občas táboří. Já bych se však takto při okraji cesty nikdy nepoložil. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nesnídal, mi však takové místo přijde celkem vhod, a tak si usedám na jedno z dřevěných sedátek a chystám si druhou porci sušené praženice. Pečivo však už nemám žádné, a tak to zajídám pouze proteinovou sušenkou. Je poznat, že už jsem na cestě nějakou dobu. Na mé zásoby a jídelníček doléhá opravdu krize.

Zaplácnut takovou šmakuládou se opět vydávám na cestu a doufám, že se nepo... No, naštěstí šlo jen o zvláštní kombinaci hlavního jídla a dezertu, takže není z čeho. Když však stín a chlad lesa konečně opustím, přijde mi, že je až neskutečné horko a dusno. Vzduch je opravdu příšerný, možná až nesnesitelný, a tak mi přijde celkem vhod, když kolem poledne narazím na kemp u cesty s malým krámkem, který je otevřený. Dají se zde zakoupit různé studené nápoje, a tak si beru hned dvě plechovky ledově vychlazené limonády Irn Bru, který je v této zemi oblíbenější než Pepsi či Coca Cola a je k dostání snad v každém obchodě. I já si ho během své cesty celkem oblíbil a zvykl si na něj. Na krátkou dobu tak doplním cukry a energii a osvěžím se, což mi krátkodobě zlepší náladu. Pak se opět vydávám na cestu, přičemž si nezapomenu odlehčit o zbytečné smetí u kontejneru před kempem. Zatím všechno šlape jak má, paráda.

Široká cesta se táhne celkem přímě mezi občasnými lesy a zemědělskými staveními, z poza plotů mne pozorují převážně ovce a v jeden moment od pohledu celkem naštvaný beran. Pouze však na mě vejrá a nespouští mne z očí, dokud mu nezmizím z dohledu.

Široká cesta se táhne stále v před malebnou krajinou a nabízí výhledy na zelené kopce svažující se nad městečkem Lewiston a Drumnadrochit, kterými dnes budu procházet. Abych pravdu řekl, ačkoli mi okolní krajina lehce připomíná naše horské oblasti, má v sobě cosi kouzelného a já opět upadám do světů svých vlastních fantasií, které už si roky v hlavě skládám dohromady. Jednu hůl schovávám a pouze o jedné pomalu kráčím k městečku na březích řeky Coiltie. Po široké hliněné cestě skrývající se za záhony vysoké trávy a kapradin přicházím za parného slunného odpoledne k hlavní silnici, kde celé mé pohádkové snění rázem končí a podél rušné silnice pokračuji stále v před, dokud nedojdu k supermarketu Scotmid Coop. Okamžitě do něj vcházím a dokupuji si zásoby vody, které se mi dnes opět nikde nedostávalo, ale i plechovkového piva, které dokáže vždy zachránit, nakopnout a zlepšit náladu. Samozřejmě si beru i něco k snědku, tu kus pečiva, tam zase jablko, ale těžko vybavit si ten nákupní seznam tak nějak víc přesně. Vlastně na tom ani moc nezáleží.

Mám nakoupeno a mne čeká cesta stejně úmornými vedry podél rušné silnice na Drumnadrochit, což je asi další turistické centrum v okolí jezera Lochness, podél kterého má cesta stále pokračuje. Jsou zde kamenné obchody i venkovní stánky, kde koupíte všemožné dárkové předměty se skotskými motivy a především Lochnessku na tisíc různých způsobů. Jsou zde hračky, plyšáci, sošky, postavičky a všemožné hadry a krámy s motivy příšery z hlubin nedalekého jezera. Vše samozřejmě za značně přestřelenou cenu, přičemž v Edinburghu se však běžně prodává mnohem levněji. Ale to víte, tady jste přímo na břehu legendárního jezera, tak nekupte to.

No raději odsud zase rychle mizím a pokračuji ve svém putování podél ohrad, za kterými se pase zrzavě hnědý chundelatý skot s obřími rohy a podél další hlavní silnice směrem na přístaviště Urquhart Bay Harbour, u kterého své kroky stáčím vlevo bok. Mé unavené nohy mne opět vedou vysokou trávou porostlými svahem směrem k jehličnatému lesu. Když se ohlédnu, vidím za sebou jezero usazené v nádherné kopcovité krajině a asi nebudu lhát, když napíšu, že je to nejhezčí pohled na jezero Loch Ness, jakého se mi zatím dostalo. Žádná podlouhlá nudle táhnoucí se od neznáma do neznáma nemající konce ani začátku, ale rovná plocha vody malebně usazená mezi zelené kopce obrostlé světlými loukami a temnými lesy. Tuze krásné.

Pokračuji ve svém výstupu a záhy se opět nořím do hlubokých jehličnatých lesů, jejichž temnotou stoupám stále vzhůru. Míjím jedno krásné tábořiště s úchvatným výhledem a dávám si zde krátkou pauzu na jídlo. Ačkoli místo s ohništěm a zbudovaným posezením přímo vybízí k zakončení dne právě zde, nakonec se přeci jen donutím pokračovat dále. Denní doba ještě tak moc nepokročila, abych se už teď válel ve stanu a navíc je můj cíl jasný. Okoupat se v jezeru Laide, pokud to půjde a pak strávit noc v jednom z nedalekých přístřešků, ať mi na poslední noc zbytečně nemokne stan. Donutím se tedy zvednout kotvy a vydat se na cestu k cíli, který jsem si v mapě vytyčil. Když však les opustím, působí na mne krajina, kterou kráčím zvláštně a až stísněně. Jako by kopce všude kolem tvořila jen vřesoviště a bažiny a obloha nade mnou byla náhle ponuře šedá. Pociťuji sklíčenost a paranoiu, jako by mě někdo sledovat. Nevím čím to je, ale krajina pod náhle zataženou oblohou na mne nepůsobí opravdu dobře.

V naprostém tichu a zadumání přicházím k trase pro bikery, podél které se pak vydávám hledat první přístřešek. Nejde však o chatu, jako jsem míjel na West Highland Way, ale spíše o týpí z rákosí. Vchod je tvořen velikým otvorem, který se nedá zavřít a v noci bych zde asi klid od midges neměl. Navíc kdo ví, zda by mne zde zítra nevzbudila nějaká školní akce pro mladé ratolesti a zda to vůbec případný déšť zadrží. Ne, nechám si to v rezervě a pokusím se najít lepší místo pro spánek. Pokud nic nenajdu, vrátím se zde.

Hustým lesem se tedy vracím na cestu, načež přicházím k nějakému centru pro mládež. Podél cesty je spousta kůlů a na nich sedí dětmi vyrobení ptáci nejrůznějších barev. Na chvíli se zde zdržím a místo si procházím. Vypadá to tady opuštěně a zavřeně, ale kadibudku mají naštěstí otevřenou. Nu, když se daří, tak se daří.

Nakonec dojdu až k hlavní silnici, za kterou je plot a na něm nápisy oznamující poutníkům, že se zde nachází soukromý pozemek a stanování je zakázáno. Po silnici se tady dám k Loch Laid a scházím na jeho vlhké břehy. Svlékám se a jdu si dát koupel v jeho mělkých vodách, když však vylezu a obleču s, čeká na mne nějaká naštvaná bába u svého auta a cosi huláká. Má smůlu, nerozumím ji absolutně nic. Ukazuje rukou kamsi do lesa že mám jít tam a že čeká u auta. No, je mi to jedno, obleču se a opět se vracím na stranu, ze které jsem přišel kolem domu, odkud se za mnou před tím dal jeden uštěkaný hafan. I nyní vybíhá a chce mne pronásledovat, nakonec ho však jeho pán opět odchytne. Dát se tudy potřetí by už byla čistá provokace.

Vracím se kolem cesty s alejí ptačích kůlů i kolem dětského centra až k týpí. No, pokusím se podívat po druhém přístřešku. Místo něj však narazím pouze na ohniště oplocené hradbou z plachet. Ještě se vydám hledat místo pro stan do lesa o kousek dál, ale nakonec se rozhodnu skrýt právě k kruhu za plachtami. Vybaluji svou Big Agnes a než by se člověk nadál, jsem uvnitř a jdu spát. Dnes usínám opravdu rychle a probudí mne až prudké bubnování kapek deště na stěny stanu. Já však zůstávám v suchu. Jsem za tento kousek mé výbavy opravdu moc rád.