Nejnáročenější den

Po z velké části probdělé noci se budím značně nevyspán, unaven a rozlámaný. Venku je celkem chladno a z vyhřátého spacáku se mi absolutně nechce. Neustále si přidávám čas na dospání, ale stejně se spíše převaluji se zavřenýma očima a ne a ne zabrat. Po osmé se konečně donutím vylézt ven a začít něco dělat. Nedaleko stanu tak stavím vařič a dávám si vařit vodu na kafe a ranní porci ovesné kaše ke snídani. Tentokrát jsem svou směs obohatil také o pohanku, sušené mléko, vanilkový a skořicový cukr, drcené lískáče a drcená sušená jablíčka. Zatímco se mi voda vaří, balím spacák a další věci. Voda však nakonec vaří dřív, než jsem se svým konáním hotov, a tak rychle dokončuji kafe a snídani.

Rozespale si sedám na nedaleký kmen stromu nebo spíše obrovskou spadlou větev a pozoruje mé dvě rohaté kamarádky do sebe cpu snídani. Jo, hořká káva a vločky po ránu, to je pro můj refluxní jícen to pravé. Ještě k tomu po takto náročné noci. Pořádně mi to rozdráždí žaludek, ale musím si zvyknout. Nic jiného další dva týdny prakticky jíst nebudu. Krávy mezitím přecházejí na křovinový porost pod skalou na druhé straně potoka, odkud mne zmateně pozorují a pasou se. Jedna z nich má natržený čumák a teče ji z něj prou krve. Chuděra. 

Posnídám, umyji nádobí a dobaluji batoh. Pak následuje stan a nafukovačka. Než vyjdu, je tak půl desáté. Tak brzo jsem své dny snad na doposud žádném treku nezačínal. Pokud vím, býval jsem vždy už po sedmé nejpozději osmé na nohou. Mám-li tuto pouť zvládnout, mám nyní co dělat. Nu, další dny se mi snad podaří vycházet o poznání dříve.

Stále rozespalý a unavený tak místo opouštím a vydávám se na cestu. Když vystoupám na malé prašné parkoviště, zrovna zde z motorky sesedá nějaký chlapík, který bere malý baťůžek na záda a vydává se na vlastní výlet zdejšími horami. Pozdravím jej kývnutím hlavy a pomalým krokem se dávám vlastní cestou. Překonám potok, vystoupám o kousek výše, pak zase sejdu o něco níže a následuje sestup po úzké pěšině mezi stromovým porostem. Ještě před tím k mému údivu však potkávám skupinu turistů důchodového věku. Když jsem o této cestě četl před zahájením treku, jiní chodci psali, že zde narazili snad na dva lidi během celé cesty. Jsem tedy překvapen, jak moc je zde dneska živo. 

A mé překvapení s postupujícím dnem nepřestává růst. Záhy totiž sestupuji na pevnou silnici vedoucí vysoko nad řekou tvořící ve zdejších kopcích kaňon a zde narážím na další dva chodce. Přídávám tedy do kroku a záhy je ztrácím za zády. Kdykoli však zastavím a fotím, ocitají se mi opět v patách. Ještě nějakou chvíli tak s nimi hraji na honěnou a k mému dalšímu údivu opět potkávám dvojici postarších turistů. Co to sakra je? Čekal jsem cestu liduprázdnými horami, ale tady to prostě doopravdu žije.

Po nějaké době přicházím na rozcestí, odkud mne čeká sestup na dno kaňonu k mostu Peunte del Burro, který mne převede na druhou stranu přes řeku Rio Genil, odkud mne čeká poměrně strmý výstup lesní stezkou vzhůru. S dvacetikilovým batohem na zádech opravdu neskutečná paráda. Beru tedy hole a šlapu vzhůru, co mi síly stačí. Sem tam si dám pauzu a mezi stromy pozoruji teď už níže položenou stezku na opačné straně kaňonu, po které jsem před nějakou dobou kráčel. Lidí se tam hemží jako mravenců a jejich hovor slyším až zde nahoře. Nakonec mi dochází, že je sobota a všichni vyrazili využít pěkného počasí posledních dní, než dorazí zima i na jih kontinentu. Už je mi lidnatost zdejších hor naprosto jasná.

Pokračuji ve svém poněkud náročnějším výstupu, zarážím hole do země, potím se a funím jako starý kanec, ale přesto pálím metr za metrem a postupuji vzhůru-vpřed. Někde v lesích nahoře by měla být Refugio de la Cucaracha, ke které bych rád došel a dal si zde pauzu na oběd. Hlad, vedro a vyčerpání mne však nakonec přemůžou mnohem dříve a vzhledem k denní době se rozhodnu příliš neprotestovat. Strmý výstup navzdory vrstevnicím mám už za sebou, a tak se uvelebím na rovince pod statnou borovicí a s výhledem na kopce v dáli si dělám oběd. Sáhnu do batohu a vytahuji Beef Stew, které není ve vakuu, a tak pytlík s ním zabírá celkem dost místa. Právě proto se rozhodnu hydratovanou stravu od Summit to Eat jíst v prních dnech mé cesty. Rád bych co nerychleji umenšil mému batohu na objemu. Proto naopak šetřím s vakuovaným Adventure Menu, které zabírá podstatně méně místa. 

Než dovařím a najím se, prochází ještě několik skupin turistů užívajících si nádherné podzimní počasí. I já se nakonec zvedám a s pořádně nacpaným žaludkem se vydávám na cestu. Jsem tak nacpán, až se mi dělá šoufl a neskutečná polední vedra mi nikterak nepomáhají. Obloha je modrá a dokonale vymetaná, není na ni ani mráčku a slunce neskutečně peče. Musí být tak třicet stupňů, na zádech tahám dvacet kilo a sotva šlapu. Krok sun krok se vleču k Refugio de la Cucaracha, odkud mne čeká další strmý výstup. Aby to nebylo málo, tentokrát je stromový porost o poznání řidší a nižší, než v první fázi dnešního dne. Neskutečně trpím a nutím se do každého dalšího kroku, není to však zas tak dlouhý výstup a nakonec vystoupám na pomyslný hřeben, odkud podél nízkých borovic pokračuji mírnou úzkou stezkou stále vpřed. 

Pokračuji po hřebeni i vrstevnici, po úbočí hor, nízkými borovicovými lesy chmatajícími svými větvemi můj batoh, trnitými šlahouny chápajícími se ho ještě sveřepěji ale i strmě se svažujícími se loukami, na kterých se pasou stáda krav, až opět úzkou stezkou přicházím na další malou loučku, kterou protíná zurčící horský potok Rio Vadillo. Po zkušenostech s vyprahlou krajinou předchozího dne si opět plním obě lahve a vyrážím na náročnou cestu dále. Stezka se mi místy dost ztrácí z očí, a tak celkem často nahlížím do map.cz. Nesmím také zapomenout zmínit, že se v těchto místech nelézá opravdu spousta zvířecích kostí a koster. Hotové údolí smrti. 

Po nějaké chvíli opět opouštím toto malé údolíčko a mne čeká nejdelší a nejnáročnějšího výstup dnešního dne. Ten však nyní nekomplikují pouze přetěžký batoh, strmý výstup a úmorná vedra, ale také sotva viditelná a mizerně značená trasa. Stezka totiž vede mezi drny suché trávy a doslova se ztrácí v hlíně oddělující jednotlivé trsy a změti zvířaty vyšlapaných stezek. Kůly se značkou nevidím prakticky žádné a pomalované kameny se také objevují jen ojediněle. Nakonec se to rozhodnu střihnout po svahu vrstevnicím navzdory. Čeká mne sice o poznání strmější a náročnější výstup, ale toho bloudění už mám fakt plné zuby. Navíc kráčím podél strouhy a na hřebeni by měly být nějaké prameny, a tak se rozhodnu vyprázdnit část zásob vody s tím, že je doplním nahoře a aspoň si tak částečně ulehčím váhy na zádech.

Kolem páté večer se ocitám při Refugio Peňa Partida, kde se rozhodnu odložit batoh a zamířím hledat nedaleký pramen. Už zdáli na mne však celkem hlasitě štěkají pastevečtí psi a já se navíc nepříjemně moc vzdaluji svému batohu, o který bych jen nerad přišel. Přeci jen míjím další skupinu turistů. Proto se nakonec rozhodnu vrátit se k němu a doufám, že na vodu dnes ještě někde narazím.

Beru tedy krosnu na záda, opouštím plácek před chatou a pastvinami pokračuji dále. Co nevidět narážím na pastevce ženoucího před sebou obrovské stádo ovcí, a tak zde snad deset minut stojím, dokud jej nepřežene. Připadám si zde jako na přejezdu. Když už konečně mohu vyrazit dále, jsem celkem překvapen, jak rychle jsem se dočkal západu slunce a také změny počasí. Celodenní vedra a bezvětří jsou rázem ta tam a vystřídal je chlad a silné větry. Hory se stejně jako předchozího večera barví do zlatavé barvy. 

V mapě si okamžitě hledám rovný plácek poblíž vody, kam bych ještě dnes rád došel, doplnil si vodu, uvařil a dopřál koupel. Nedaleko by se měly nacházet nějaké prameny, potoky a dokonce i tůňka Charce de Cavatillas, kolem kterého by měla být celkem rovina. Právě tam bych rád sešel, okoupal se, rozložil svůj stan, povečeřel a složil hlavu. Když však přicházím na rozcestí nad tímto místem dokonalým pro nocleh, vidím, že se dole pase celkem dost koní. Ne že bych se koní bál, ale nepříjde mi to jako zrovna tupé zvíře a asi nechci příliš riskovat, že by své zvědavosti dorazili za noci zkoumat můj stan. Proto se nakonec rozhodnu sejít dolů pouze pro vodu a přenocovat tady nahoře na salaši.

Batoh tedy nachávám nahoře při rozcestí a scházím dolů s dvěma lahvemi. Ve vodě se jen rychle opláchnu a vracím se ke svým věcem, než slunce úplně zapadne. Pak se vydávám hledat rovný plácek, kde bych složil stan. No, na to, kolik jsem jich cestou sem viděl, nyní za tmy nenalézám vůbec žádný. Nakonec se jako nejlepší řešení ukáže postavit stan rovnou na pěšině. Zrovna rovně sice nestojí, ale já si rovně lehnu a prospím přímo v korytu stezky. Jen musím prvně vydrnovat trsy ostrých keříků a vyrýt ostré kameny, abych si nezničil nafukovačku. Zabere to celkem dost času a nakonec už nemám ani chuť vařit si večeři. Odbyju se tedy proteinovou sušenkou a jdu spát. Záhy opět krajinu ozařuje jasný měsíc a kazí mi spaní, jsem však tak vyčerpán, že se vyspím o poznání lépe, než předchozí noci.