Odpočinkový den

19 km 775m↑ 855m↓

I když mám za sebou nocleh v prostorné posteli, budím se celkem zničený a vyčerpaný. Po výkonech posledních dní a především běhu na závěr pochodu předešlého dne se není moc co divit. Prsty u jedné nohy mám sešlapané a sedřené, u druhé se mění v obrovské puchýře. Jsem unavený, sotva chodím a ani pořádně nedokážu došlápnout. Pomalu se balím, ale nikam nespěchám. Dnes mám před sebou odpočinkový den a to znamená, že půjdu jen krátkou vzdálenost a mohu se loudat. Chci dojít jen do dalšího města, které je vzdálené sotva dvacet kilometrů a to převážně po zpevněných stezkách cyklotrasy Transnevada. Je tam sice jeden úsek po stezce přes kopce, ale pro předpověď varující mne před bouřkami a po zkušenostech s mizerným značením na těchto úsecích to klidně oželím a podejdu si to po zpevněné cestě níže. Uvidím dle počasí a sil. Jak říkám, dnes mám odpočinkový den. 

Nakonec opouštím pokoj a jdu odevzdat klíč od pokoje do nedalekého řeznictví. Krom pána, který zde na mne včera čekal, zde dnes je i jeho paní, anglicky však neumí ani jeden, a tak jim pouze předám klíč a zamávám na rozloučenou. Pak se otáčím a vyrážím se někam nasnídat. Zanedlouho dorazím na náměstíčko, kde je v těchto dopoledních hodinách otevřen jediný podnik restauračního tipu. Je to spíš taková kavárna, ale snídaně zde dělají. Dávám si tedy bagety, které jsou napsány jako toasty, omeletu, fantu a kafe. Káva je výborná, jídlo už tak moc ne. Především bagety jsou dost suché, nakonec si tedy na jednu z nich dávám vaječnou omeletu, na tu sýr a zaklapnu to druhou bagetou. Jo, tohle už se jíst dá.

Po jídle se zvedám a mířím do nedaleké lékárny, kde si kupuji náplasti na puchýře ale i náplasti normální. Sotva lékárnu opustím, sedám si na nedalekou lavičku a oblepuji si prsty ze všech stran. Až po té se konečně vydávám na cestu. Z počátku šlapu malebným španělským městečkem, kde jsou všechny domy hozeny do bílé barvy a téměř všude mají místo dveří jen pověšený koberec, ale záhy město opouštím a opět se rozbiju o značení, poněvadž je šipka na kůlu zakreslena tak nešťastně, že odbočím, místo abych pokračoval rovně. Brzy to však pochopím, a tak se k ní opět vracím. Sotva jsem opustil město a únava a vyčerpání už začínají být dost znát. Sedám si na zem a odpočívám, na čež se ke mne přiblíží zvědavý psík. Vypadá celkem bázlivě a má strach kolem mne vůbec projít, šlape tedy velice pomalu a opatrně. Až když se kolem mne prosmýkne zrychlí a běží si po svých. I já se zvedám a vyrážím na cestu. Z počátku šlapu po úzké stezce, ale co nevidět přecházím na širokou pevnou silnici, které už se pak držím téměř celý den. Jsem unaven a vyčerpán, ale výhledy jsou naprosto skvostné. 

Kráčím horskými loukami mezi řídkými lesy. Všude kolem se pase dobytek. Je neskutečné horko a dusno, vzduch je těžký a špatně se dýchá. Celkem věřím, že se může přihnat náhlá bouřka, před kterými mne varují aplikace na počasí a ačkoli to tak z fotek nevypadá, tak právě kopec, přes který bych měl šlapat, je zahalen do hustých šedých mračen. Jinak je všude kolem jasně modrá obloha, na které si tu a tam pluje bílý oblak, ale zrovna ten jediný vrcholek, přes který bych se měl třepat, je zahalen. Nepřijde mi příliš moudré pokoušet štěstí a držet se za každou cenu stezky, a tak na rozcestí, kde bych se měl dát po úzké pěšině vzhůru raději pokračuji po cyklotrase stále rovně. O nic nepřijdu, neboť i odsud jsou výhledy naprosto parádní. Obě trasy jsou navíc stejně dlouhé, jen ušetřím nějaké výškové metry a užiju si pohodovější stezku. Přeci jen mám odpočinkový den. 

Šlapu si to po pohodlné silnici obcházející svahy hor ve výšsce zhruba 1600-1700 metrů nad mořem. Cesta se příjemně vlní nad řídkými lesy a neustále nabízí dechberoucí výhledy na protěší kopce, ale i okolní krajinu. Obzvláště když přecházím skalní puklinu po dřevěném můstku, naskytne se mi naprosto parádní pohled. 

Kolem poledne docházím na další z vyhlídkových plošin a poněvadž už mne zmáhá hlad, usedám na jednu z laviček a dávám se do přípravy jídla. Tou dobou přilétá vosa a začíná mne otravovat. Pořád létá kolem mne, zatímco já si ji vůbec nevšímám. Dokonce si i přesednu, ale ona je hned zase u mne. Asi ji ten můj ignor celkem znervózňuje, poněvadž mne nakonec bodne do prstu a odletí. Celkem to nechápu, ale nevadí. Dám si těstoviny z pytlíku a pokračuji ve svém putování. To už mne opouští únava, která mne pronásledovala od samotného rána. Hned se mi lépe šlape. 

Můžou být tak dvě hodiny odpoledne, kdy mám konečně na dohled Capileiru. Rychle k ní sbíhám a už se těším na své první pivo po kolika dnech. Dnes mi opravdu bodne. Zapadnu do prvního podniku, na který narazím a objednávám si pivo. Něco bych i snědl, ale nevaří se zde, jak však místní tradice velí, k pivu nějakou tu dobortu dostanu. Zde je to kousek bagety s nasekanými rajčaty, cibulí, česnekem a nějakým sýrem a musím říct, ž je to fakt skvělé, leč toho není mnoho. Osvěžen pivem se pak vydávám hledat Hotel Rural Alfajá de Antonio, kde jsem si za čtřicet euro zabookoval pokoj. Je to levnější než předchozí nocleh, ale za to neskutečný luxus. Pokoj je krásný, vytopený a útulný, majitel velice milý a okamžitě se mi dostává i přátelského přivítání, jsem proveden celým domem, je mi ukázána terasa i společenská místnost s kuchyňkou a dostává se mi tipů, kam všude se zajít podívat nebo kde se dobře najím. Dokonce mi sděluje, kde tady vaří nějaký Čech. 

Sotva zmizí, jdu si dát na pokoj pořádnou sprchu a nemalou část dne pak věnuji ručnímu praní prádla v umyvadle a ve sprše. Už to bylo fakt potřeba, takže peru ponožky, spodky a košile a rozvěšuji je všude možně po koupelně i pokoji. Když už jsem se svým počínáním hotov, jdu si dát veget a tak se rozležím, že se večer vůbec nutím, abych vstal a zašel si někam na večeři. Nakonec však z postele vstanu a po krátké procházce ulicemi malebného horského městečka, kde to až neuvěřitelně žije, zapadnu v pivnici jen pár kroků od mého ubytování. Dávám si pivo a dostávám k němu olivy a španělskou serrano šunku a kus pečiva. Když mi to chce přinést i k dalšímu moku, odmítám však. Já se zde přišel najíst a už jsem si svůj burger objednal, nevím, proč bych se zde měl mezitím ještě ládovat tak moc zadarmo. 

Po večeři si dám ještě jedno kolečko ulicemi města, ale po deváté už mířím zpět na pokoj, kde ještě rychle převěším prádlo a pak padnu a usnu jak už dlouho ne.