Old Military Road

22,7km     512↑      561↓

Dnes mne čeká závěrečný úsek do Fort William, který vede po celou dobu po staré vojenské silnici. Tu v 18. století vybudovali angličtí vojáci pod vedením generála Caulfeilda, aby tak získali přístup do skotských hor a měli tedy Skoty pod větší kontrolou a mohli pohotově zabránit případným protianglickým povstáním. Většina West Highland Way využívá dodnes dochované zbytky této kamenné stezky v horách, která byla záměrně stavěna ve vyšších polohách, aby se ušetřilo na materiálu a nebylo potřeba budovat mosty přes potoky, které jsou ve vyšších polohách pro svou úzkou šířku a malou hloubku snadno překročitelné. Největším majstrštykem 450 anglických vojáků mělo být mnou včera zdolané Ďáblovo schodiště, které vede z údolí přes sedlo hřebene Aonach Eagach, kde se ocitáme nejvýše na celé West Highland Way. Po letech užívání zástupy poutníků toho ze staré cesty však mnoho nezůstalo a těžko byste věřili, že tudy kdysi vedla pravá kamenná silnice. V tyto dny je to spíš jen koryto hlíny a sem tam šutr. Dnešního dne mám před sebou asi nejdelší souvislý úsek tohoto starého díla, který mne dovede až na konec věhlasné stezky vysočinou a na který se napojím jen pár minut po sbalení mého stanu. 

Pro dnešek toho nemám v plánu mnoho. Jsem téměř na konci West Highland Way a než přejdu na Great Glen Way, rád bych si den počiloval v kempu a následující den se vydal nalehko na Ben Nevis, nejvyšší vrchol celého království. Do kempu Glen Nevis na jeho úpatí to mám jen dvacet kilometrů, takže není kam spěchat. Klidně se můžu dál válet a pak se dát na cestu pohodovým tempem. Stan tak opouštím až v devět, kdy mám klid od otravných muchniček a rovnou si vařím kaši na snídani.

Dnes balím stan až po jídle. Mám čas a nikam nespěchám. Opouštím krásnou vyhlídku, která mi byla luxusní zahradou kolem mého přenosného příbytku pro tuto noc a lesíkem se vracím na stezku. Po stanech z předchozího dne zde nejsou ani památky. Všichni už jsou v tahu, což mi celkem vyhovuje. V porovnání se zástupy lidu, které se mnou kráčely v prvních dnech, je zde dnes liduprázdno. Sem tam chodec nebo dva, tu a tam rodinka nebo starý pár na výletě, ale jinak nikdo. Užívám si klidu a jedinečné přírody. 

Stezka pomalu stoupá nad hranici lesa, kde se WHW opět napojuje na starou vojenskou silnici, která mne přes hory přivede až do Fort William. Jsou odsud naprosto snové výhledy na člověkem téměř nedotčemou horskou přírodu, hory a obrovské jezero Loch Leven v jejich těsném sevření. Za lepšími výhledy šplhám na jeden z travnatých vrcholků u cesty. Kochám se, fotím. Když se vracím na starou pěší silnici, všimnu si úzkého pruhu nižší nažloutlé trávy. Asi stezka, pomyslím si a skáču na ni. Ne, tohle není stezka, to je půda tak podmáčená, že i ta tráva nahoře odumřela. Můj doskok je jako přistát v bažině. Mám v tom nohy až nad kotníky a bahno se mi valí do bot. Okamžitě se z toho sápu ven a všímám si pobaveného výrazu snědého chodce, se kterým se dnes na trase pravidelně předbíháme, když jeden z nás někde stojí a fotí.

Další kilometry se cesta táhne stále rovně mezi kopci a nijak zvlášťe se neklikatí. Nečeká mne ani žádné výrazné stoupání či klesání. Celkem dlouhý úsek je doslova rovinka po široké silnici. I když jsem chtěl jít pohodovým tempem, tak celkem šlapu a doslova letím jako šíp vypálený z luku Robina Hooda. Předbíhám celé skupiny chodců a jsem k nezastavení. Takové zběsilé tempo jsem už dlouho neměl.

S příchodem zhruba mezi vrcholy Doire Ban a Mullan nan Coirean na dohled jezera Lochan Lúnn Dá-Bhrá se však krajina rychle mění. Stezka se vlní nahoru a dolů a opět se zde objevují lesy. V jednom takovém konečně zastavuji svůj zběsilý klus a sedám si na zem, opírám se o kmen spadlého stromu a vařím si oběd. Společnost mi opět dělá malý strakatý ptáček s křiklavě rezavohnědým opeřením a hlavičkou v odstínech modré barvy. Už ho začínám podezřívat, že záměrně cestuje se mnou. 

"No ahoj kamaráde, kdes zase lítal?" Odpovědi se samozřejmě nedočkám, ale dokud zde sedím, zůstává se mnou. 

Po jídle se opět dávám na cestu už kopcovitější krajinou. Stezka je krkolomná, kamenitá a o poznání náročnější, o to bohatší je však na dechberoucí výhledy. Kolem mne se pasou ovce a po dešti opět ani památky. Je naopak pořádné horko, což je to poslední, s čímž jsem ve Skotsku počítal. Kilometry nachozené v předchozím měsíci, strmé kopce Malé a Velký Fatry z předchozího týdne a hlavně závratné tempo, kterým jsem doposud hnal začínám pociťovat a pomalu proklínat každý kopeček, který musím přelézt.

Stezka mne přivádí mezi vrcholy Sgor Chalum a Bidei Bad na h-lolaire. Zhruba z těchto míst už budu šlapat pouze dolů. Když však vidím Ben Nevis a krpál, který mne dalšího dne čeká, dělá se mi mdlo a opouští mne touha tam po všem co jsem za poslední týdny ušel vůbec šplhat. Vyplatí se to vůbec? Bude to stát za to? Jaký od tama může být výhled, když plochý vrchol výrazně převyšuje okolní kopečky. Usedám na trávník na okraji lesa a pokouším se dohledat nějaké fotky a o vrcholu něco přečíst. Nenalézám snad jediný snímek, který by mě zaujal a naopak nalézám spoustu odstrašujících článků o nevyzpytatelném počasí a nadměrném výskytu bouřek, které vrchol přitahuje. Také výhled prý není vždy zaručen, protože vrchol často leží ponořen v mracích. Vidina zbytečného vyčerpávajícího výstupu je celkem odrazující, stále však od svého plánu kempovat dole v kempu a dát si zítra výstup nalehko neopouštím. Jsem zničen, ale nějak to zvládnu. Vstávám a pokračuji v sestupu do údolí.

Dilemata osamoceného poutníka.

Cestou dolů už mne opět pořádně pálí šlapky, a tak mi přijde vhod strouha valící se do údolí. Opouštím cestu, sundávám boty a čvachtám si nohy v ledové vodě. Je to neskutečně osvěžující a ozdravující pocit a nic si nedělám z toho, že mne míjí spousta lidí, které jsem dnes odpoledne předběhl. Nejsme na závodech, ale na výletě za krásami přírody. Sedím, relaxuji a zdravím. Navzdory této pauze jsem stejně na rozcestí mezi kempem Glen Nevis a Fort William už kolem půl třetí odpoledne.

No jo, ale co teď? Chce se ti do kempu a tam půl dne válet? Nestihneš ten výstup ještě dneska? Jo, a máš na to dost sil? A chce se ti tam vůbec? Vyplatí se to? Co takhle pokračovat v cestě a rovnou přejít na Great Glen Way. Za čtyři dny se má kazit počasí a dost pršet. Na jeden den hlasí 8L vody, na další 15L. Jako fakt ti musí zmoknout stan v poslední dny? Budeš ho pak někde sušit nebo tahat mokrý do ČR a pak až do Tyrol, kam se záhy musíš vydat za prací? Toho pak budeš držet zabalený v mokrém stavu tři čtyři dny? A nebyla by celkem prdel přejít jinak deštivé Skotsko suchou nohou?

To, co se začalo odehrávat v mé hlavě snad nikdy nepochopím. Najednou jsem začal vyvádět hlouposti a nemohl se rozhodnout. Ach, jak moc by se mi hodil parťák, který by se se mnou poradil. Který by zařval vzpamatuj se! Kopl mě do prdele a řekl "Jdem do kempu a zítra valíme tam nahoru." Člověk, se kterým bych vypnil odpoledne a věděl, že v kempu nezblbnu nudou, se kterým bych pokecal, dal pár piv a něco zahrál, ale ne, jsem tady sám a tak blbnu a neskutečně ztrácím čas. Jdu směrem ke kempu, pak se otáčím a šlapu na Fort William, druhé největší město skotské vysočiny. Zastavuji u návštěvnického centra a zase se rozhoduji. Sedím, koukám na předpověď počasí. Nahoře teploty pod bodem mrazu, vítr, asi déšť a možná i sníh. Obrázky, které by mě namotivovaly k výstupu nikde žádné.

Přece to nevzdáš, když jsi došel až sem! Plán byl jasný. West Highland Way, Ben Nevis a v dalších dnech Great Glen Way. No tak, vstávej ty osle. Zvedám se a šlapu do kempu, za křižovatkou to opět otáčím a mířím na Fort William. Čas běží, už jsem ztratil přes hodinu. Zase jdu do kempu. Zastavuji před jeho branami a opět přemýšlím. Zaplatím zde za dvě noci a jsem o 30 liber mínus. S mým rozpočtem je tohle výdaj, který si nemůžu dovolit. Co zaplatit jednu noc a druhý den si tady pouze uschovat věci? Domluvíš to s tvou angličtinou? Bože poraď co mám robit, ztracen jsem jak v lese hobit!

Zvedám se a kráčím kempem plným luxusních karavanů. Blížím se k recepci. Už tam skoro jsem. Opravdu chci spát tady? Chci stavět stan mezi zbohatlíky v karavanech, jen abych šlapal jeden kopec bez batohu? Chceš platit za místo pro stan v zemi, kde ho můžeš postavit legálně úplně kdekoli? Opravdu to chceš? Opravdu jsi tady k vůli výstupu na Ben Nevis, nebo tam chceš jít jen proto, že tam chodí i jiní? Ještě pár dní zpátky jsi ani netušil, že tato hora existuje. Když takto přemýšlíš, asi se ti tam úplně nechce ne?

Jsem před recepcí a zase se otáčím. Loudavé tempo, kterým jsem se zde blížil se proměnilo v rychlý útěk pryč odsud. S těžkým srdcem šlapu do Fort William a pořád si hraju s myšlenkou, že to zase otočím zpátky. Svědomí mne tíží. Připadám si neskutečně poraženě.

O dvě hodiny mého rozhodování později jsem konečně na okraji města, kterým šlapu až na oficiální konec treku. Kolem Ben Nevisu se mezitím stahují zlověstné mraky a vypadá to na pořádnou blýskanici. Najednou jsem i rád, že jsem tam nešel. Utvrzuji se, že až sem jednou zavítám na dvouměsíční toulky krajinou po dálkových stezkách, tak na ten kopec vylezu, i kdybych stokrát nechtěl.