Po hranici Česko-Slovenské
První dlouhé období lockdownu se blížilo ke konci a mne čekal návrat k pracovnámu životu do Tyrolska. Ještě jeden cíl jsem si však pro tento tulácký měsíc naplánoval a to vydat se na aspoň týdení pochod po hranici se Slovenskem přes hřebeny Javorníků a Bílých Karpat. Asi bych to klidně šel i dříve, ale vzhledem k tomu, jaká byla dosavadní situace na hranicích, nechal jsem si tuto trasu až na konec měsíce. A dobře jsem udělal, režim na hranicích byl již uvolněnější a mnohá horská chata už měla opět otevřeno. Navíc mi počasí navzdory předpovědím po celou dobu přálo a já opět zažil jeden z nejúžasnějších pochodů. Co víc si přát!
Za poslední měsíc jsem prochodil nejkrásnějšími místy Česka křížem krážem, užil si krásných dní v Českém ráji, bojoval s nepřízní počasí na Šumavě a ve Středohoří a už se přes sto kilometrů tahal se zvrtnutým kotníkem. Do mého odjezdu zbýval však už jen týden a já si poslední cestu nechtěl nechat ujít. Tak se stalo, že v poslední možný termín jsem vystoupil v Mostech u Jablunkova, odkud mne čekal šestidenní pochod po hranici. Okamžitě jsem začal stoupat první svah Javorníků, přes které jsem došel až do překrásných Bílých karpat a na Slovensko.
Třetího dne mého putování mne mé kroky dovedly do obce Střelná, kde jsem překročil zdejší údolí protínající železnici a ocitl se v pohoří Bílých Karpat. Ačkoli mi doposud nebylo jasné, proč se v jedné linii táhnoucí horský masiv dělí na dvě pohoří, záhy jsem pochopil. Samotný ráz krajiny byl natolik odlišný od lesnatých strmých kopců a úzkých hřebenů Javorníků, kterými jsem šlapal doposud, že to bylo okem na první letmý pohled naprosto zřetelné. Táhlé široké hřebeny, mírné kopce a rozlehlé louky bylo vidno, kam jsem jen pohlédl. Nádhera.
