Podél řek Kinglass a Orchy

25km     564↑       487↓

I dnes ráno je můj stan v obležení zla jménem Midges, a tak se ze stanu ven zrovna moc nehrnu. Když už jej však napůl sbalen opustím, jsem překvapen hustě zataženou oblohou, kdy nízko položená mračna pohlcují i vrcholky okolních nízkých hor. Že by typické skotské počasí konečně dorazilo a já si užil deště? Zatím to tak vypadá. 

Okamžitě se do mne pouští tisíce černých teček lačně prahnoucích po mé červené krvi, mají však smůlu. Na obranu vůči poletujícím piraním jsem si oblékl moskytiéru přes hlavu a zbytek těla chrání vrstva termoprádla s dlouhým rukávem i nohavicemi, které se upnou na kůži tak těsně, že nenabízí téměř žádný prostor pro postup upírů dále po rukou a nohou, což se mi osvědčilo už včera večer. Ještě nějaké rukavice a budu dokonale chráněn. Navlečen jako včelař si dobalím zbytek věcí včetně stanu a poněvadž mám před sebou hned na začátek dne postup vzhůru do kopců, rozhodnu se uvařit si snídani v místě mého dnešního tábořiště. Neznámo odkud se zde zjevují první hikeři. Těm prvním může být tak devadesát, přesto babky vypadají zdravě a vitálně. Pokud by vás zajímalo, jak mohly vypadat keltské druidky, tak právě takto. 

Snídani mám přichystanou, dostat ji do sebe je však horší, protože jakmile nadzvednu síťovanou kapuci, mám obličej obsypaný černými savými potvorami. Střídavě ji tedy nasazuji a opět sundávám podle potřeby, což je značně otravné, ale je to také jediný způsob, jak se dobře najíst. Společnost mi dělá malý strakatý ptáček, který snídá se mnou a svým pohledem si doslova říká o trošku vloček. Než se dám na cestu, prochází vousatý pupkáč s jeho podsaditou paní, které potkávám od druhého dne na treku. Ano, přesně ten, který to chtěl otočit před Conic Hill cestou na Loch Lomond, když viděl ten malý kopeček v dáli. Nakonec se však hecnul a zvládnul to.

Po jídle zahajuji krátký výstup směrem na Kirk Craig, během pár minut už však opět šlapu pěkně rovně po vrstevnici. Krásné zelené horské louky nechávám za sebou a kráčím obklopen labyrintem jehličnanů a mechu. Pevná stezka mne brzy přivede na svah pokrytý mechovými polštáři, jimiž protéká bystřina. Paráda, aspoň si doplním zásoby vody, pomyslím si. Když však po dlouhých minutách strávených plněním lahve vodou, která teče doslova čůrkem, pozvednu k očím lahev plnou žlutohnědé tekutiny, opět ji vylévám. Tohle nebudu převařovat ani filtrovat. Určitě zde najdu dost kvalitnějších zdrojů vody. A opravdu, asi o půl hodiny později scházím k toku Herive Burn, přes kterou musím přejít. Hned na druhé straně mostu je rovinka, po které se dá pohodlně dojít až na břeh řeky samotné. Odložím si batoh a po kamenech šplhám k divoce se valící průzračné vodě, kterou si plním dvě lahve. Asi nemusím zmiňovat, jak moc jsem dokousaný od těch, jejichž jméno už ani nevyslovuji, než se opět vydám na cestu. Také mne mezitím předběhne vousáč s tou jeho, které jsem před chvílí předehnal. Tento scénář se bude opakovat ještě několikrát. Záhy se totiž potkáváme opět na mýtině nad usedlostí Kirkten, kde se stezka mezi pařezy a spadanými stromy chvíli hledá dost špatně. Než to překonáme, zatažená šeravá obloha se roztrhá a promění v bílá oblaka plující na modré obloze. Další setkání s mi sympatickou dvojicí následují na okraji Kirktnu, kde zle odbočím a než se vrátím na křižovatku, mám je zase před sebou. Krátkou chvíli po mém návratu na rozcestí chvíli pokračujeme spolu a rozdělíme se až u hřbitova, kde se rozhodnu dát jim malý náskok. No, nakonec je stejně předeženu a na dlouho je nechávám za sebou. Přesto však nešlo o naše poslední setkání.

Okolí Kirktnu opět tvoří překrásná kopcovitá krajina porostlá koberci jasně zelené trávy, která je domovem stád ovcí, které se pasou na zdejších bohatých pastvinách. Mezi těmi chodec putuje po zpevněném chodníku táhnoucím se rovným údolíčkem až do Auchtertyre, kde se nachází další z kempů. V této oblasti už však není nařízeno žádné řízené kempování. Paradoxně je zde mnohem krásnější příroda, než tomu bylo kolem jezera Loch Lomond a čím od něj budu vzdálenější, tím krásnější divoká příroda mne bude čekat. 

Myslel jsem, že kouknu do obchodu v Auchertyre, ale i ten je zavřený. Aspoň si vyhodím smetí do popelnic, ať se s ním nemusím tahat dále a opět vesele pokračuji ve svém putování. Na nějaký čas tak opouštím zelené louky a putuji v sevření řídkého stromového porostu tvořeného úzkými drobnými listnáči všeho druhu. Úzká pohodlná pěšina mne vede rozmanitou krajinou skotské vysočiny, která je zatím nejkrásnější na mém putování skotskou krajinou a začínám chápat, proč se West Highland Way řadí mezi nejkrásnější treky. Evropy. Naopak mi není zcela jasné, jak zrovna tuto část mohou někteří lidé označovat za nudnou a vyjadřovat své zklamání z treku právě v těchto místech. Mám už něco nachozeno a viděl jsem různá krásná místa napříč Evropou a necítím žádnou potřebu toto místo zatracovat ani lamentovat, kam jsem se to vydal. Jsou naopak jiná profláklá a opěvovaná místa (jako například nudný trek GR221 na Mallorce) která se těší nepochopitelnému opěvování, jak jsou nádherná a skvělá. Ale každému se líbí něco jiného, že ano?

Po krátké chvíli přicházím k Jezírku Ztracených mečů, před kterým se nachází veliký plochý kámen a v něm je vytesána tato typicky středověká zbraň. Jde  vlastně jen o malou tůňku mezi stromy, které by si chodec sotva povšimnul. Je však opředena skotskými legendami. Dle jedné zde jedno ze skotských vojsk na útěku odhodilo své zbraně, aby si muži ulehčili a byli schopni rychleji utíkat před pronásledovateli. Dle druhé se zde měli utkat dva náčelníci o hranice kmenových území. Když však zjistili, že oba zde přitáhli navzdory úmluvě se svými vojsky, rozhodli se pro mírové ujednání a své meče uschovali na dno tůně. Dokud nebudou vytaženy, bude mezi oběma klany vládnout mír.

Cesta mne záhy přivede k dalšímu z autokempů. Tento se nachází na okraji Tyndrum, což je o poznání větší obec než usedlosti doposud. Lesní cesta ji z velké části obchází až poutníky, kteří zde opět kráčí v nekonečném zástupu, přivede na křižovatku přes silnici A82. Po obou stranách stezky se nachází obchůdky a restaurace a je zde rušno jako na pouti. Člověk by tomu davovému šílenství nejraději utekl, ale od toho ho bezepečně odradí cedule hlásající, že dalších 50 mil se nenachází žádný další obchod a naše nohy pít neumí. To není tak úplně pravda, protože v Bridge of Orchy se nachází restaurace a před tou kohoutek s pitnou vodu pro lidi jdoucí po WHW a o den později se dá zastavit v dalším Kempu, kde se člověk může rovněž najíst, ale ano, do Kinlochleven, kde je další obchod, je to 44,5 km. Nakonec se zde rozhodnu něco sníst a koupit si vodu a něco malého k snědku na další kilometry. Náladu mi pěkně znechutí protivná bába, u které si chci koupit polévku a vykutálenost zdejších obchodníků, kteří ženou ceny nahoru, protože přesně tady si to dovolit můžou. Jo, děláte to fakt srdíčkem a pěkně s láskou taháte peníze z kapes baťůžkařů vy vydřiduši. Kšeftaři, jak má být, opravdu. Ještě než místo opustím, narazím v obchodě opět na onoho vousatého břicháče, který se ke mne jen nakloní a pronese, že už mě pomalu i cítí. Haha.

Za horkého dne vystoupám nad Tyndrum a pokračuji překrásnu krajinou po vskutku snové stezce. Úzká pěšina se mírně vlní a klikatí na úpatí jasně zelených kopců a travnaté údolí krom stezky protíná už jen řeka Kinglas a v dáli se táhnoucí silnice, po které se prohání auta. Ještě vzdálenější je pěšině, po které šlapu, železnice, po které tu a tam projede modrý vláček. Všechny musí projíždět stanicí v Bridge of Orchy, což je asi jedno z nejmalebněji umístěných a nejkrásnějších nádraží, jaké jsem kdy viděl. Ještě než k němu dojdu, musím si však dát pauzu. Šlapu opravdu svižným tempem po rovině už od rána a neskutečně mne z toho pálí spodky chodidel. Ani jsem nečekal, že rovina může být tak úmorná. Navíc mám opět nové boty, protože reklamace těch, které se zničili po pár dnech na Tenerife, nedopadla úplně podle mého očekávání a místo peněz jsem dostal nové boty. Uvidíme, co tyhle vydrží. Už teď začínají praskat.

Až nyní mi dochází, že každý letošní trek šlapu v jiné obuvi. V Řecku jsem měl ještě staré boty z loňského treku Sierra Nevadou, na Tenerife už nové, které to nezvládly. Na Slovensku opět nové, avšak stejný tip jako v Sierra Nevadě a nyní to opět zkouším ve stejném tipu jako na Tenerife. Chcete vědět jak to dopadlo? Po týdnu na treku byly i tyto poškozeny a já je jel opět reklamovat. Od té doby nosím už jen Salewa Herren Ms Dropline GTX Traillauchschuhe, se kterými mám nejlepší zkušenost a které mi vždy nejdéle vydržely. Doufám, že je z prodeje jen tak nestáhnou.

Za Bridge of Orchy se hned za mostem, ze kterého jsou krásné výhledy na obě strany, nachází malé kempoviště. Je však celkem brzo, slunce je vysoko na obloze a je krásný den, takže nevidím nejmenší důvod zde zastavovat takto brzy. Zde přistavené kadibudky mi však přijdou celkem vhod. Když se to tak vezme, je to asi můj první trek, kde člověk nemusí s rolí papíru odbíhat někam do lesa. Po vykonání potřeby místo opouštím a kráčím vzhůru stále více horskou krajinou. Výhledy na zelené kopce v okolí mne naprosto pohlcují. Neřeším čas ani denní dobu a unášen mne obklopující nádherou pluji vzhůru krajinou. Nikam nespěchám, prostě si to užívám. Když chci, zastavuji, abych se rozhlédl a udělal si pár pěkných fotek a pak opět putuji dále. 

Úzká stezka táhnoucí se zelenými bezlesými kopci mne přivede až na pahorek Mam Caraigh, odkud je překrásný rozhled na všechny strany. Vidím kopce po jejichž úpatí jsem kráčel a mám je už dávno za sebou, vidím obrovský zelený masiv Beinn an Dóthaidh po mé pravici a deleko před sebou vidím horské panorama vrchoviny, od kterého mne odděluje pod kopci se táhnoucí dlouhé zelené údolí bohaté na remízky a drobné lesy, jimž se valí bezpočet struh a potůčků vlévajících se do Abhainn Shira a Allt Tolaghan, řek či potoků rozdělujících lučiny podemnou na tři části. Největším klenotem v této malebné horské krajině je však pro Skotsko tolik typické obrovské jezero Tulla usazené mezi oblými vrcholky vysočiny. Navzdory jasně zářícímu slunci a lehkému oparu je to nádherná podívaná. Dávám si zde dlouhou kochací pauzu a fotím.

Po hodné chvíli strávené na kameném vrcholku se vracím na úzkou stezku táhnoucí se dolů k usedlosti Inveroran, kde je hotel s restaurací. Kromě mne a jednoho chodce, který kolem mne prošel během mé kochací chvilky, zde nikdo není. Oba kráčíme skotskou divočinou, slunce je vysoko na obloze a nás obklopuje naprosté ticho. Vítr hladí stébla trávy tyčící se k modré obloze, když míjím osamělý strom, pod kterým se nachází rovný plácek nabízející dokonalý výhled na výše popsaná panoramata. Ideální místo pro večerní romantiku nebo pro osamocené chodce, kteří chtěji strávit večer v klidu a zamyšlení. To byl jistě i cíl slečny, která si zde postavila stan a na takto úchvatné vyhlídce sedí s pohledem upřeným do rozevřené knihy. To ovšem chodce přede mnou zjevně absolutně nezajímá, protože bez jediného slova přichází k ní a staví si stan před ten její. Prostě sedlák.

Myslím si své a místo jen mlčky míjím sestupuje stále blíže k Inveroran. V lesíku naproti si už další chodci staví své stany, já je však míjím a pokračuji dále k mostu přes Allt Tolaghan, kde by se po obou stranách silnice mělo nacházet další tábořiště. To tvoří rovný plácek s velice nízkou trávou a v době mého příchodu jsou zde čtyři stany na straně jedné a další dva na straně druhé dole pod silnicí u potoka. Je sotva šest hodin a klidně bych mohl ještě hodiny pokračovat dále, před sebou mám však mokřady a bažiny a i když skrz ně vede pevná stezka, vůbec netuším, jak to bude s hledáním pevné půdy v těchto končinách. Opravdu nerad bych dlouho do noci hledal plácek pod stan uprostřed rašelinišť a brodil se přitom bahnitými močály. Nejlepší bude využít takto příhodného místa a postavit si stan právě zde. Místa je tady dostatek.

Scházím ke korytu řek a poklidně si stavím stan. Jak později zjišťuji, mými sousedy jsou dva Němci po straně jedné, dvě Češky po straně druhé a kdesi za mnou na samém okraji kempoviště se nachází trio přátel z Česka a Slovenska. Odkud je dvojice grilující při pilířích mostu netuším, ale odhaduji to na místní, poněvadž zde dojeli autem.

Stan mám postaven a využívám čas k přípravě večeře. Po jídle se dokonale okoupu v jednom z hlubších záhybů potoka a až po té se vracím ke stanu, kde stejně jako ostatní posedávám venku. V devět však jako by někdo zapískal a oznámil večerku všichni skáčou do stanů a zapínají se. Nacházím se ve fázi, kdy už všichni ví, v jaký čas vylézají otravné midges, před kterými je nejlepší ochranou moskitiéra stanu. Během krátké chvíle je můj stan obsypaný černými mračny drobného hmyzu a odhaduji, že ostatní na tom nebudou lépe. Z Československé strany kempu ještě před desátou slyším:

 "Kurva, chce se mi chcát."

"No a jdeš?"

"Jebe ti, teď jsou tam ti upíři!!

"Takže co budeš dělat? Do flašky?"

"Né, to nějak zaspím."

No, a tak si tady na West Highland Way žijem. Slunce zapadá, světlo nemizí a půlnoc prochází klasicky šerem, abychom se mezi třetí a čtvrtou ráno opět vzbudili do světla dne a pak se jen marně převalovali do dalšího rána. V létě se nevyspíte, v zimě zas asi neuvidíte slunce jak je noc dlouhá. Třičtvrtě roku tady prší a klepete kosu a když přestane a oteplí se, mátě co dělat, aby vás nesežral hmyz. Prostě ráj.