Prales Anaga
Vstávám brzy ráno, má paní však potřebuje ještě pár hodin spánku, a tak nakonec vyjíždíme později, než bych si přál, ale nevadí. Na tento den je v plánu návštěva deštného pralesa Anaga, kde jsme si vybrali pár míst, která podle některých článků na internetu během návštěvy tohoto ostrova prej prostě musíme vidět. Je krásný slunečný den, a já se těším na túry překrásnou krajinou a výhledy na zelené kopce severní strany jinak celkem suchého ostrova. Po krátké snídani na benzince konečně vyrážíme vstříc pralesu Anaga a rázem, jako bychom se ocitli na úplně jiném místě naší planety. Bezlesá prostranství střídá opravdová džungle a jasná obloha i zářivé slunce mizí a nás obklopuje neprostupná vlhká bílá mlha převalující se z místa na místo mezi stromy. Tu náhlou změnu nedokáže ani jeden z nás pochopit.
Prvním cílem na našem seznamu je cesta smyslů vavřínovým lesem Sendero de los Sentigos, což má být spíše taková krátká procházka na zahájení dne. Když zde však přijedeme, je na parkovišti takový nátřesk, že to nakonec otočíme a pokračujeme za vesničku Benijo až na samotném severním okraji ostrova na březích nekonečných slaných vod. Cesta je to zajímavá a i když nám většinu výhledů halí mlha, kocháme se aspoň těmi krásami Anagy, které nám jsou tu a tam na nějaký čas odhaleny. Ostatně i ta převalující se mlhovina neustále měnící pohled na krajinu má své kouzlo.
1) Cruz del Draguillo
6,5 km 750m ↑ 750m↓
Už se bude blížit poledni, když dorazíme na parkoviště za malou vesničkou Benijo, odkud máme v plánu vydat se na vyhlídku Mirador Cabezo del Tejo. Mlhu v podobě hustých neprostupných mračen necháváme nad sebou a na nějakou dobu máme i čistý výhled na okolní útesy a hladinu oceánu. Uděláme pár fotek, něco malého sníme a vyrážíme na cestu.
Z prvu šlapeme směrem na obec El Draguillo, kam vede široká cesta táhnoucí se po útesech nad hladinou hlubokých vod. Ta stoupá velice převelice mírně a jde tak o příjemnou procházku s výhledem na kamenné zuby tyčící se ze zpěněných vod. Za Draguillem však tato pohodička končí a nás čeká fakt strmý výstup vzhůru na Cruz deil Draguillo. Ještě dříve, než tam však dojdeme a než vůbec dosáhneme lesů, které toto rozcestí ukrývají, obklopuje nás neprostupná mlha. Záhy se také noříme do hustých lesů, kterými šlapeme až na rozcestí Cruz del Draguillo. Odtud se vydáváme na vyhlídky v okolí. Z těch však nevidíme nic, než neproniknutelnou mlhu. Můžeme se tak maximálně podivovat nad rozměry zdejších sukulentů velkých jak lidská hlava a metrovými listy pampelišek. Tady je to jinej vesmír.
Nakonec se vracíme k rozcestníku na okraji lesa. Nepokračujeme však strmě dolů, ale odbočíme doleva a jdeme dále po úzké stezce táhnoucí se po zelených útesech zpět na parkoviště. Mlha se drží lesů nad námi, a tak si můžeme aspoň zde užívat krásných panoramat. Asi po hodině a půl loudavé chůze, kochání se a divení spojeného se spoustou focení a marné snahy vyfotit jednu ze zdejších obrovských ještěrek už opět sedíme v autě a míříme k další z vesniček ukrytých ve zdejších lesích, k obci Taborno.
Roque de Taborno
4 km 415m ↑ 415m↓
Ani nevím, kolik může být hodin, když dorazíme do Taborna, jak to v tom šeru pod mlhou člověku všechno splývá. Na kraji ulice parkujeme auto a vyrážíme na první vyhlídku za městečkem, odkud můžeme pozorovat krásně zelené údolí a když zrovna mlha dovolí, tak i okolní kopce. Moc toho k vidění není, ale to málo, nač mohou padnout naše zraky, je tuze nádherné. Nechybí ani bezpočet kaktusů, obří sukulenty, dvoumetrové pampelišky a jako přerostlý chřest působící Agáve.
Odtud se pár kroků vracíme a po úzkých schůdcích scházíme na tenkou pěšinu, která nás kolem lesa kaktusů a stavení s dvorem plným domácí zvěře dovede na hřebenovou stezku za vesnicí. Na jedné straně můžeme pohlížet hluboko do údolí, na straně levé na nás tu a tam z převalující se mlhy vykouknou skalisté hřbety hor, které musí být v celé své kráse neskutečně nádherné. My dnes však máme na výhledy doslova smůlu, protože vše halí mlha a jen ojediněle na malý okamžik poodkryje, co skrývá za svou oponou. Nikdy však naplno. Tu kousek menší, tam zase větší, aby jiné zakryla a my se tak můžeme jen domnívat, co skrývá a v hlavě si vše skládat dohromady jako obrázkovou skládanku. Když tedy dojdeme na rozcestí, odkud máme možnost projít se k nedaleké vyhlídce, bez problémů tuto nabídku oželíme. Co bychom viděli? Zase jen mlhu, bílou mlhu a zase mlhu? Toho už jsme si dnes užili víc než dost.
Po úzké pěšině tedy pokračujeme dále a záhy máme na dohled cíl naší trasy - skalnatý výběžek Roque de Taborno. I ten je však částečně skryt v mlze. Stoupáme k němu tedy blíže a po té se vydáváme na okružní cestu kolem vrcholu. Jak se blížíme k oceánu, mlha řídne a nabídne aspoň lehký pohled na útesy tyčící se nad hladinou. Jak se od něj vzdalujeme, mlha zase houstne. Kolem vrcholku obejdeme asi 270 stupňů, když náhle nevíme kudy dále. Když se pak kousek vrátíme, vidíme cestu strmě klesající dolů. Pokud je to správná cesta, pak je to jen zbytečná zacházka níže, abychom opět stoupali vzhůru, a tak se vracíme stejnou cestou, kterou jsme přišli. Od rozcestí s pítkem se však nevracíme po schůdcích, ale pokračujeme po stezce, která je prý schůdná jen na vlastní nebezpečí. Absolutně nechápu proč.
3) Sendero de los Sentigos
1,3 km 136m ↑ 136m↓
Nakonec toho dne přijíždíme zpět k návštěvnickému centru Cruz del Carmen při lesu smyslů Sendero de los Sentigos, kde jsme ráno neměli nejmenší šanci zaparkovat. Nyní zde však nestojí jediné auto, a tak máme dokonce na výběr. Sotva náš vůz však opustíme, opře se do nás taková zima, že se do něj okamžitě vracíme, abychom se přioblékli. Kdo by to byl na Tenerife čekal. Až posléze jej opět opouštíme, abychom se vydali na procházku tímto prastarým lesem. Vybíráme si tedy nejdelší okruh a dojdeme až k vyhlídce na druhé straně, odkud se opět vracíme. Abych pravdu řekl, za mne je tento okruh spíše zklamáním a asi jsem čekal více.
Samotný název Sendero de los Sentigos znamená stezka smyslů a to právě proto, že sem tam narazíte na obrázek oka, nosu nebo ucha, abyste vnímali přírodu všemi smysly. Jsem celkem rád, že les nesdílíme s davy ranních turistů. Teď, když jsme tady sami, můžeme naplno cítit sílu místa a magie přírody. Je šeravé temno a naprosté ticho, které ruší jen šumění větru a zlověstné skřípání větví a vrzání kmenů starých stromů vlnících se v rytmu poryvů vzduchu. Zní to až hrozivě. Jako by měl les každou chvíli obživnout a dát se do pohybu...
Stromovousi, jsi to ty?
Po dokončení okruhu prales Anaga nadobro opouštíme. Abych pravdu řekl, klidně bych se zde někdy vrátil a pořádně to tady prošmejdil. Jen by to chtělo větší štěstí na počasí a o dost méně mlhy. Z toho mála co jsem však mohl vidět, jde o neskutečně krásné místo.