Pochod skrz Lechtalské Alpy

5.6 -8.6. 2022

Lechtalské Alpy, část Alp jen minimálně dotčená člověkem. Hory s přírodou jen minimálně zaseženou rukou člověka! Nezvykle zelené kopce mnohdy dosahující jinde nevídaných výšek. Jedna z mála částí Alp, kam nezasahují gigantická lyžařská střediska, množství vleků a lanovek a kde se nenachází obří hotely. Pouze horské chaty a příroda. Vlastně jsem se o této části Alp dozvěděl jen náhodou v jednom z komentářů na mém jinak politickém Twitteru. A jak jsem záhy zjistil, nejsou příliš vzdálené mému současnému působišti. Vydal jsem se je pokořit hned několikrát. Jednou jsem se je pokusil aspoň částečně přejít, ale podcenil jsem terén. Podruhé jsem zde zavítal na jeden jednodenní výlet, a po té půl roku s mým kolenem trpěl. Ale přesto jsem se kousl a vydal se tento ráj poznávat znovu. Jen jsem svůj trek započal někde jinde a po znalosti zdejšího terénu o něco lépe rozplánoval. A musím říci, že nelituji, poněvadž jsem tak zažil jeden z nejúžasnějších treků vůbec. 

Výstup na Laggers, Großbergspitze a Silberspitze

O první dvoudenní trek tímto pohořím jsem se vlastně pokusil už loni v červenci. Byl jsem však po nemoci, měl na sobě nové ne úplně skvěle padnoucí boty a navíc jsem žalostně podcenil zdejší terén a především výstup z Imstu na Laggers. Prvních sedm kilometrů byla ještě pohodová procházka lesem, pak se však dostavilo stoupání tak strmé, že jsem ho snad nestoupal nikdy dříve ani později. Téměř patnáctset výškových metrů na nějakých třech kilometrech. No prostě téměř stěna, na kterou jsem se sápal s krosnou na zádech a ačkoli běžně zvládám kilometr do deseti minut, tady jsem těch deset minut šplhal možná tak sto metrů. Funěl jsem, potil se jak prase a nohy mne neskutečně tlačily od nových bot. Noha mi totiž trošku porostla a ačkoli šlo o stejnou značku jako jsem bral loni, tak šlo o jiný tip, který se dělá o něco těsnější. 

Teprve někdy před půl druhou odpoledne se naprosto zničený ocitám na vrcholu Laggers, kde si konečně dávám obědovou pauzu. Ujišťuji se, že to nejhorší mám za sebou a dál už to půjde celkem snadno po hřebenech. Stezka, kterou vidím před sebou tomu i nasvědčuje. Sotva však zajdu za kopec dále, úzká pěšina mne vede po úzké skalní římse a pod sebou mám pořádný sráz. Rychle klusat v před je tedy nemožné a jsem nucen postupovat velice pomalu a opatrně. Když to konečně přelezu, kousek stezky úplně chybí. Minulý týden pořád jen lilo a zdá se, že ji sebou vzala voda. Proto přelézám blátivou průrvu ve svahu, načež na druhé straně mám problém najít pokračování stezky. Ta je o něco výše. Šplhám tedy vzhůru, kde si zničeně sedám, svačím a kontroluji trasu. Patnáct kilometrů mám za sebou, šestnáct před sebou a je po čtvrté odpoledne. Na chatu to nemám nejmenší šanci za světla stihnout a kdo ví jestli před půlnocí. Cesta dále je značena tečkovaně a vede přes lanové úseky. Mám se tam někde třepat v noci? 

Vzdát to nechci a nevím, co dělat, ale pak mi píše kolega, jestli bych mu po návratu nepůjčil peníze na nové gramofony, tak mu píšu, že když pro mě přijede, může to mít ještě dneska. Nakonec tak naprosto zničen a poražen scházím celkem naštván kolem Mutterkopfhütte až do Imstu, odkud přejedu vlakem do Landecku, kde už mě čeká kamarád. Vracíme se do Fissu a jdeme do naši oblíbené hospody, kde to té noci nezvykle žije. 

Toho léta se vydám do zdejších kopců ještě jednou, avšak při návratu sebou nešťastně švihnu o zem a s kolenem mám problémy dalšího půl roku, čímž začíná Anabáze mého kolene. Ještě jednou se zde pak vydám na počátku zimy, kdy si užiju parádní jednodenní trek na Silberjoch. Zatímco jedna část hor je stále zelená, druhá už je pokrytá sněhem. Zbytek cesty na vrchol Silberspitze už vede po sněhem pokrytých skalách a je jasné, že se tudy pokračovat nedá a proto zde poobědvám a vracím se do Zamsu na autobus.

Pak ovšem přichází léto 2022 a začátkem června máme méně práce, což znamená, že vedoucí rozdává dny volna navíc. Nikoli však dva, jak je zvykem, ale rovnou tři. Já si nakonec řeknu rovnou o čtyři a vyrážím na přechod Lechtalských Alp, který jsem tentokrát mnohem lépe rozplánoval na kratší úseky. Ještě do poslední chvíle jsem také tak nějak počítal s tím, že trek započnu stejně jako loni v Imstu a vydám se přes Laggers, nakonec mi však dochází, že nechci šlapat dvakrát totéž a raději uvidím něco jiného. Proto nakonec vycházím z Pfaffar Boden, čímž si ušetřím den cesty a za ty čtyři dny zvládnu přejít celý horský masiv Lechtalských Alp. Právě tento kousek Alp je neskutečným klenotem, který si prostě člověk musí zažít! Jednou dvakrát za den tady narazíte na chatu, kde můžete něco sníst či přespat a zase valíte dále liduprázdnou přírodou bohatou na neskutečná panoramata a na setkání se svišti, kamzíky a kozorohy. Prostě člověkem nedotčená příroda a naprosto boží výhledy. A nebyl bych to já, aby mi počasí nepřálo. Vyjíždím, prší, blížím se startu, leje jako z konve, vystupuji a po dešti ani památky. Čekají mne dny cesty, kdy neprší a zároveň mne neničí úmorná vedra. Co víc si přát. 

Den 1. - Dragonborn

Proč Dragonborn? To máte tak. Když jsem stříhal denní záznamy pro můj instagram, ke každému dni jsem dodal hudbu, jejíž název vlastně náhodou částečně či úplně vystihuje daný den. U následujících tří dnů jsem se tedy rozhodl použít tato slova i pro pojmenování dané kapitoly. Jen na první den jsem tam měl Dragonborn ze slavné hry Skyrim, kterou mi vlastně atmosféra onoho dne nějakým způsobem připomněla, a tak jsem si řekl, proč se s něčím vymýšlet, nezůstat věrný tomuto nápadu po všechny dny a nenechat to tak bez jakékoli hlubší souvislosti? Teď už však k samotnému přechodu hor Lechtalských Alp.

Předchozího večera jsme s kolegou zašli na jedno a nějak se to protáhlo, takže se nebudím vůbec Fresh, spíš naopak. Hlava mě bolí, v ústech mám sucho, jsem unavený a mám co dělat, abych se vůbec donutil vstát. Celou cestu autobusem do Landecku i vlakem do Imstu tak vlastně prospím. V Imstu mám však víc jak hodinu času, a tak mířím na snídani do Mpreis. Celou dobu neskutečně prší a já si říkám, co to je za hloupý nápad vyrážet v něčem takovém a zda nebude lepší to celé zabalit. Po jedenácté má však déšť ustat, a tak projednou věřím předpovědi a zůstávám věrný svým cestovním plánům. Ostatně nevím, jak bych pak obhájil, že jsem si vzal čtyři dny volna na takový výšlap a pak raději zůstal doma.

Posnídám, napojím se kávou a vyrážím zpět na nádraží, odkud mi jede autobus na Pfaffar Boden, kde hodlám svou tůru započít. Stále leje jako z konve a jak se blížím obci Boden, dostihne můj autobus doslova nevídaná průtrž mračen. Když však za pár minut vystupuji, už jen lehce mrholí a než obec opustím, přestává pršet úplně. Bohové hor jsou mi opět nakloněni. 

Z počátku tak kráčím po široké štěrkové silnici údolím Angerlebachu, který zde po zelených svazích stéká v jeden tok snad ze všech možných stran. Je chladné dopoledne, což mi parádně vyhovuje, a já kráčím zataženou krajinou. Na krátký čas se však mraky roztrhají a vypadá to, že se udělá celkem krásný den. Je to však jen krátká iluze a nakonec po celý den kráčím horami, jejichž vrcholy se snoubí se šedí pochmurné oblohy. 

Za necelou hodinu přicházím ke stanici lanovky určené pro zásobování nedaleké chaty Hanauer Hütte, která už je odsud na dohled. Právě zde opouštím širokou štěrkovou silnici a přecházím po úzké stezce klikatící se mezi potokem a zelení. Zatím cesta stoupá stále jen velice mírně, což se však mění pod chatou samotnou. Odtud mne čeká celkem strmý výstup. Druhou možností je vyšplhat po ferratě, ale na to tady nemám výbavu. Šlapu tedy vzhůru a potím jedy, které jsem do sebe předchozího večera nalil, až se celkem zničený vysápu jen pár metrů od chaty. Je tak nějak čas oběda, tak si říkám, že bych zde mohl něco pojíst, když však přijdu přímo k chatě, nepůsobí na mne, že by zde byl normální provoz pro náhodné turisty, a tak jen pokrčím rameny a pokračuji dále, dokud nezmizím z dohledu jejích oken. Tam si sedám na kámen a obědvám kus salámu, ke kterému přikusuji chleba a jablko. Takhle v sedě musí člověk uznat, že je celkem zima. 

Po jídle vstávám a pokračuji ve své cestě. Opět stoupám, avšak nyní je mi o poznání lépe než dnes dopoledne. Samozřejmě na tom nese velký podíl vlhký a zdravý horský vzduch jakož i chladné počasí, které dnes panuje. Jak už u mě bývá zvykem, bunda zůstává v batohu a na pohodu si to šlapu pouze v kraťasech a košili s vyhrnutým rukávem. 

Stoupám mírně vzhůru, míjím jezero Unterer Parzinnsee a posléze začínám stále strměji stoupat na sedlo Gufelseejöchl, nakonec opouštím zelenou trávou porostlé svahy a přecházím na stezky stoupající vzhůru kamením. Na závěr tohoto výstupu je tuším k dispozici i lano, ale těžko to nastoprocent říct takto zpětně, poněvadž obdobných úseků jsem na svém putováním tímto nádherným pohořím zdolával hned několik.

Ze sedla je výhled na dole položené jezero Gufelsee a na horské stěny ho obklopující ale i tyčící se dále. Marně se snažím odhadovat, za kterým z masivů se nachází Württemberger Haus, kam dnes mířím a kolem kterého jsem už jednou procházel, takže tamní horské štíty znám. Zjevě ne však dostatečně dobře, poněvadž to vůbec netrefím a můj cíl je vzdálenejší, než bych mohl doufat. Scházím tak strmý svah blátivou stezkou k jezeru a musím přiznat, že to fakt klouže. V jeden moment sebou málem plácnu o zem, a tak postupuji velice pomalu křečovitě se opírající o mé hůlky zapíchnuté hluboko do země. Nakonec to však slézám bez újmy na zdraví a dále už pokračuji jen úzkými stezkami klikatícími se přes horské louky. 

Cestou míjím úzkou stezku napojující se z Gramais a to takovým způsobem, že ani nezaznamenám, že tam nějaká vede. Když pak o něco později odpočívám, jsem tak celkem překvapen, když se jen pár metrů ode mne zjeví chodec v modré mikině. Cože? Kde se zde vzal? To jde tak rychle nebo já tak pomalu? Nebo zde tak dlouho vysedávám? Dokončuji tedy rychle lekci angličtiny na Duolingo, schovávám telefon a tryskem vyrážím v před. Míjím rozcestníky navigující mne na Steinseehütte a začínám strmě stoupat, což však nikterak nesnižuje mé tempo. Spíš naopak. Jsem najednou motivován a pln energie, a tak bleskově letím vzhůru, až se mi neznámý chodec ztrácí z dohledu úplně. Okolní krajina je naprosto překrásná.

Jen o něco později přicházím k dalšímu jezeru, tentokrát se jedná o Bittrichsee, u kterého si dávám pauzu na svačinu a čekám na neznámého chodce. Ten se však neobjevuje, a tak se dovtípím, že to buď vzdal nebo jde jinam či jinudy. Balím si batoh, hážu jej na záda a vyrážím putovat dále, načež zeleň mizí úplně a já kráčím něčím, co bych klidně pojmenoval jako měsíční krajina. Kolem mne není nic než kamenná pustina a vysoké skalní stěny uzevírající se kolem mne jako kráter. Právě zde mne čeká nejstrmější stoupání dne a na závěr dokonce šplhání po skalní stěně s pomocí zde připevněného ocelového lana. Místy je to opravdu kolmá stěna, je to celkem výška a uklouznout, tak si asi hodně ublížím. Držím však pevný krok a bez pomyšlení na nejhorší šplhám vzhůru. 

Jsem nahoře a konečně se mi dostávají i jiné výhledy, než doposud. Veškeré stoupání dnešního dne mám za sebou a už mne nečeká nic než sestup na Württemberger Haus krajinou, kterou záhy začínám i poznávat. 

Krátce po páté hodině tak přicházím na chatu a jdu se ubytovat a umýt. Sprchu zde však nenalézám, tak se aspoň omyji nad umyvadlem. Až později se dozvídám, že je zde venkovní sprcha napojená na vodopád, to už se však podává večeře, a tak se jdu usadit. U stolu sedím s dvojící Němců tak nad čtyřicet a dvěma osmnáctiletými chlapci, kteří kráčí po dálkové trase až do Merana. Tyto dvě dvojice však nejdou spolu, pouze se náhodou setkaly u jednoho stolu. Aby nebylo těch náhod málo, zatímco jím polívku, přichází zadýchaný a upocený chodec v modrém, který mne během dne překvapil v jinak liduprázdné krajině. Celý uchvácený se rozčiluje, jak je to tady nebezpečné, načež mu majitelka chaty se smíchem opáčí, zda náhodou není z ploché země (Flachland), čímž samozřejmě myslí Německo. Ano je, i on putuje do Merana a shodou náhod pochází ze stejné obce, jako ti dva chlapci a oba je poznává. Svět je někdy opravdu malý a náhoda neskutečná. Nepřestávají se nad tím podivovat ani oni dva čtyřicátníci. Jeden z nich je totiž policajt a předchozího dne se náhodou u jednoho stolu sešel s policajty ze Švýcarska a Rakouska, a tak si měli po celý večer o čem povídat. I dnes je živo, jak to na chatách chodí, a tak i dnes sedíme do večerky v deset hodin a nad pivem se bavíme o svých cestách a zážitcích. Ano, přesně pro tohle alpskou turistiku se spaním na chatách miluji. Žádný signál, jen příroda a náhodní lidé se stejnými zájmy sedící u jednoho stolu a věnující se jeden druhému. V deset se však jde spát, jak už to bývá a poněvadž náhod není nikdy dost, zjišťuji, že neznámý chodec v modrém, ježto mne dnes překvapil, spí hned vedle mě. Mazec toto.