Přes Kralický Sněžník
aneb ze Starého Města do Králík
Je to pár dní, co jsem po několikadenním touláním Jeseníky a následně přes jeho hřebeny a Ramzovou došel až do Starého Města. I zde jsem si pár dní pobyl a na lehko si dal jeden výšlap v okolí. Mám tak v nohách skoro 150 km a na kroky to snad ani nespočítám. I přesto vím, že je potřeba jít dále, dokud slunce na obloze krásně svítí, dokud je pěkné počasí a dokud neprší. Tento podzim se zdá být v pravdě vydařený.
Seběhnu tedy dolů do jizby zájezdního hostince - ne, jinak se opravdu ten hotel, kde jsem přebýval, nazvat nedá. Staré Město je opravdu staré a čas se tady zastavil snad těsně po válce.
Sotva se zjevím v dolní jídelně, už tam stojí ten sysel, který tady beztak dělá i starostu a spráskne ruce.
"No kde jste? Už tady na vás dávno čekáme!"
Posnídám vajíčka s nahrubo nasekanou a téměř neorestovanou cibulí, sbalím se, popadnu hůl, nasadím klobouk a pevným krokem vyrážím dále. Po tomhle jídle mi bude špatně asi hodně dlouho.
Jak tak kráčím, všímám si dost podivných výrazů místních. Je v nich hrůza? Opovržení? Nenávist? Moc jasné mi to není, ale brzy pochopím. Na hlavě mám tirolský klobouk, na sobě pak šortky a na nohou vysoké podkolenka. K tomu ta moje vycházková hůl a foťák. Jsem v Sudetech a v jejich očích jistě vypadám jako Němčour, co si přijel prohlédnout, co by si mohl zabrat zpátky z rodového majetku. Zrychlím tedy ať příliš neprovokuji a za pár okamžiků nacházím se za městem.
Cesta dál vede skrze pole a rozlehlé louky. Na jedné straně jsou Jeseníky, na druhé straně masiv Kralického Sněžníku. Stromů je zde po málu a tak nezaclání krásným výhledů, spíše naopak je příjemně doplňují. Co víc si přát.
Takto pěkně unášen malebností krajiny dojdu po modré turistické trase až do Stříbrnice. Cesta to byla příjemná, pohodová a nepamatuji si ani žádného várazného převýšení. Spíše jsem klesal, což znamená jediné - více stoupání v příštích okamžicích.
Ve Stříbrnici jsem poměrně brzy, posadím se zde tedy na hromady klád, napojím se, utáhnu batoh a po žluté pokračuji dále. Co nevidět začíná cesta stoupat, ale zatím to není žádná hrůza.
Na nějakou dobu se také ponořím do lesa, a tak ani nemám moc výhledů k nafocení. Když už se konečně naskytnou, zjišťuji, že jsem ztratil své před touto cestou nakoupené fitry na objektiv. Sakra! Utíkám zpátky až do stříbrnice, dokonce odhazuji batoh abych se mohl pohybovat rychleji, ale už je nenajdu.
Das ist ja Pech!
Smutně se tedy vracím a stoupám zpět na onu horskou louku, přejdu ji a opět mizím v lese, kde mne místy čeká dost nepříjemné stoupání. Mám za sebou lán cesty, kterou jsem navíc začínal s dost bolavým kolenem a k tomu jsem tenkrát blbec tahal dost zbytečnou zátěž. Notebook na vyvolávání fotek! No nebyl já jsem debil?
Stoupám stále pomaleji, ztrácím sil, cibule ze snídaně mi taky zrovna nepomáhá a tak nějak mne to přestává bavit. Jak už to tak u mne bývá, tyhle pocity jakéhosi nechutenství a únavy mne provázejí, dokud nedojdu na hranici, kde se láme les, kde jsou stormy stále menší a rozcochatější. Ano, divoká horská příroda, větry vanou, vzduch je chladný a výhledy se odhalují. Tady jsem doma. Opět jsem zdráv, fit a plný sil a navzdory stopuání uháním dále.
Netrvá dlouho a cesta začíná stoupat o něco strměji. Vede lesem a přes pořádně velké kameny. Batoh mám plný, těžký a po několika dnech jsem unavený. I když mne to vše tíží, přesto tak nějak vesele kráčím dále a míjím se s dalšími chodci. Netrvá dloho a potkávám legendární Kralické slůně.
Kde se zde vzalo? Roku 1932 ho zde nechal postavit jako svůj symbol německý umělecký spolek Jescher. Autorkyní návrhu byla sochařka Amei Hallegerová, mimo jiné žena Kurta Hallefera ze Šumperka, který spolek vedl. Cíl instalece byl přitom velice krásný - kulturně sjednotit Čechy a Němce. Když tímto krajem zaniklých německých obcí člověk prochází a uvědomí si to, stejně jako zlo, které bylo o pár let pozdeji napácháno, musí z toho nabýt smíšených až zdrcujících pocitů. Cíl pěkný, leč ztracený a marný.
Proč se však nyní trápit. Vždyť jsme na horách a všude kolem je krásná příroda, divoké lesy a dechberoucí výhledy. Vyfotím si tedy tento symbol tohoto vrcholu a pevným krokem kráčím dále. Netrvá dlouho a docházím k dalšímu pěknému a významnému zastavení. Je zde jakási zídka a u ní hrníček, když přistoupím blíže, zjišťuji, že se jedná o pramen řeky Moravy, tolik významné a slavné České řeky. Řeky, jejíž jméno se pojí s názvem jedné z historických Zemí Koruny české a kterou tok přímo protíná. Shazuji tedy na zem batoh a jdu se napít.
Nic člověku nedodá tolik sil, jako čerstvý horský pramen. Voda je navíc studená, což v tomhle vedru parádně bodne. Doplním si tedy i svou láhev a jdu dále. Na vrchol už to není příliš daleko.
Za pár minut jsem skutečně nahoře. Vyšplhám se tedy na nejvyšší bod, udělám si pár rychlých snímků na českou i polskou stranu a konečně usedám k obědu. Z batohu vytahuji ve Starém Městě zakoupenou štangli salámu a kus chleba. Jak říkám, Staré Město je opravdu staré a zaseklo se někde v dobách hlubokého socialismu. Odpovídala tomu nejen drsná Doris v hostinci, kde jsem byl ubytován, ale také celková nabídka zdejší Jednoty - prázdné regály a sem tam kus žvance.
Tuto masitou složku si doložím jablíčkem a jako dezert si dám tatranku a valím dále. Jde asi o nejdelší úsek mého několikadenního toulání, spát hodlám na turistické ubytovně v Králíkách a mám před sebou pořádný kus cesty. Nasadím tedy klbouk, opřu se o svou hůl a zvednu se. Sotva udělám pár kroků, už slyším šišlavé polské hlasy, jak mne volají, "Czi jestem Krakonosz." Zasměji se tomu a jdu. To ještě netuším, že brzy mi tak začne říkat kde kdo. No co už, za roky v oddíle jsem přezdívku nedostal, teď mi ji dává každý, kdo mne potká a vždy stejnou. Tomu se říká ironie.
První úsek cesty dále vede pěkně po hřebeni a to už jen dolů. Paráda, konečně zase jednou taky klesám. Tímhle tempem jsem v cíli co nevidět myslím si. Mé koleno zdá se býti už zcela zdrávo. Cesta však vede tak nějak po hranici a já netuším, že Poláci mají téměř stejné značení tras jako my. Navíc po obou stranách hranice vede červená trasa. A tak ničeho si nevšímaje uháním krásnou divokou přírodou dále, až najednou stojím u polského rozcestníku. Safra, co teď?
Ptáte se, co jsem dělal? Jestli jsem se vracel? Šel jinou cestou? Propravdě řečeno už jsou to dlohé roky, co jsem tudy procházel a sám už nevím. Hádám, že jsem se tady chvilku toulal a hledal v mapách další možnou cestu, nakonec jsem se však vrátil a dal se cestou, kterou jsem si předsevzal a nějak došel na žlutou trasu. Chvílemi jsem si dokonce užíval i chůze po krásné rovné cyklostezce bohaté na výhledy na horní moravu. Opravdu nádhera.
