Přes Milešovku na Oparno

Na bouřnou horu Milešovku jsem se vydal už několikrát. Stejně jako i jiné mé návštěvy Českého středohoří byly však tyto cesty vždy provázeny né zrovna ideálním počasím. Pojďmě tedy kouknout alespoň na mou první a asi i nejdelší trasu uraženou přes tento kopec. 

I přes nějaké ty výluky se nakonec dokodrcám motoráčkem do obce Bořislav. Vystupuji ven a počasí už na první pohled není nic moc. Je zataženo, sychravo a místy i mlha. Stáčím tedy své kroky a dávám se po žlutě značené trase směrem do obce Bílka, kde přesedlám na červenou a Cesotu přátelství lemovanou roztodivnými sochami. Dokonce na chvíli vysvitne i slunko. 

Zanedlouho se však nořím do lesa a začínám pomalu stoupat, až se dostanu na rozcestí Nad Bílkou, kde se červená trasa spojuje s modrou a společně mne pak vedou vzhůru hustým lesem, který příliš mnoho výhledů nenabízí. A už vůbec ne, pokud vás přepadne hustá bílá mlha.  Místy cesta dokonce připomíná jakýsi lesní tunel.

Pokračuji tak vesele stále vzhůru a vůbec se nezdržuji kocháním se výhledy či focením. Čevená mne cestou pak opustí a vzhůru pokračuji už jen po modré. Těsně pod vrcholem mne však čeká jedno milé překvapení - cedule upozorňující na výhled, dáme-li se cestou po pravé straně. 

A skutečně. Jsou tady. Ale nejen tam. I vyhlídka na vysílači nabízí úchvatnou podívanou...

Po modré se pak vracím na druhou stranu dolů a směřuji své kroky na Velemín. Sotva však opustím les, jako bych se ocitl v jiném světě. Obloha je náhle modrá a plují na ni bílá mračna. Jsem na louce a neznámo proč, tane my na mysl Kraj hobitů. Jako omámen pak pokračuji krajinou lemovanou čedičovými kupami tolik příznačnými pro krajinu středohoří.

Protnu Velemín a kráčím dál. Než opět zmizím v lesích a mezi svahy kopců, ještě si něco výhledů užiju. 

A nejsem o ně ochuzen ani v cíli své dnešní poutě na zříceníně hradu Oparno. Jen se musím vyšplhat vzhůru na hradby. Nahoru to jde celkem snadno, o to horší je to pak dolů. Z toho ovšem plyne jasné poučení. Po památkách se prostě neleze!